Paměť a dějiny 3/2021: Gulag

Letošní třetí číslo revue Paměť a dějiny má velmi zajímavé ústřední téma, zabývá se sovětskými gulagy. Hned v úvodním textu se Adam Hradilek zabývá československými vězni gulagu v Republice Komi. Jeho výzkum například odhalil, že 15 % těchto vězňů gulag v severní evropské části SSSR nepřežilo. Jde například o známou Vorkutu, město, které je s gulagem neodmyslitelně spjato. Tento článek doprovázejí fotografie Čechoslováků, kteří v gulagu skončili. Utrápené tváře vypovídají o jejich osudu mnohdy víc než mnoho stran textu.

Paměť a dějiny 3/2021

Pokračování textu Paměť a dějiny 3/2021: Gulag

Třicetiletá válka 1914-1945 (17.)

KRYPTOANALYTICI V BLETCHLEY PARKU

V červenci 1939 jednali britští, francouzští a polští kryptoanalytici ve Varšavě. Po vypuknutí války utekli polští odborníci do Francie a pracovali ve Vignolles u Paříže. Po pádu Francie se uchýlili do Anglie a usídlili se ve kryproanalytickém středisku Bletchley Park, asi 70 km severozápadně od Londýna. Spolu s Brity se jim dařilo dekódovat německé rádiové depeše i prolomit kód německých mechanických šifrovacích strojů Enigma. Německo totiž rozesílalo každodenní plány a rozkazy vojenských a námořních útoků proti britské armádě a námořnictvu krátkovlnným rádiovým vysíláním morseovkou. Ty depeše však byly zakódovány prostřednictvím mechanického přístroje Enigma, jehož jeden exemplář ukořistila britská rozvědka v Berlíně. Šifrovací kód se denně měnil a měl na výběr asi ze 190 milionů možností. K dešifrování pomohla Britům náhoda a bystrá úvaha. Kryptoanalytici měli k dispozici pár vzorků ještě nezakódovaných německých zpráv, které získala rozvědka. Věděli, že o půlnoci se vždycky vysílá šifrovaná předpověď počasí, která začínala slovem Wetter (počasí) a končila Heil Hitler! Stačilo tedy nalézt kód pro tato tři slova, což pomohlo dešifrovat veškerá německá sdělení po dalších 24 hodin, než se kód zase změnil.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (17.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (16.)

CHURCHILLOVA REALPOLITIK A POČÍNÁNÍ ROOSEVELTOVO

Bývalý německý říšský kancléř z doby výmarské republiky Heinrich Brüning uvádí ve své knize vzpomínek dva pozoruhodné Churchillovy výroky. V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“ V roce 1938 odpověděl na zprostředkovací Brüningův pokus podobnými slovy: „Vše, co chceme, je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno.“

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (16.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (15.)

VPÁD DO SOVĚTSKÉHO SVAZU

Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál roli i stupeň připravenosti německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem rostlo pro Německo riziko, že se bude muset v roce 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche pro nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, pro docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování a pro nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování, v čase, kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Až do ztroskotání Heßovy mise v květnu 1941 se Hitler usilovně snažil s Velkou Británií uzavřít mír, odstranit nebo omezit velkorysými kompenzačními nabídkami státům okupovaným Německem a vichystické Francii nepřátelské postoje vůči Německu.

Stalin v té době připravoval Sovětský svaz na jinou válku. Dne 14. 10. 1940 definitivně schválil Úvahy o základech strategické přípravy ozbrojených sil Sovětského svazu na západě a na východě. Šlo o plán preventivního úderu proti Evropě, žádné obranné úkoly si nekladl. Podle něho se pak realizovalo veškeré sovětské válečné plánování do 22. 6. 1941.
Od 2. do 6. a od 8. do 11. 1. 1941 se v sovětském generálním štábu uskutečnily dvě štábní operativně strategické hry. Rozehrávala se při nich mohutná invaze Rudé armády do Evropy, nacvičovaly se hluboké ofenzívní operace: v první hře ve Východním Prusku (severozápadní směr), v druhé v jižním Polsku, Maďarsku a Rumunsku (jihozápadní směr). Jihozápadní směr se ukázal pro sovětskou agresi vůči Evropě jako mnohem perspektivnější.

