V červenci 1939 jednali britští, francouzští a polští kryptoanalytici ve Varšavě. Po vypuknutí války utekli polští odborníci do Francie a pracovali ve Vignolles u Paříže. Po pádu Francie se uchýlili do Anglie a usídlili se ve kryproanalytickém středisku Bletchley Park, asi 70 km severozápadně od Londýna. Spolu s Brity se jim dařilo dekódovat německé rádiové depeše i prolomit kód německých mechanických šifrovacích strojů Enigma. Německo totiž rozesílalo každodenní plány a rozkazy vojenských a námořních útoků proti britské armádě a námořnictvu krátkovlnným rádiovým vysíláním morseovkou. Ty depeše však byly zakódovány prostřednictvím mechanického přístroje Enigma, jehož jeden exemplář ukořistila britská rozvědka v Berlíně. Šifrovací kód se denně měnil a měl na výběr asi ze 190 milionů možností. K dešifrování pomohla Britům náhoda a bystrá úvaha. Kryptoanalytici měli k dispozici pár vzorků ještě nezakódovaných německých zpráv, které získala rozvědka. Věděli, že o půlnoci se vždycky vysílá šifrovaná předpověď počasí, která začínala slovem Wetter (počasí) a končila Heil Hitler! Stačilo tedy nalézt kód pro tato tři slova, což pomohlo dešifrovat veškerá německá sdělení po dalších 24 hodin, než se kód zase změnil.
Bývalý německý říšský kancléř z doby výmarské republiky Heinrich Brüning uvádí ve své knize vzpomínek dva pozoruhodné Churchillovy výroky. V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“ V roce 1938 odpověděl na zprostředkovací Brüningův pokus podobnými slovy: „Vše, co chceme, je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno.“
Britský historik Laurence Rees uvádí, že v přepadení SSSR Německem hrál roli i stupeň připravenosti německých protivníků – Velké Británie, SSSR, případně i USA – k válce na evropském kontinentu. S postupujícím časem rostlo pro Německo riziko, že se bude muset v roce 1943 nebo později vypořádat se všemi najednou. Za situace v roce 1941, kdy britská (ani německá) vojska nebyla z technických důvodů schopna invaze přes kanál La Manche pro nemožnost vytlačení nepřátelského vojenského loďstva z oblasti invaze, pro docílení absolutní převahy ve vzduchu v místech vyloďování a pro nedostatek plavidel vhodných pro vyloďování, v čase, kdy USA nebyly ještě do války zataženy, se naskytla příležitost vyřídit jednoho z potenciálních protivníků, Sovětský svaz. Až do ztroskotání Heßovy mise v květnu 1941 se Hitler usilovně snažil s Velkou Británií uzavřít mír, odstranit nebo omezit velkorysými kompenzačními nabídkami státům okupovaným Německem a vichystické Francii nepřátelské postoje vůči Německu.
Byla to sovětská nenasytnost, která mimo jiné přiměla Hitlera napadnout SSSR. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do německé sféry vlivu. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda, a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dodatečnou dílčí změnou tajné sovětsko–německé doložky 26. 9. 1939.
První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se ale toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Očekávalo se, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí; britská vláda předem odhadla počet obětí německého bombardování za první týden druhé světové války vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu jejího trvání (sic).
Touto subkapitolou otevíráme pomyslnou Pandořinu skříňku dějin, protože spojenečtí a čeští historici německé snahy o uzavření míru zamlčují.
6. 10. 1939, pět týdnů po vypuknutí války, učinil Hitler ve svém veřejném projevu nabídku: „Mou hlavní snahou je očistit naše vztahy s Francií ode všech stop zlé vůle a učinit je přijatelné pro oba národy… Německo proti Francii nevznáší žádné nároky… Dokonce jsem odmítl byť jen zmiňovat problém Alsaska a Lotrinska… Vždycky jsem dával Francii najevo své přání navždy pohřbít naše odvěké nepřátelství a usmířit tyto dva národy, které se oba honosí zářnou minulostí… O nic menší úsilí jsem vynaložil na to, abych docílil anglo–německého porozumění, ne, víc než toho, anglo–německého přátelství! Nikdy a nikde jsem nejednal v rozporu s britskými zájmy. A ještě dnes věřím, že v Evropě a na celém světě může být skutečný mír jedině tehdy, když Anglie a Německo dospějí k porozumění… Proč by se tahle válka na západě měla vést?… Otázka znovuzřízení polského státu je problém, který se nevyřeší válkou na západě, nýbrž výlučně za účasti Ruska a Německa.“ Hitler ve svém projevu letmo zmínil i celou škálu otázek, které bude nutné vyřešit u konferenčního stolu a nikoli na bojišti: otázku německých kolonií, oživení mezinárodního obchodu, „bezpodmínečně garantovaný mír“, vyřešení etnických otázek v Evropě.
