Třicetiletá válka 1914-1945 (14.)

SOVĚTSKÉ POŽADAVKY VŮČI NĚMECKU

Byla to sovětská nenasytnost, která mimo jiné přiměla Hitlera napadnout SSSR. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do německé sféry vlivu. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda, a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dodatečnou dílčí změnou tajné sovětsko–německé doložky 26. 9. 1939.

Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody. Proti obsazení Besarábie nemělo Německo námitky, to bylo v souladu s tajnou doložkou. Vjačeslav Molotov dal v červenci 1940 Berlínu najevo, že se Moskvě o tom jednat momentálně vnitropoliticky nehodí. Bukovina na rozdíl od Besarábie byla před první světovou válkou rakouská, k ruské říši nepatřila, Molotov o jejím zabrání mluvil jako o úroku za užívání Besarábie Rumunskem v létech 1918–1940. Aby si Stalin neusmyslel jít ještě dál, poskytlo Německo Rumunsku bezpečnostní garance a poslalo do Rumunska jednotky Wehrmachtu. Hitler Rumunsku nařídil předat Transylvánii (Sedmihradsko, Erdély) zpět Maďarsku a jižní Dobrudžu Bulharsku, aby posílil německé spojenectví s oněmi dvěma zeměmi.

Paralelně s mírovými nabídkami Velké Británii rozvíjel Hitler i další plán. Válka po porážce Francie ustrnula, Velká Británie byla přes kanál La Manche bez vytvoření přepravní a vyloďovací techniky momentálně nedobytná, a tak říšské ministerstvo zahraničí a velení říšského válečného loďstva naléhaly na nějaké vyrovnání s Velkou Británií. Námořnictvo navrhlo též alternativní řešení ve formě vytvoření spojeneckého kontinentálního bloku složeného z Německa, Itálie, Francie, Španělska a SSSR. Stalin na přelomu září a října 1940 podepsal strategickou direktivu Rudé armádě, která byla uvedena formulací o budoucím střetu na dvou frontách „s Německem na západě a Japonskem na Dálném východě“. Říšské ministerstvo zahraničí poslalo 17. 10. 1940 rozsáhlý dopis Stalinovi, kde Ribbentrop rekapituloval dosavadní průběh války, že květnová ofenzíva Wehrmachtu zmařila „anglické plány na obsazení sovětských ropných polí v Baku a Batumi“, že Churchill a jeho vláda podněcují válku odmítnutím německé nabídky k míru z 19. 7. 1940. Přítomnost německé vojenské mise v Bukurešti a německé garance Rumunsku zdůvodnil Ribbentrop potřebou bránit „rumunské ropné zdroje před otevřenými nebo skrytými útoky Angličanů“ a pakt tří mocností – Německa, Itálie a Japonska – podepsaný 27. 9. 1940 v Berlíně interpretoval jako protibritské opatření.

Molotov se pak vypravil na svou první zahraniční cestu v životě a do německého hlavního města přibyl 12. 11. 1940. Ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop předložil ultimativní sovětské požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné doložky německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 dosloužilo, a že je třeba sjednat nové. Stalin se zřejmě mylně domníval, že Německo je vyčerpáno neúspěšnou válkou s Velkou Británií, a že si může diktovat. Dalším důvodem zřejmě bylo, že se Rusové obávali křížení německého vlivu na Balkáně s vlastními zájmy. Molotov žádal po Německu potvrzení faktu, že Finsko podle tajné doložky smlouvy z 23. 8. 1939 patří do sovětské zájmové sféry, žádal volnou ruku pro SSSR v povodí Dunaje (pro zajímavost: první vyslanec u Slovenského štátu, který se v Bratislavě objevil, byl sovětský, Slovensko bylo pro SSSR strategicky významné pro průnik sovětského loďstva po Dunaji do nitra Německa, nakonec vodní dílo z konce 20. století Gabčíkovo–Nagymáros mělo umožňovat sovětským dělovým člunům se celoročně dostat z Černého moře přes místní mělčiny až do Německa a přes spojovací průplavy až do Rýna), dále do sovětské mocenské sféry mělo připadnout Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, v Turecko, Írán, Řecko, Jugoslávie a Špicberky, vznesl požadavek na zřízení sovětských vojenských základen v oblasti Bosporu a Dardanel (kvůli volné plavbě sovětských válečných lodí z ruských přístavů u Černého moře do Středozemního) a v oblasti výstupních úžin z Baltského do Severního moře, Kattegatu a Skagerraku (kvůli plavbě sovětských válečných lodí z Baltského moře do Atlantiku). Německo by mělo smluvně zpřístupnit Sovětskému svazu veškeré úžiny mezi Jutskem a ostrovy v Baltském moři, průlivy Malý a Velký Belt. Dále Molotov požadoval, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy. O Molotovově vystoupení v Berlíně si zaznamenal Paul Schmidt, šéf tlumočníků v německém ministerstvu zahraničí: „Od jednání s Chamberlainem o sudetoněmecké krizi jsem se neúčastnil žádného tak ostrého střetnutí jako v Berlíně během rozhovoru mezi Hitlerem a Molotovem. Podle mého přesvědčení rozhodlo se v těchto dnech o tom, že Hitler dal podnět k přípravám útoku na SSSR.“ Hermann Göring se vyjádřil o přednesu požadavků Molotovem v Berlíně lapidárně: „Všichni jsme spadli s židlí.“

Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o rumunskou ropu, což by nabylo na důležitosti po přerušení dodávek sovětské ropy z Baku, a hlavně by připustilo sovětský (komunistický) vliv až k hranicím Německa a Itálie. Německo si přálo, aby Sovětský svaz nechal zbytek Evropy na pokoji a obrátil svou pozornost k Perskému zálivu a Indickému oceánu, kde by mohl získat vliv a území na úkor britského impéria. Hitler sovětské požadavky tlumočené Molotovem odmítl s tím, že vojenská přítomnost Wehrmachtu v Rumunsku směřuje proti záměrům Velké Británie na Balkáně, že SSSR nemůže žádat volnou ruku na pevnině mezi Černým a Středozemním mořem, protože tam má své zájmy Itálie, potvrdil, že Finsko patří do zájmové sféry SSSR, a vytkl sovětské straně zabrání Bukoviny coby nedodržení sféry vlivu podle tajné doložky smlouvy.

Molotov z Berlína 15. 11. odjel a sovětské ministerstvo zahraničí předalo 25. 11. 1940 německému vyslanci v Moskvě von Schulenburg oficiální stanovisko sovětské vlády k předchozímu jednání v Berlíně, které nejspíše formuloval sám Stalin. Nóta podmínila přístup SSSR k trojstrannému paktu Německa, Itálie, Japonska následujícími předpoklady: sovětskou anexí Finska, převzetím ochrany Bulharska, vybudováním vojenských a námořních základen v úžinách mezi Evropou a Asií (Bospor a Dardanely), připojení Jižního Sachalinu k SSSR. Další aktivity SSSR jako například budování jeho zájmové sféry v oblasti Indického oceánu a Perského zálivu a další se již měly dít již v rámci jeho členství ve čtyřstranném paktu Německa, Itálie, Japonska a SSSR.
Hitler vydal 18. 12. 1940 příkaz zpracovat operační směrnici Barbarossa (Fall Barbarossa) pro vpád do SSSR. Hrubý scénář invaze do SSSR sice již existoval od července 1940, ale zatím jako jedna z mnoha teoretických možností dalšího vývoje.

BRITSKÉ ÚSILÍ O ZATAŽENÍ USA DO VÁLKY

V roce 1940 se probíhající válka v Evropě obyvatel USA příliš netýkala, chtěli, aby jim byl mír zachován. Jejich názor dokázal na příkaz britské vlády pomocí lží a padělků postupně zvrátit jeden jediný agent britské tajné služby, William Stephenson.
Americký filmový týdeník ze září 1941 přinesl divákům neobvyklou podívanou z Evropy, akci britských výsadkářů, kteří vysazeni do okupované Francie se probili k místní německé letecké základně, kde bleskově zneškodnili tři desítky letadel a do Anglie se vrátili na torpédových člunech se čtyřicítkou zajatých německých vojáků. Jenže žádná taková akce se neuskutečnila, vše to byla pouze inscenace britské propagandy – hrané záběry byly prokládány dokumentárními z jiných bojišť, zajatí Němci byli britští statisté navlečení do uniforem Wehrmachtu. Jediným cílem tohoto dílka bylo přesvědčit Američany, že se Velká Británie nevzdává a – útočí. Ve skutečnosti parašutistické akce by k ničemu jinému než k nesmyslnému rozmnožování britských vojenských ztrát nevedly. Britské bombardování Německa v té době velké úspěchy nezaznamenávalo, RAF potřebovala při nočních bombardováních až do zavedení radarů na palubách letadel alespoň trochu měsíčního světla nebo relativně jasnou noc, kdežto Luftwaffe díky navádění z rádiomajáků na pevnině bombardovala i za nulové viditelnosti. Sice s přesností 1000 m, ale i to bylo pro Brity značně deprimující.