Dne 8. 3. 1941 schválila Rada lidových komisařů usnesení o tajné mobilizaci více než 900 tisíc osob pod záminkou hromadných školení. Během května a na počátku června bylo utajeně do ozbrojených sil povoláno 805 tisíc mužů. Měla-li Rudá armáda v roce 1937 1,433 milionu mužů ve zbrani, pak v lednu 1941 to již bylo 4,2 milionu a v červnu 1941 pět milionů (sic).

Nová varianta Úvah o základech strategické přípravy byla zhotovena 11. 3. 1941 a počítala již s hlavním výpadem jihozápadním směrem. Z tohoto plánu vyšel i rozkaz generálporučíka Nikolaje F. Vatutina: „Ofenzívu zahájit 12. června“, což mohl učinit pouze na základě instrukcí Žukova, Timošenka a Stalina. Avšak nízká průjezdnost sovětských železnic nedovolila provést útok v plánovaném termínu.

Dne 15. 3. nařídil Timošenko zásobit vojska k 1. 5. 1941 úmrtními kovovými štítky na krk s osobními evidenčními údaji vojáků. V dubnu začalo v západních vojenských okruzích soustředění 247 sovětských divizi (více než 80 % veškerého stavu), které po mobilizaci měly mít přes 6 milionů mužů, okolo 70 000 děl a minometů, více než 15 000 tanků a přibližně 12 000 letadel. Na vpád do Evropy měla být připravena vůbec největší armáda na světě. Obranná zařízení na sovětské hranici byla stržena, válečné letectvo bylo na počátku června 1941 přemístěno na letiště poblíž hranic.

V dubnu 1941 podepsal SSSR smlouvu s Japonskem o neutralitě v případě útoku na jednu ze smluvních stran. Tuto dohodu dodrželo Japonsko ze své strany až do konce druhé světové války.

Při veškerém utajení vojensko-technických příprav na ofenzívní akce nemohla být příprava veřejného mínění zcela neveřejná. Z rozhlasu hřměly pochodové písně, například: „Když zítra v pochod půjdem, když přijde války den, buď ještě dnes na pochod připraven!“

Historik Werner Maser dokládá tyto záměry kopií ruského originálu plánu soustředění vojsk, adresovaným lidovým komisařem obrany předsedovi rady lidových komisařů SSSR soudruhu Stalinovi, datovavým „květen 1941“ a existujícím od počátku pouze v jednom jediném rukou psaném (sic) exempláři, ve kterém se mimo jiné uvádí:

„Musejí být včas provedena následující opatření, bez nichž by nebylo možné vést nečekaný útok proti nepříteli – jak ze vzduchu, tak i na pevnině:

1. Tajnou mobilizaci vojenských oddílů je nutno provést, jako by šlo o cvičení vojáků v záloze.
2. Pod pláštíkem narukování do výcvikových táborů je nutno tajně stahovat vojenské oddíly v blízkosti západní hranice; přednostně musejí být stahovány všechny armády jako záloha vrchního velení.
3. Z odlehlých vojenských okruhů mají být tajně soustřeďovány letecké ozbrojené síly na polní letiště; ihned se má rovněž začít s vybavováním pomocných služeb pro letecké ozbrojené síly.“

Plán byl podepsán lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády Georgijem K. Žukovem.

