Zápisky pana Františka Jelínka Dora – Zadrátované myšlenky a vzpomínky rozhodně nejsou besellerem, který se objevuje ve výlohách všech knihkupectví a k jehož přečtení vás přesvědčují nákladné kampaně nebo doprovodné výstupy v médiích. Já jsem ale rád, že si tato velmi zajímavá kniha ke mně našla cestu. Dostal jsem jí přímo od editora a musím říci, že je škoda, že tento strhující příběh Čecha, který byl u výroby nacistických raket V2, neměl více štěstí, aby se stal známým.
První letošní číslo revue Paměť a dějiny přináší velmi zajímavé texty nejen o majetkových změnách během a po druhé světové válce. Některé z nich se týkají šlechty v tomto nelehkém období, příjemným a zajímavým osvěžením je rozhovor Zdeňka Hazdry s Františkem Kinským.
Ano, přiznávám se, i já jsem si nového vydání knihy Jan Masaryk, pravdivý příběh, všiml na polici knihkupectví hlavně díky Karlu Rodenovi na obálce. Tahle obálka prostě prodává a je to dobře. Takhle si totiž skvělou biografii autorů Pavla Kosatíka a Michala Koláře z roku 1998 přečte daleko víc lidí, než kdyby byl na titulce sám Jan Masaryk, v sebezajímavějším ztvárnění.
Norman Ohler ve své knize Totální rauš. Drogy ve třetí říši seznamuje čtenáře s tématem v současné době velmi moderním a žádaným. Sám jsem se při své práci dramaturga převzatých historických dokumentů setkal se třemi novými filmy, které se této problematice věnují. Nutno říci, že jde o problematiku dlouho opomíjenou a veřejnosti jaksi zatajovanou. Třetí říši a Adolfa Hitlera si s drogami přece jen běžně nespojujeme…
Před několika týdny vyšla očekávaná novinka nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA. Jmenuje se Ďáblův deník a čerpá z nedávno znovuobjeveného deníku nacisty Alfreda Rosenberga, takzvaného vrchního filozofa a ideologa Třetí říše. Jde o velmi zajímavé a náročné čtivo pro zájemce o dění v Německu a vlastně v celé Evropě v první polovině minulého století.
V posledním čísle revue Paměť a dějiny toho z pochopitelného důvodu kulatého výročí vzniku Charty 77 najdeme nejvíce právě k této tématice. I po čtyřiceti letech toho mají badatelé hodně na práci…
Konečně se mi poštěstilo vidět film Anthropoid. Těšil jsem se a i přes poměrně kritické ohlasy těch, kteří ho viděli dřív, jsem se nemohl dočkat. Věděl jsem, že jde o snímek plný historických chyb a nepřesností, proto jsem nečekal věrný popis událostí, tak jak se podle archivů opravdu staly. Tento text není recenzí, spíš jenom krátkým souhrnem poznámek a myšlenek, které mě po shlédnutí filmu proběhly hlavou. A ano, jde o text kritický a do určité míry rozzlobený.
Pražské Klementinum jsem navštívil v minulosti několikrát, vždy jsem se ale dostal jenom do veřejnosti přístupných prostor spadajících pod křídla Národní knihovny. Ta nejzajímavější místa, hlavně proslulá nádherná Barokní knihovna, a dále Astronomická věž, observatoř a Meridiánová síň, jsou ovšem součástí placené prohlídkové trasy, která se těší obrovskému zájmu turistů. Ano, Klementinum je turistů plné, na trase se v době mé návštěvy přesouvalo několik skupinek zahraničních návštěvníků s průvodci. Češi prý trasu absolvují výjimečně a podle odhadu průvodce česky hovořící návštěvníci tvoří asi jednu setinu (sic) z celkového počtu…
Co vás tedy v rámci prohlídky čeká? Na úvod bych zmínil vyhlídku z Astronomické věže Klementina. Poloha objektu samotného napovídá, že výhled je opravdu úchvatný. Přehlédnete celý střed města a uvidíte všechny dominanty panoramatu, od kostelů po televizní věž. Orientaci usnadní makety reliéfu s vyznačením kostelů a další důležitých staveb. Výhled je to opravdu unikátní, věž je vysoká 68 metrů. Fotografie níže ukazuje pohled směrem ke Staroměstskému náměstí.
V aktuálním čísle revue Paměť a dějiny najdete hned na prvních stránkách text Romana Johna nazvaný “Tenhle zápas nemohl vyhrát”. Jde o připomenutí nedožitých stých narozenin hokejového brankáře Bohumila Modrého. Populární sportovec byl hvězdou třicátých a čtyřicátých let minulého století a v jeho životopise se autor samozřejmě zabýval hlavně pozdějším obdobím, kdy se Boža Modrý dostal do spárů komunistů a skončil ve vezení, které mu nakonec zničilo zdraví a zavinilo jeho předčasný odchod.
Román Otčina od Roberta Harrise je beletristickou klasikou, přestože ho jeho autor (mimochodem známý i jako novinář a autor literatury faktu) poprvé vydal v roce 1992. Představte si, že je rok 1964, víc než půlce Evropy vládne pětasedmdesátiletý Hitler a nic nenaznačuje tomu, že by se to mělo v nejbližší době změnit. K tomu přidejme záhadná násilná úmrtí vysokých nacistických úředníků a postavu detektiva samotáře, kterému režim zrovna dvakrát nevyhovuje. A máme ideální kulisy k rozehrání příběhu, který vám nedovolí přestat číst.