Rozpínavost Třetí říše vnímali Američané jako velmi vzdálené nebezpečí, rozhodně menší než britské ambice být světovládci. Američané také dosud nezapomněli, že Británie je koloniální mocností a že USA byly též britskou kolonií, a po nedávném ekonomickém zázraku německého nacionálního socialismu – zvládl inflaci, zlikvidoval nezaměstnanost – brali německý nacismus jen jako trochu radikálnější sílu, která v Evropě konečně udělá pořádek. Kdo by si stýskal po evropských zemích, které zanikly nebo byly Německem okupovány? Většina Američanů viděla evropskou válku po německém vpádu do Francie a po okupaci její části jako víceméně dobojovanou záležitost. Což potvrzovaly průzkumy veřejného mínění Gallupova institutu: kladně se tehdy pro vojenskou intervenci Spojených států v Evropě vyjádřilo jen 7 % dotázaných (sic). Přednost měla izolacionistická politika USA, Monroeova doktrína.

V Rockefellerově centru v New Yorku sídlilo britské konzulární pasové oddělení, vydávající britské pasy a též víza do britských dominií. Zdejší úředník William Stephenson, Kanaďan, byl snad vůbec nejhodnotnějším špionem Velké Británie v druhé světové válce. Ve Spojených státech fungoval jako styčný důstojník a vedoucí British Security Coordination, Koordinací britské bezpečnosti, prodloužené ruky MI6. Byl přímou spojkou mezi prezidentem Rooseveltem a premiérem Winstonem Churchillem. Jeho posláním bylo prošetřovat aktivity britských nepřátel na území USA, hájit britský majetek v USA, bránit sabotážím na něm a hlavně – ovlivňovat veřejné mínění Američanů ve prospěch Británie. Kuriozitou bylo, že Stephenson coby milionář na obranu Anglie ve Spojených státech investoval i vlastní prostředky.

Známé měl všude, dokázal snadno pronikat do světa amerických médií. Deníky Baltimore Sun a New York Post pak s chutí psaly o britské válce za správnou věc, Stephensonovi lidé jim dodávali ten nejlepší a exkluzivní materiál. Snadno se pro totéž dal angažovat i Hollywood. Již výše zmíněný žurnálový propagandistický snímek o tom, jak britští výsadkáři vracejí Němcům úder, byl vytvořen na podnět British Security Coordination. Kromě toho šířila Stephensonova skupina tiskoviny, fotografie, plakáty, brožury zachycující hrůzy evropské války, zprostředkovávala očitá svědectví, rozhovory, varovná poselství. Evropská válka se tak stávala péčí Stephensona pro Američany „viditelnější“ a hlavně začínala vzbuzovat v nich postupně obavu, že nemusí skončit jen vlajkami s hákovými kříži vztyčovanými v Londýně.

USA chyběla zpravodajská služba, která by, na rozdíl od na vlastní území se soustředícího FBI, pokrývala i zahraničí. 11. 6. 1941 tak vznikl úřad Koordinátora informací, Coordinator of Information, COI, předchůdce současné Central Intelligence Agency, Ústřední zpravodajské služby, CIA. A COI Stephensononovým vlivem na amerického prezidenta vznikla podle modelu britské MI6, ředitelem se stal Stephensonův přítel, probritsky smýšlející William Joseph Donovan. COI pak od Britů přebírala kolem 40 % informací, což bylo relativně hodně.