Žukov podle tohoto Stalinem schváleného plánu vydal 13. 5. 1941 rozkaz vojenským okruhům a armádám k přesunu k západní hranici. Od poloviny května bylo cizincům a sovětským občanům nemajícím bydliště v západním pohraničí zakázáno tam cestovat. 27. 5. bylo pohraničním okruhům přikázáno zřídit a zaujmout frontové bojové pozice, mezi 12. a 15. 6. převést divize z týlu k západní hranici. 19. 6. se k nim měly začít přesouvat štáby fronty a ve stejný den se měla letadla rozptýlit po ploše letišť, zamaskovat se měla letiště, vojenské jednotky, skladiště a další vojenské objekty. Z mostů, nádražních objektů a jiných důležitých staveb v pásmu u hranic byly odstraněny trhaviny, které tam byly z obranných důvodů předtím uloženy, zlikvidovány byly i tisíce kilometrů záseků – ochranných překážek proti útočníkům z ostnatého drátu – protože by vadily Rudé armádě v útoku proti Evropě. Ze stejného důvodu se od 20. 6. začala vyklízet minová obranná pole u západní hranice. Rozšířená domněnka, že útok SSSR proti Německu a Evropě se měl uskutečnit až v roce 1942, ignoruje zcela fakt, že by pak ruské ozbrojené síly u západních hranic musely přezimovat v poli (sic).

V polovině června 1941 bylo podle Andreje Zubova při západní hranici SSSR pod širým nebem připraveno 14 400 vagonů munice a 4300 vagonů zbraní a materiálu. Generální štáb Rudé armády měl přesunout tamtéž ještě 100 tisíc tun pohonných hmot.
Výzvědná služba Wehrmachtu podle historika Tomana Broda sovětské přípravy k válečnému přepadu Německa včas podchytila, což vyplývá z raportů představitelů vrchního velitelství branné moci Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla, které zaslali 11. a 20. 6. 1941 vládě a ministerstvu zahraničí v Berlíně. Keitel uváděl, že původní stav sovětských ozbrojených sil v západním pohraničí, jenž k 1. 9. 1939 činil všehovšudy 65 divizí, stoupl k 1. 5. 1941 na 118 střeleckých divizí z celkového počtu 170 divizí, jimiž Sověti disponovali, na 20 jezdeckých divizí z celkových 33,5 a na 40 motorizovaných a pancéřových brigád z úhrnného počtu 46 (stav ještě před schválením květnového sovětského plánu na výpad proti Německu a Evropě). Jodl hlásil dislokaci téměř dvou tisíc sovětských letadel na letištích severně od pripjatských bažin. Byl s Keitelem zajedno, že uskupení Rudé armády má vysloveně ofenzívní charakter, přičemž soudil, že směr hlavního úderu by mohl být veden proti Východnímu Prusku a oblastem severně od Varšavy. Keitelův rozbor končil slovy: „Všechny tyto skutečnosti spolu s vůlí pěstovanou v ruské branné moci zničit Německo, nevyhnutelně nutí k závěru, že Sovětský svaz se připravuje, aby ve chvíli, která se mu bude zdát vhodnou, nastoupil k útoku proti Velkoněmecké říši.“ Jodl ve své zprávě psal: „Bezpečnost Říše žádá, aby toto ohrožování neprodleně bylo odstraněno“.

Podrobně se o Stalinově úmyslu přepadnout západní Evropu rozepisuje ruský historik Viktor Suvorov, vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun, ve svých dvou stěžejních dílech Den „M“ a Poslední republika. Hitler jen předešel Stalinův útok vůči Evropě a nedokončená přeměna uskupení sovětských ozbrojených složek z obrany na útok pak spoluzavinila počáteční vysoké sovětské ztráty. Kromě jím uváděných důkazů a indicií dokládá německý historik Werner Maser, že byla sovětským důstojníkům od 29. 5. 1941 rozdávána „Malá rusko–německá vojenská konverzační příručka“, aby se alespoň trochu mohli domluvit. S kým je jasné a podle příkazů uvedených v německém překladu je i zřejmé proč – byly to příkazy ke vzdání se a k dirigování německých zajatců.

