Poslední číslo revue Paměť a dějiny v roce 2020 je tentokrát zaměřeno na téma skryté církve v Československu za komunismu. Hned v prvním textu Ondřej Salvet a Eva Vybíralová představují nejvýraznější osobnost moravské církve 20. století, Felixe M. Davídka. Tato nonkonformní postava bořila mýty a jedním z jejích nejradikálnějších kroků bylo udělování kněžského svěcení ženám. Davídek se věnoval nejen svému vzdělávání, ale koncem 40. let minulého století pracoval s mladými, kteří toužili vykonávat duchovní povolání a dokonce plánoval vytvořit ilegální univerzitu.
Letošní třetí číslo revue Paměť a dějiny je zaměřeno velmi netradičně. Většina textů se zabývá vztahy Československa a afrických zemí za studené války. I když jsem byl hlavním tématem překvapen a zaskočen, přečetl jsem “trojku” prakticky jedním dechem.
Všimnul jsem si toho až teď, ale vězte, že v online archivu revue Paměť a dějiny jsou k dispozici pdf verze článků už od aktuálního čísla. Texty z letošní “dvojky” si tedy můžete už teď přečíst elektronicky a zdarma! Dříve byl online archiv také dostupný, ovšem jen pro čísla starší. Tahle změna je super, ale nic nemění na tom, že papír je prostě papír a v online archivu si neužijete skvělé obálky a kvalitní zpracování časopisu jako celku. V textu níže tedy najdete odkazy na zmiňované články.
První letošní číslo revue Paměť a dějiny se kromě jiného vzhledem k půlkulatému výročí pochopitelně věnuje Pražskému povstání. Jan Vajskebr mluvil s historikem Stanislavem Kokoškou, který se tomuto tématu systémově věnuje. Proč si ho tak oblíbil?
Poslední letošní číslo revue Paměť a dějiny je velmi úzce a přesto zajímavě zaměřeno. Tentokrát na poválečné období a dění ve specializovaných odděleních věznic, kde byli shromažďováni odborníci (například architekti nebo překladatelé), pracující na zakázkách pro vnější svět. Velmi často šlo o politické vězně, kteří se po vedením neumětelů podíleli na velmi zajímavých projektech.
Třetí letošní číslo revue Paměť a dějiny je celkem pochopitelně z velké části věnováno třicetiletému výročí pádu komunismu v Československu. V ústředním textu, nazvaném Jiná revoluce, se Adéla Gjuričová zaměřila na to, co se těsně po 17. listopadu 1989 odehrávalo v tehdejších státních institucích, tedy na ÚV KSČ, ve Federálním shromáždění atd. To, co se dělo na ulicích a na vysokých školách je poměrně notoricky známé, vývoj uvnitř strany nikoliv. V tomto textu jsem poprvé narazil na osobnost Antona Blažeje, mluvčího vzbouřených komunistů, který během schůze 29. listopadu vystoupil se zásadním a vůči straně kritickým projevem.
Letošní druhé číslo revue Paměť a dějiny čtenářům překládá prázdninové téma o Jugoslávii jako tranzitní zemi pro československé emigranty, a to hned ve dvou textech. Ondřej Vojtěchovský a Jan Pelikán se ve svém článku zabývají normalizací a vztahy Československa a Jugoslávie, ze kterých plynuly možnosti pro emigraci československých turistů z Jugoslávie do Itálie. Autoři pečlivě vysvětlují pojmy a reálie, které společně se statistikami pomohou čtenářům utvořit ucelený obrázek o problematice. Igor Tchoukarine potom ve svém textu píše o turistice v Jugoslávii a o tom, za jakých podmínek se tam našinec mohl dostat.
Letošní první číslo revue Paměť a dějiny přináší zajímavý mix témat a dokumentů, příznivci historie si opět přijdou na své. I když na obálce je motorizovaný pluk SS projíždějící po Václavském náměstí (datovaný na 4. října 1939), texty většinou nejsou věnované březnové okupaci, ale častěji tomu, co jí následovalo.
Obálka posledního čísla ročníku 2018 revue Paměť a dějiny napovídá, že tématem většiny textů je protikomunistický odboj. Nepřestává mě udivovat, kolik ilegálních skupin na přelomu 40. a 50. let minulého století existovalo a co všechno odbojáři plánovali a prováděli. Tito lidé nebyli nečinné oběti režimu, ale naopak aktivně vystupovali, mnohdy se zbraní v ruce.
Hlavním tématem letošního třetího čísla revue Paměť a dějiny je Rusko. Hned v úvodním textu se Tomáš Sniegoň věnuje tomu, jak současní Rusové vnímají období stalinského teroru a dobu gulagů. Popisuje, jak onu dobu vykládají oficiální místa, kde a jak jsou připomínány miliony obětí režimu. Ze studie plyne, že současný ruský stát stále postrádá nějakou oficiální a jednotnou politiku připomínání zločinů páchaných za komunistické éry. Kritický pohled se stále příliš nenosí, a to přesto, že prezident Putin prý nedávno podpořil vybudování nového památníku obětem stalinské éry v Moskvě.