Archiv autora: Tomáš Krystlík

Třicetiletá válka 1914-1945 (3.)

ODVRÁCENÍ RUSKA OD DOBYTÍ ÚŽIN

Britové bezprostředně po vypuknutí války podali skvělý, ale málo známý zákulisní výkon implicitně potvrzující, o co Britům ve válce šlo, kvůli čemu vlastně vyvolali světovou válku tahajíce z pozadí jen za příslušné provázky – o zničení Německa. Začalo totiž reálně hrozit, že se Rusko vrhne přes slib daný Britům místo na Německo na Cařihrad (Konstantinopol, dnes Istanbul) ležící na Bosporu a na Dardanely, od něj jihozápadně ležící, aby si zajistilo vytoužený neomezený přístup z Černého do Středozemního moře. Ovládnutí těchto tureckých mořských úžin sice Británie již dříve Rusku přislíbila, ale nyní zahájit akci k tomu směřující by odporovalo britským plánům zničit za pomocí Ruska a Francie Německo. Ruský plán námořní invaze 127 500 vojáků proti Konstantinopoli, vypracovaný již v únoru 1914, byl uskutečnitelný jen za předpokladu, že Turecko nedostane dvě nové a moderní bitevní lodě, které pro ně stavěly britské loděnice a které měly být v červenci 1914 dokončeny a předány. Ty by dopomohly k turecké převaze v Černém moři a k odolání ruské invazní flotile. V květnu 1914 a v červnu opakovaně se Rusko obrátilo s prosbou k britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi, aby lodi nebyly Turecku předány. Bez úspěchu.

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (3.)

Třicetiletá válka 1914-1945 (2.)

PŘÍČINY SVĚTOVÉ VÁLKY

V roce 1905 první lord admirality John Fisher požadoval od krále Edwarda VII. sto tisíc vojáků, kteří se měli vylodit na pomořanském pobřeží, aby odtud táhli na Berlín. Tentýž Fisher v roce 1912 poznamenal, že „se připravuje velká válka, aniž to kdo tak vnímá“.
V memorandu z 1. 1. 1907 vysoký úředník britského ministerstva zahraničí Eyre Crowe mj. napsal: „Prvenství Německa na moři je neslučitelné s existencí britské říše. I kdyby však Velké Británie nebylo, přinutilo by sloučení největší pozemní a námořní moci v jedněch rukou celý svět, aby se spojil a zbavil se tohoto přízraku.“

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914-1945 (2.)

Třicetiletá válka 1914–1945 (1.)

Nakonec byly vedeny dvě světové války, aby se zabránilo dominantní roli Německa. (Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, Welt am Sonntag 13. 11. 1994)

Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve čí později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Podaří-li se Rusku dříve zotavit, než se Evropa sjednotí, je osud Evropy zpečetěn. Budoucí státní forma Ruska je přitom irelevantní. Jakmile se mu naskytne příležitost podřídit si Evropu, využije této možností, ať bude rudé či bílé. (Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi 1923)

Pokračování textu Třicetiletá válka 1914–1945 (1.)

Národní mýty, podvrhy a lži (5.): Kompenzace národního komplexu méněcennosti

Jungmannovo tehdejší rozhodnutí pro „českou kulturu“ jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exkluzivní básnická díla i klasicistní tragédie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluze, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou estétů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti.

Pokračování textu Národní mýty, podvrhy a lži (5.): Kompenzace národního komplexu méněcennosti

Národní mýty, podvrhy a lži (4.): Národní mýty a idea středu

Pojem národa až do začátku 19. století byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Usedlý obyvatel Königreich Böhmen (Slovan, Germán, kdokoliv, podmínkou bylo být v něm usedlý) mohl být libovolně označen jako Bohemus (Čech) s poukazem na příslušnost ke Regnum Bohemiæ, nebo Germanus (Němec), s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého. Pro výslovné označení slovansky (česky) mluvícího etnika v českých zemích se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus.

Pokračování textu Národní mýty, podvrhy a lži (4.): Národní mýty a idea středu

Národní mýty, podvrhy a lži (3.): Symboly češství

Obrozenci, aby doložili svůj českoslovanský nárok na české země, vydávali Bóje za potomky Slovanů. To vyvrátil František Palacký. Na druhé straně tvrdil sám Palacký nesmysly, například že Přemyslovci byli jazykoví Češi a že v Čechách do 16. století neexistovalo nevolnictví. Existovalo. Jan Kollár psal ve Staroitalii slavjanské, že množství holubů v Benátkách je dokladem slovanských vlivů v této oblasti, protože holubi jsou u Slovanů oblíbení jako symbol čisté lásky. Také tvrdil, že Etruskové, Latinové, Rhétové, Umbrové a další kmeny v Itálii jsou v podstatě kmeny slovanské. Podle podoby dochovaných názvů a nápisů se se snažil dokazovat příbuznost se slovanskými jazyky. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti, což naprosto odporuje agresivnímu chování holubů mezi sebou. V Niederleho Životě starých Slovanů se píše: „Za vlády Niklotovy, když se Polabští Slované vrátili k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupovi Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegastu.“

Pokračování textu Národní mýty, podvrhy a lži (3.): Symboly češství

Národní mýty, podvrhy a lži (2.): Zbožnění českého jazyka

Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.

Pokračování textu Národní mýty, podvrhy a lži (2.): Zbožnění českého jazyka

Národní mýty, podvrhy a lži (1.): Lhaní ve jménu jazykově českého národa

Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.

Pokračování textu Národní mýty, podvrhy a lži (1.): Lhaní ve jménu jazykově českého národa

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (12.): Živé jazyky ve vyšším školství

Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (12.): Živé jazyky ve vyšším školství

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (11.): „Třistaletá poroba”

V první polovině 16. století dochází k další silné migraci Němců z německy mluvících zemí a Románů z dnešní Itálie do Čech, a tudíž ještě více se vlivem obchodu začíná v Království českém uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná germanizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná oproti jejich tvrzení o století dříve (sic). Před českým stavovským povstáním a jeho porážkou byla země jasně českoněmecká, libo-li německočeská, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař 1990].

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (11.): „Třistaletá poroba”