Další důvod není v historiografické literatuře příliš zastoupen, ale mnohé zdůvodňuje nebo podporuje: Stalin byl oklamán Hitlerem ve vzájemné korespondenci a věřil mu, že proti SSSR nezaútočí. Pro tuto hypotézu skóruje Stalinovo chování bezprostředně po vpádu Wehrmachtu do Sovětského svazu připomínající reakci hluboce zklamaného člověka, kterého někdo podvedl – stažení se na několik dní do soukromí a pak způsob jeho opožděného rozhlasového projevu k obyvatelstvu.

Německá Luftwaffe před vpádem do SSSR způsobila 324 incidentů při průzkumných letech porušením sovětského vzdušného prostoru, které řešila společná německo–sovětská komise; na Stalinův pokyn sovětská protivzdušná obrana v takových incidentech nezasahovala. Podle toho, jak Stalin reagoval na docházející hlášení o hrozícím německém vpádu z mnoha zahraničních informačních zdrojů coby na provokace, lze soudit, že jeho chování bylo buď následkem jeho extrémní podezřívavosti, nebo sednutím na lep Hitlerovu ujišťování ve vzájemné korespondenci, že SSSR nenapadne.
Georgij K. Žukov v roce 1966 potvrdil, že někdy na počátku června 1941 předložili společně s lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem Stalinovi mapy se zakreslenými dislokacemi německých vojsk u hranic s SSSR. Za několik dní byl Žukov Stalinem opět předvolán. Vrátil se k předchozímu Žukovovu referátu o dislokaci německých vojsk, vytáhl několik archů papíru a podal je Žukovovi, aby si je přečetl. Šlo o dopis Stalina Hitlerovi, ve kterém vyjadřoval obavy z rozmístění Wehrmachtu u hranic s SSSR a Hitlerovu odpověď. Přesný text dopisů není znám, Hitler nechal krátce před svou smrtí zničit svou soukromou korespondenci s hlavami států a archívy Ruské federace jsou nepřístupné.

V roce 1997 byl v Rusku vydán román Igora Buniče Hrůza, kde se o této korespondenci hovoří poměrně detailně a uvádějí se výňatky. Podle Buniče „od října 1940 do května 1941 poslal Hitler Stalinovi šest osobních dopisů. Nalezeny byly pouze dva, jeden z 3. 12. 1940 a druhý ze 14. 5. 1941.“ Odpovědi Stalina podle autora románu nalezeny nebyly. Ve svém prosincovém dopise Hitler Stalinovi oznamuje, že se bude snažit „nejpozději následujícího léta“ vyřešit britský problém, a to „obsazením a podrobením centra Britského impéria – Britských ostrovů“. Přitom odkazuje na některý ze svých předchozích dopisů, kde sdělil, že německé vojenské jednotky jsou koncentrovány v prostorech nedosažitelných britským letectvem, aby se reorganizovaly a prodělaly další výcvik. Uznává, že tyto přesuny musely u Stalina vzbudit „pochopitelnou úzkost“. Dále Hitler prý v něm uvádí, že „některé pověsti o přípravách německého útoku na Sovětský svaz záměrně šíří německé zdroje“ jako efektivní způsob, jak „držet Churchilla a jeho kruhy v úplné nevědomosti o našich přesných plánech“. Hitler navrhoval Stalinovi osobní schůzku někdy na přelomu června a července 1941.

