Poslední letošní číslo revue Paměť a dějiny je velmi úzce a přesto zajímavě zaměřeno. Tentokrát na poválečné období a dění ve specializovaných odděleních věznic, kde byli shromažďováni odborníci (například architekti nebo překladatelé), pracující na zakázkách pro vnější svět. Velmi často šlo o politické vězně, kteří se po vedením neumětelů podíleli na velmi zajímavých projektech.

Většinu textů a studií do tohoto čísla dodala autorka Šárka Koukalová, která se této oblasti věnuje evidentně velmi dopodrobna. Jde o poměrně neznámé skutečnosti, takže mi ani nevadilo, že tentokrát nebyly texty věnovány třeba odbojářům. V úvodní studii nazvané Otroci s inženýrským diplomem se autorka snaží čtenáře uvést do děje a podat mu teoretické základ a fakta o tom, jak vlastně tato oddělení ve věznicích fungovala. Nešlo o řádný miniprojekt, od vzniku v roce 1952 až do konce padesátých let se počet vězňů-odborníků rozrostl asi na tisícovku, šlo o pět technických věznic, v Praze například v Ruzyni a na Pankráci. Další článek pracuje se vzpomínkami slovenského architekta Eugena Kramára, který byl jedním z vězňů. Za zmínku stojí fakt, že tato oddělení osazená vězni-odborníky rozhodně nepracovala na podřadných projektech. Například po skončení výstavy Expo 1958 měla na starosti projekt rekonstrukce a osazení výstavní haly v Praze, šlo konkrétně o projektanty z Pankráce.

Eliška Podholová Varyšová se ve svém textu věnovala odborníkovi na nemocniční architekturu Bedřichovi Rozehnalovi. I on se ve vězení lopotil s výkresy. Následuje text o areálu pro politické prominenty Vystrkov, kde měli vily nejvyšší státní představitelé. Světe div se, i tyto velmi zajímavé stavby vznikaly na rýsovacích prknech za mřížemi. Šárka Koukalová také vyzpovídala Františka Wiendla, který jí podal očité svědectví o věznění odborníků. V dalším rozhovoru je hlavním hrdinou další pamětník a navíc předseda Konfederace politických vězňů Zdeněk Klíbr. Zdeněk Buchtík se pak v textu o mladoboleslavském Templu a jeho osudech za komunismu věnuje problematice památkové péče v tomto období. Petr Anev se zaměřil na komunistickou opozici v letech 1929-1932, zajímavým textem je o příběh bílého emigranta Konstantina Belgovského.