Britská tajná služba na Bermudách si pak dle libosti četla v telegramech odesílaných z USA podmořským kabelem do Evropy a naopak z Evropy do USA. Toto oprávnění pro britskou MI6 schválil F. D. Roosevelt a ředitel COI William J. Donovan, telegramy se probíralo 1200 vyčleněných úředníků britské MI6, kteří pak informacemi z nich získanými následně zásobovali americkou tajnou službu COI. Britové ale Američanům předávali propagandisticky zaměřenou směs z pravých i podvržených informací vytvořených i z obsahů telegramů přečtenými MI6 na Bermudách. Následkem toho se Spojené státy americké najednou z ničeho nic začaly hemžit nacistickými špiony, sabotéry, jimi ovlivněnými spiklenci, tajnými vysílačkami, zásobárnami zbraní atd. Ve skutečnosti byla většina akcí a špionů v USA Brity prostě vymyšlena nebo zinscenována. Co proniklo na veřejnost, to pak British Security Coordination dokázala s pomocí amerického tisku ještě dále nafouknout.

Projevilo se to ve změně postoje americké veřejnosti – pro vstup USA do evropské války už nebylo jen 7 % dotázaných, nýbrž téměř 55 %. To byla sice většina, ale nepříliš jistá. Stephenson přistoupil k dalšímu podvodu – k vyrobení falešné a schematické mapy Jižní Ameriky, která ji zachycovala s německými popisy a se změněnými státy. Zůstala by Französisch-Guyana (Francouzská Guyana), z celé Venezuely, Ecuadoru, Kolumbie a části Panamy až k Panamskému průplavu by vzniklo Neuspanien (Nové Španělsko), Chile by pohltilo Peru, Brazílie Bolivii a část Paraguaye, Argentina Uruguay a zbytek Paraguaye. Velká města byla na této mapě propojena Luftlinien (leteckými linkami) a ony linky opatřeny názvem Luftverkehrsnetz der Vereinigten Staaten Süd-Amerikas. Hauptlinien (Letecká síť Spojených států Jižní Ameriky. Hlavní linky) a vlevo nahoře opatřena nápisem Geheim (tajné). Podle vytvořené legendy byla mapa nalezena u německého diplomata, který zahynul při autonehodě buď v Buenos Aires, nebo v Los Angeles (zdroje si protiřečí). Je s podivem, že Američané dokázali tak primitivnímu podvrhu Stephensona a jeho lidí skočit na špek – již jen označování německých utajených materiálů se vždy dělo razítkem, na originálech i opisech bylo vždy vyznačeno, kdo ručí za správnost obsahu (i přepsaného), a uvedeno číslo jednací. Z toho všeho mapa obsahovala jen nápis Geheim napsaný ručně. Protože celý americký kontinent považovaly USA v souladu s Monroeovou doktrínou za svou výhradní sféru zájmu a podvržená mapa sugerovala Jižní Ameriku s výjimkou Francouzské Guyany coby spojence Třetí říše či k ní přičleněné území, měla silný propagandistický dopad. Roosevelt pak 27. 10. 1941 při oslavách Dne námořnictva ve svém projevu řekl: „Mám ve svém držení tajnou mapu vyrobenou v Německu Hitlerovou vládou, plánovači nového uspořádání světa. Je na ní Jižní a střední Amerika, které si Hitler plánuje přivlastnit a reorganizovat.“ Následující dny se v průzkumech veřejného mínění vyslovilo již 77 % dotázaných pro vstup USA do evropské války.

I když USA po přepadení Pearl Harboru v prosinci 1941 vyhlásily válku Japonsku, na což reagoval Hitler vypovězením války Spojeným státům, byla americká společnost na vstup USA do evropské války již péčí Stephensona dobře názorově připravena. Úspěch výše popsaných britských propagandistických akcí v USA se záměrem přimět Spojené státy ke vstupu do války byl pro Británii životně důležitý. Zatlačit Němce zpět do Německa Britové nemohli, nezvládli by technicky vyloďovací operace na evropský kontinent. Navíc byla jejich armáda značně slabá, takže proti Wehrmachtu by neměla šanci, ani po doplnění všemi zálohami a v plném vyzbrojení. Jedině nasměrování Hitlera k přepadení SSSR a zatáhnutí do válečného konfliktu USA skýtalo Britům šanci na zachování britské říše. To jim nakonec víceméně vyšlo, byť pod tlakem USA se museli vzdát některých kolonií a svého vlivu. Otázkou je, zda setrvalé britské odmítání německých nabídek k míru, které stálo zbytečně tolik britských životů, bylo z hlediska zachování moci Britského impéria oprávněné.