Výňatky z dopisu ze 14. 5. 1941 ukazují, že Hitler znovu vysvětloval uskupení německých vojsk podél sovětských hranic jako ochranu před britským bombardováním, i když Britové podněcovali pověsti o konfliktu „mezi námi“. Hitler Stalina ujistil, že tyto zvěsti může naprosto ignorovat. Šeptandu „šíří britští agenti“, tvrdil a připouštěl, že při takové koncentraci vojenských jednotek u státní hranice by ovšem mohl vypuknout konflikt, „aniž bychom si to přáli“. Hitler též vyslovil obavy, že „někteří z mých generálů by byli schopni vědomě takový konflikt rozpoutat, aby zachránili Velkou Británii a zhatili mé plány“. Hitler nakonec v tomto dopise Stalina upozornil, že „někdy mezi 15. a 20. 6. 1941 míním zahájit masivní přesun vojsk směrem na západ od Vašich hranic“. Zároveň žádal Stalina, aby „případně nereagoval na provokace způsobené některými mými generály, kteří by zapomněli na své povinnosti. Samozřejmě by bylo dobré nezavdat jim příčinu. Pokud nebude možné vyhnout se provokaci některých mých generálů, žádám Vás o zdrženlivost, nereagujte na to, ale rychle se se mnou spojte prostřednictvím Vám známého kanálu.“ Potud Igor Bunič, který se nepochybně k těmto dopisům uloženým v ruských archivech nějakým neoficiálním způsobem dostal.

Timošenko, Žukov a další generálové obeznámení s koncentrací německých jednotek u hranic a se zprávami vojenské rozvědky potvrzujícími připravovaný německý útok jistě věděli, že jakékoliv útočné akce na frontě o šířce více než tisíc kilometrů nemohou být nikdy provokací několika disidentských generálů, ale Stalinův postoj změnit nedokázali. Alexandr Solženicyn měl zřejmě pravdu, když o Stalinovi napsal, že „nedůvěřoval nikomu, ale ve skutečnosti věřil Adolfu Hitlerovi“.

Ještě jeden aspekt Hitlerova květnového dopisu v Buničově románu stojí za pozornost. Téměř na jeho konci jsou Hitlerovy věty: „Děkuji, že jste se mnou souhlasil ve Vám známé otázce a prosím omluvte způsob, který jsem zvolil pro co nejrychlejší doručení tohoto dopisu.“ Je totiž možné, že „způsob doručení dopisu“ se týká mimořádného letu dopravního letounu Junkers Ju 52 do Moskvy 15. 5. 1941. V Buničově románu se praví, že dopis byl Stalinovi poslán kurýrním letounem. V každém případě ten den Ju 52 s německou imatrikulací bez ohlášení pronikl do sovětského vzdušného prostoru, byl odhalen 29 km za hranicí, nedonucen k přistání, až dosedl na ústředním moskevském letišti. Nejenže zde směl přistát, ale i doplnit si pohonné hmoty. A dostal i povolení opustit sovětský vzdušný prostor, vše zřejmě na základě Stalinova rozkazu.
Náčelník štábu vojenského letectva generálmajor Pavel S. Volodin a náčelník 1. oddělení štábu generálmajor Vladimir D. Grendal byli včas informováni, že ono letadlo neoprávněně vniklo do sovětského vzdušného prostoru. Oba přikázali jednotkám protivzdušné obrany, aby letoun navedly na přistání na moskevském letišti. Volodin a pár dalších byli zatčeni 27. 6., pět dní po německém vpádu, 7. 6. 1941 byl uvězněn i generálplukovník Grigorij M. Štern, náčelník Hlavní správy protivzdušné obrany. Všichni byli 28. 10. 1941 zastřeleni bez soudního procesu. Stalin zřejmě nemohl připustit, aby na veřejnost někdy prosáklo, jak naivně věřil Hitlerovi.

V den začátku německo–sovětské války, 22. 6. 1941, měl Sovětský svaz mnohonásobnou převahu ve zbraních. Podle německého historika Wernera Masera a článku v německém týdeníku Focus 10/2001 mělo Německo 3648 tanků, SSSR 24 tisíc, 2510 bojových letounů, kdežto SSSR 23 245, 7148 děl a granátometů, SSSR dokonce 146 600. Co do počtu vojáků nebyla sovětská převaha tak hrozivá: 3,6 milionu vojáků Wehrmachtu versus 5 mil. rudoarmějců. K tomu měl Sovětský svaz 200krát více vojenských parašutistů než všechny ostatní země světa dohromady (sic), vycvičených jich byl cca jeden milion.

