S 75. výročím konce druhé světové války by se slušelo připomenout oběti nacismu mezi Čechoslováky. Byť často slyšíme, že se lidé na našem území (pod protektorátem Německa) měli za války vlastně fajn a že nemuseli bojovat, pokud nechtěli, počty mrtvých jsou hrozivé. Do celkového součtu (často je uváděno číslo 343 000) jsou započítávány židovské oběti holokaustu, tedy nacistického konečného řešení. Jde asi o 270 000 Židů z Čech, Sudet, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny.
Stráže v nacistických koncentračních táborech tvořili nejdříve výhradně muži. Nicméně zavedením ženských stráží do Osvětimi a Majdanku začala nová éra, jelikož se představitelé režimu přesvědčili o tom, že ženy tuto práci mohou vykonávat stejně dobře jako muži. Do konce války působilo v koncentračních táborech na místech dozorkyň více než 3500 žen, které tvořili téměř 7 % počtu všech stráží. Tyto ženy většinou bez vzdělání nebo zvláštního zázemí se buď dobrovolně přihlásily, nebo byly rekrutovány prostřednictvím chytrých náborových technik.Většinou šklo o ženy ženy mladé a svobodné, případně vdané za muže, kteří v táborech také pracovali. Mnohé z dozorkyň tuto práci braly jako plnění povinnosti vůči své zemi.
Albert Günther Göring se narodil 5. března roku 1895 v Berlíně-Friedenau. To, že se do historie zapsal výrazněji, než je obvyklé, můžeme přičítat i tomu, že jeho starším bratrem byl Hermann Göring, tedy šéf Luftwaffe a jeden z nejvýše postavených představitelů nacistické Třetí říše. Pokud si ale myslíte, že byl Albert také válečným zločincem, budete překvapeni. Po válce byl sice zadržet a vyslýchán, ovšem souzen nebyl. Spojencům se ani při nejlepší vůli na něj nepodařilo najít nic, za co by ho mohli odsoudit. Naopak, ukázalo se, že Albert Göring před válkou i během ní pomáhal nezištně nejenom Židům, ale všem, kteří byli v ohrožení. Byl přesvědčeným antinacistou.
Vlivem komunistické sovětské ideologie se název fašismus prosadil v SSSR v 30. létech minulého století zcela nesprávně i pro německý nacionální (národní) socialismus jen kvůli tomu, aby se zamezilo vzniku paralely mezi internacionálním sovětským socialismem (komunismem, bolševismem) a německým nacismem (národním, nacionálním socialismem). Sovětští komunisté pak nemuseli vysvětlovat, proč je jejich systém v takovém rozporu s německým, když jsou oba socialismy, a později, proč mezi sebou válčí dvě socialistické země.
Polský katolík Jan Karski (1914-2000) patří k zapomenutým hrdinům, k těm, o jejichž činech se příliš nemluví. Během druhé světové války se snažil ze všech sil upozornit spojence na to, jaká zvěrstva se dějí v nacistických vyhlazovacích táborech na území Polska. Pro tento úkol nasadil svůj život a později veškeré schopnosti.
Jan Karski v roce 1943 během své mise v USA informoval politiky o zvěrstvech, která páchají nacisté v Polsku, foto: Holocaust Memorial Museum, svolil Jan Karski
The Economist upozorňuje na velmi smutný fakt – dokumenty o kriminálníkovi Kajínkovi přitahují obrovské množství diváků. Z profesionálního zločince se stal miláček (určité části) veřejnosti, lidé se s ním chtějí fotit, obdivují ho a oslavují. Pokud je jedním z důvodů jeho adorace schopnost utíkat z vězení, měl bych tip na jiného útěkáře, který si užil svoje nejenom v nacistických, ale i komunistických vězeních a lágrech. Jmenoval se Josef Bryks, byl válečným letcem, nezlomným hrdinou a čestným chlapem. S Kajínkem měl společného snad jen právě schopnost a neodolatelnou touhu svým věznitelům utéci.
Nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA avizovalo vydání knihy Sarah Helmové Ravensbrück – Život a smrt v Hitlerově koncentračním táboře pro ženy již ke konci roku 2015. Dvouleté čekání a těšení se vyplatilo, před pár dny jsem dostal k recenzi tuto novinku z historické edice Dobrovského a mohl se pustit do čtení. Anne Applebaumová své konkurentce v oblasti historické literatury faktu vysekla velmi cennou poklonu, když její dílo nazvala “ohromujícím kusem historické práce”. S tímto hodnocením je nutné souhlasit, jde o skvělou knihu, do detailu zkoumající život vězeňkyň v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück.
Letošní předposlední číslo mojí oblíbené revue Paměť a dějiny se věnuje hlavně menšinám v komunistickém Československu a nabízí nezvykle mnoho obrazového materiálu. Kromě obrazů malovaných Romy i fotografie moravských Chorvatů a reprodukce z knihy Budujeme pohraničí.
Odilo Globocnik se narodil 21. dubna 1904 v Terstu v rakousko-slovinské rodině úředníků, profesí byl stavařem. Do nacistické strany vstoupil v Korutanech roku 1930, přihlásil se do SS a rychle se stal zástupcem vedoucího jedné z rakouských buněk NSDAP.
Odilo Globocnik, foto: Bundesarchiv, Bild 146-2007-0188 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de
Norman Ohler ve své knize Totální rauš. Drogy ve třetí říši seznamuje čtenáře s tématem v současné době velmi moderním a žádaným. Sám jsem se při své práci dramaturga převzatých historických dokumentů setkal se třemi novými filmy, které se této problematice věnují. Nutno říci, že jde o problematiku dlouho opomíjenou a veřejnosti jaksi zatajovanou. Třetí říši a Adolfa Hitlera si s drogami přece jen běžně nespojujeme…