Obvykle se uvádí, že ji rozpoutalo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, se nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německé války. A to navzdory platnosti polsko–sovětského paktu o neútočení z roku 1932. Důsledkem německého útoku 1. 9. byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav 3. 9. 1939 jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu. Nemusely, mohly dosáhnout pomocí Mussoliniho smírného řešení.
Předtím zde byly dva agresivní akty, které se pokládají na nevyhlášené vypovězení války – dvě polské mobilizace proti Německu. Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko–německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě jednáním, k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve, pokud by se nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti. Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939, aby necelé dva měsíce, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 a Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Druhá polská, již celková mobilizace následovala v srpnu 1939. Opět byly porušeny dvě ze tří výše uvedených mezinárodních smluv, jelikož pakt o neútočení vypovědělo Německo Polsku v reakci na částečnou mobilizaci již v dubnu 1939. Německo ani jednou nemobilizovalo.
Polsko 24. 8. 1939 podruhé mobilizovalo, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí. Dne 25. 8. 1939 uzavřela Velká Británie obrannou smlouvu s Polskem. Málokdo ví, že měla obdobně jako smlouva sovětsko–německá tajnou doložku, v níž se pravilo, že Velká Británie bude bránit Polsko před agresí pouze ze strany Německa, tedy nikoliv například ze strany Sovětského svazu (sic). Dodnes se historici existenci této tajné doložky vyhýbají, spíše o ní nevědí. Nicméně umožnila Britům se vyhnout se zatažení do vojenského konfliktu se Sovětským svazem.
První jednání probíhala mezi příslušnými diplomaty a vládními sovětskými činiteli v Moskvě od 9. 3. 1939 s cílem angažovat vojensky Sovětský svaz ve střední Evropě. O smlouvě se vyjednávalo od 14. 4. 1939 a účastníkem bylo i Polsko. 17. 4. 1939 předkládá ministr zahraničí SSSR Maxim M. Litvinov na uzavření paktu mezi SSSR, Velkou Británií a Francií o vzájemné pomoci na pět nebo deset let, který by měl zajistit „všechny způsoby pomoci, včetně pomoci vojenské povahy, východoevropským státům rozloženým mezi Baltským a Černým mořem a hraničícím s SSSR v případě agrese proti těmto státům“.
Po zřízení Protektoratu Böhmen und Mähren si britští politici a vládní úředníci uvědomili, že příštím Hitlerovým záměrem bude asi snaha připojit Danzig k Německu a poté by mohl začít usilovat o zpětné získání kolonií a zajištění si těžby ropy v oblasti Mosulu jako před první světovou válkou. Britský ministr zahraničí lord Edward Halifax v den obsazení zbytku českých zemí 15. 3. 1939 sdělil německému vyslanci v Londýně Herbertu von Dirksen: „Mám porozumění pro Hitlerovu zálibu v nekrvavých vítězstvích. Napříště bude Hitler donucen krev prolít.“ Italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano okamžitě rozpoznal ve vzniku protektorátu a Slovenského štátu nebezpečí pro Evropu a poznamenal si: „Věc je vážná, zvláště když Hitler všechny ujišťoval, že nemá v úmyslu anektovat jediného Čecha. Tento německý akt nezničil Československo z Versailles, ale to, které bylo stvořeno v Mnichově a ve Vídni. Jakou váhu lze v budoucnu přikládat těm prohlášením a slibům, které se nás týkají bezprostředněji?“