Na sovětských tratích se ten den nalézalo na 47 tisíc (sic) železničních vagonů s vojenským materiálem s cíly ležícími u západní hranice (sic). Žádná ze sovětských tankových divizí neměla ženisty pro vyhazování mostů do povětří při eventuálním ústupu, ale všechny měly pontonové prapory pro překonávání vodních toků při postupu vpřed. Ve výzbroji Rudé armády byly i tanky s dodatkem avtostradnyj, dálniční, které po najetí na dálnici se zbavily pásů a jely pak mnohem vyšším tempem po kolech, s maximální rychlostí podle typu od 73 až do 90 km/h. Jejich vývoj začal již v první polovině 30. let. Protože dálnice v SSSR neexistovaly, byly tedy nutně určeny pro dálnice německé, teoreticky i italské – v jiných evropských zemích dálnice nebyly. Kompletní nástup Rudé armády do výchozích pozic u hranic k útoku proti Německu a Evropě byl stanoven na 10. 7. 1941.

Po vstupu USA do války bylo otázkou času, kdy Německo válku v Evropě prohraje kvůli ekonomické mohutnosti USA a přijatému zákonu o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), byť na průběhu války se též značně podepsal způsob německého tažení do Ruska. Zde pravděpodobné příčiny jeho nezdaru bez ohledu na úplnost:

1. Wehrmacht se v plánovaném nástupu proti SSSR zpozdil o několik týdnů, kdy musel od 6. 4. 1941 vypomáhat prohrávající italské armádě v boji s Řeky. K tomu přistoupil i rozmar počasí. Obrovské pripjaťské bažiny byly po nezvykle velkých sněhových srážkách minulé zimy kvůli nadměrnému množství nevsáklé vody ještě neprostupné. Oněch pár týdnů pak chybělo před nástupem tuhých mrazů pro psychologický zlom – dobytí Moskvy.

2. Němečtí ženisté chybně odhadli technický stav a skutečnou nosnost sovětských železničních svršků – těžší německé lokomotivy je po změně rozchodu na evropský silně deformovaly. Nutno ale podotknout, že kolejnice byly opotřebované a společně s podložím a pražci byly hodně za dobou své životnosti, Sověti jejich údržbu zanedbali, některé železniční trati nebyly opravovány od vypuknutí první světové války. Denní potřeba munice, zásob a pohonných hmot představovala 72 plně naložených vlaků. Někde se muselo se přejít na náhradní zásobování nákladními auty, které mělo mnohem menší přepravní kapacitu než železniční. Zde svou roli sehrál i mizerný stav silnic zbudovaných na nedostatečně vysokém štěrkovém podkladu, protože v Rusku panoval všeobecný nedostatek kamene, který se musel vozit z Uralu a z Kavkazu a to za chronického sovětského nedostatku lokomotiv a vagonů.

3. Třetí příčinou bylo Hitlerovo diletantské zasahování do vedení války. Hitler se totiž v roce 1936 prosadil při obsazování demilitarizovaného Porýní proti vůli armády. Tehdy měl lepší odhad než celý generální štáb, který varoval před pravděpodobnou válkou. Od té doby stouplo Hitlerovi sebevědomí a podřídil armádu svému diktátu. Připojení Rakouska, československých území s převážně německým obyvatelstvem a obsazením zbytku českých zemí dopadlo z hlediska zachování míru opět dobře. Nejvyšší velení Wehrmachtu bylo připraveno v případě vojenského střetu s ČSR provést vojenský převrat, německá generalita také tvrdila, že Německo není na válku dostatečně vyzbrojeno. Přepadení Polska však již válku vyvolalo. Pro tažení proti SSSR bylo závažnou chybou i Hitlerovo tvrdošíjné lpění na doktríně bleskové války – nepočítal se statičtější válkou, nevytvářel pro ni dostatečné rezervy. Válka měla podle něj skončit do 1. 8. 1941 kapitulací SSSR (sic). Hitler se pak 24. 9. 1941 vyjádřil následovně: „Generální štáb mi neustále bránil dělat to, co jsem považoval za nutné. Generální štáb byl proti zbrojení, obsazení Porýní, anexi Rakouska, obsazení Československa a nakonec dokonce proti válce s Polskem. Generální štáb mě odrazoval od ofenzívního postupu vůči Francii.“ Hitler prostě v určitých klíčových vojenských rozhodnutích chyboval. Nedovedl například opustit vedlejší bojiště a dobrovolně se vzdát dobytých území ve prospěch nutného přeskupení vojsk. Do kategorie jeho chyb patří i to, že Hitler nevěřil generálu Heinzi Guderianovi, který v roce 1937 ve své knize Achtung – Panzer! (Pozor – tanky!) nejrealističtěji ze všech odhadl počet sovětských tanků na 17 tisíc, byť z podnětu náčelníka generálního štábu vojska Ludwiga Becka v knize uvedl, že SSSR disponuje jen 10 tisíci tanky. Hitler později v rozhovoru s generálem Guderianem řekl: „Kdybych věděl, že počty ruských tanků, které jste uváděl ve své knize, skutečně souhlasí, pak si myslím, že bych tuto válku nebyl začínal.“

4. Němečtí velitelé si sice osvojili moderní formu války, ale v jedné věci často selhávali – z prestižních důvodů považovali za nutné dobýt nějaké významné místo, většinou město, aby se mohli ozdobit vavříny přemožitele. To ale zdržovalo potřebný postup armády – dnes se města a opevněné body obcházejí bez boje, ponechávají se pouze relativně slabé oddíly, aby obránci byli odříznuti od zásobování a nemohli uniknout, a pak se čeká, až se vzdají nebo se jejich odpor zlomí později, v příhodný okamžik (například způsob doporučený americkými poradci chorvatské armády při osvobozování republiky Srpska krajina, tj. srbských území v Chorvatsku po rozpadu Jugoslávie). Generálporučík Friedrich Paulus měl za úkol ve Stalingradu zničit průmyslové závody bombardováním, město dobývat neměl, a pak měl velením naplánováno táhnout na jih k ropným polím a cestou se spojit s tankovými jednotkami mířícími za stejným účelem ke Kavkazu. Hitler na základě zpráv, že sovětská obrana Stalingradu je slabá, se rozhodl město nesoucí Stalinovo jméno z prestižních důvodů dobýt. Paulus musel poslechnout.

Třicetiletá válka 1914-1945 (14.)

SOVĚTSKÉ POŽADAVKY VŮČI NĚMECKU

Byla to sovětská nenasytnost, která mimo jiné přiměla Hitlera napadnout SSSR. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do německé sféry vlivu. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda, a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dodatečnou dílčí změnou tajné sovětsko–německé doložky 26. 9. 1939.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (14.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (12.)

KOBERCOVÁ BOMBARDOVÁNÍ

První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se ale toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Očekávalo se, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí; britská vláda předem odhadla počet obětí německého bombardování za první týden druhé světové války vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu jejího trvání (sic).

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (12.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (13.)

HITLEROVY SNAHY O UZAVŘENÍ MÍRU

Touto subkapitolou otevíráme pomyslnou Pandořinu skříňku dějin, protože spojenečtí a čeští historici německé snahy o uzavření míru zamlčují.

6. 10. 1939, pět týdnů po vypuknutí války, učinil Hitler ve svém veřejném projevu nabídku: „Mou hlavní snahou je očistit naše vztahy s Francií ode všech stop zlé vůle a učinit je přijatelné pro oba národy… Německo proti Francii nevznáší žádné nároky… Dokonce jsem odmítl byť jen zmiňovat problém Alsaska a Lotrinska… Vždycky jsem dával Francii najevo své přání navždy pohřbít naše odvěké nepřátelství a usmířit tyto dva národy, které se oba honosí zářnou minulostí… O nic menší úsilí jsem vynaložil na to, abych docílil anglo–německého porozumění, ne, víc než toho, anglo–německého přátelství! Nikdy a nikde jsem nejednal v rozporu s britskými zájmy. A ještě dnes věřím, že v Evropě a na celém světě může být skutečný mír jedině tehdy, když Anglie a Německo dospějí k porozumění… Proč by se tahle válka na západě měla vést?… Otázka znovuzřízení polského státu je problém, který se nevyřeší válkou na západě, nýbrž výlučně za účasti Ruska a Německa.“ Hitler ve svém projevu letmo zmínil i celou škálu otázek, které bude nutné vyřešit u konferenčního stolu a nikoli na bojišti: otázku německých kolonií, oživení mezinárodního obchodu, „bezpodmínečně garantovaný mír“, vyřešení etnických otázek v Evropě.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (13.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (11.)

KDO KONKRÉTNĚ VYVOLAL DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU?

Obvykle se uvádí, že ji rozpoutalo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, se nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německé války. A to navzdory platnosti polsko–sovětského paktu o neútočení z roku 1932. Důsledkem německého útoku 1. 9. byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav 3. 9. 1939 jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu. Nemusely, mohly dosáhnout pomocí Mussoliniho smírného řešení.
Předtím zde byly dva agresivní akty, které se pokládají na nevyhlášené vypovězení války – dvě polské mobilizace proti Německu. Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko–německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě jednáním, k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve, pokud by se nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti. Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939, aby necelé dva měsíce, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 a Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Druhá polská, již celková mobilizace následovala v srpnu 1939. Opět byly porušeny dvě ze tří výše uvedených mezinárodních smluv, jelikož pakt o neútočení vypovědělo Německo Polsku v reakci na částečnou mobilizaci již v dubnu 1939. Německo ani jednou nemobilizovalo.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (11.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (10.)

POSLEDNÍ DNY PŘED VYPUKNUTÍM VÁLKY

Polsko 24. 8. 1939 podruhé mobilizovalo, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí. Dne 25. 8. 1939 uzavřela Velká Británie obrannou smlouvu s Polskem. Málokdo ví, že měla obdobně jako smlouva sovětsko–německá tajnou doložku, v níž se pravilo, že Velká Británie bude bránit Polsko před agresí pouze ze strany Německa, tedy nikoliv například ze strany Sovětského svazu (sic). Dodnes se historici existenci této tajné doložky vyhýbají, spíše o ní nevědí. Nicméně umožnila Britům se vyhnout se zatažení do vojenského konfliktu se Sovětským svazem.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (10.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (9.)

POKUS O SMLOUVU BRITSKO–FRANCOUZSKO–SOVĚTSKOU

První jednání probíhala mezi příslušnými diplomaty a vládními sovětskými činiteli v Moskvě od 9. 3. 1939 s cílem angažovat vojensky Sovětský svaz ve střední Evropě. O smlouvě se vyjednávalo od 14. 4. 1939 a účastníkem bylo i Polsko. 17. 4. 1939 předkládá ministr zahraničí SSSR Maxim M. Litvinov na uzavření paktu mezi SSSR, Velkou Británií a Francií o vzájemné pomoci na pět nebo deset let, který by měl zajistit „všechny způsoby pomoci, včetně pomoci vojenské povahy, východoevropským státům rozloženým mezi Baltským a Černým mořem a hraničícím s SSSR v případě agrese proti těmto státům“.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (9.)

Blog pro příznivce historie. Novinky, objevy, fotky, videa, infografiky, recenze, tipy, výlety, rozhovory, archivy…