Archiv autora: Tomáš Krystlík

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (6.): Civilizační vlivy

Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku.

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (6.): Civilizační vlivy

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (5.): „Ne všichni Češi jsou Češi“ aneb Jungmannův a Palackého podvod

Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“

Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (5.): „Ne všichni Češi jsou Češi“ aneb Jungmannův a Palackého podvod

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (4.): První biskupové v Čechách

V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (4.): První biskupové v Čechách

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (3.): Řekové coby „slovanští věrozvěstové“

Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (3.): Řekové coby „slovanští věrozvěstové“

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (2.): Mezi avarským kaganátem a Franskou říší

O takzvané Sámově říši vědí historici v podstatě jen to, že se v polovině 7. století nacházela kdesi mezi Franskou říší, jejíž východní část se později stala Svatou říší římskou, a avarským kaganátem, společenstvím Avarů v Pannonii. Frankové byli Germáni, Avaři byli buď turkického, nebo mongolského původu, jejich řeč patřila do turkické jazykové skupiny, Sámova říše byla volným svazkem slovanských kmenů, které se dočasně spojily proti vládě Avarů. Archeologické nálezy napovídají, že Slované se snažili Avary napodobovat a že kaganát byl v poslední fázi své existence už výrazně poslovanštěný. Po vítězném franském vojenském tažení proti kaganátu v roce 803 a následné porážce i slovanských kmenů hledal franský král Karel Veliký, což byl romanizovaný Frank, tedy Germán, někoho, komu by po pádu avarského kaganátu mohl svěřit do správy území na východě své říše. Ty nakonec volně (vazalsky) v roce 805 připojil ke Království Franků (k Franské říši).

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (2.): Mezi avarským kaganátem a Franskou říší

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (1.): Příchod Slovanů

Vůbec prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl v létech 9–6 před Kristem až do roku 18 po Kristu král Marbod (též Marobod, Marobud, latinsky Maroboduus). Byl to Markoman, tedy Germán, a jako král vládl nejen svému kmeni v Čechách a na severní Moravě, nýbrž i dalším germánským kmenům, např. Hermundurům, Lugierům, Semnonům, Silingům, Gótům, Langobardům na území mezi Dunajem, Pannonií (přibližně dnešní Maďarsko mezi Dunajem a Drávou), Vislou, Baltským mořem a Labem. Keltské a germánské obyvatelstvo v pozdějších českých zemích učinil svými poddanými. Tvrzení, že slovanští Češi coby původní obyvatelstvo mají na české země výsostní právo, neboť už po několik staletí sídlili v českých zemích, když Němci začali na pozvání českých panovníků přicházet ve 12. století ve velkém množství do země, je ve světle těchto faktů neudržitelné, patří do říše pohádek, líbivých českých historických bludů.

Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (1.): Příchod Slovanů

Komentář: Karl Hermann Frank a Češi

Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažný pták), v Deutscher Turnverbandu (Německý tělovýchovný svaz /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (Svaz Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (Německý kulturní svaz /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá národně socialistická dělnická strana /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta, SHF) založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. Ta byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit. Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se němá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou parlamentních voleb, nechtěl nikdo z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.

Pokračování textu Komentář: Karl Hermann Frank a Češi

Komentář: Jak to bylo s reparacemi

Když se v poslední době začalo opět připomínat, že Německo zcela neuhradilo ČSR reparace za škody druhou světovou válkou a okupací s tím, že by nyní je mělo ČR doplatit, čekal jsem, že někdo povolaný se tohoto tématu v médiích ujme a vysvětlí, jak to vlastně s reparacemi bylo a uvede vše na pravou míru. Nestalo se, tak to musím učinit sám. Připravte se na nepěkné čtení, protože se dovíte, jak předci tehdy podváděli ve velkém stylu – Československo nepřípustně manipulovalo s ciframi, aby dostalo od Německa reparace, které při uvedení nezfalšovaných podkladů, by mu vůbec nepřináležely!

Pokračování textu Komentář: Jak to bylo s reparacemi

Komentář: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout

Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech. Pokud někdo hodlá namítnout, že to bylo dvakrát způsobeno vnějšími vlivy, tak nechť si uvědomí, že i bez Hitlera by se ČSR rozpadla péčí slovenských požadavků jen o několik měsíců později. Pád země pod sovětskou nadvládu v roce 1948 nebyl neodvratný, jak se většinou prezentuje, osud Finska a Rakouska, jejich poválečné aranžování se se Sovětským svazem to dokazuje. A to byly státy poražené! Převzetí moci bolševiky v roce 1948 bylo umožněno pouze za velikého a vstřícného přispění Čechů, nikoliv však Slováků. Stát se rozdělil i 1. 1. 1993. Od té doby dodnes sice český stát zatím zcela neselhal, leč množí se indicie, že neskončí dobře. Jedinou nadějí či antidotem je větší federalizace EU, jenže k ní pravděpodobně nedojde včas, protože se na ní členské státy nedohodnou, a český stát bez silného tlaku zvnějšku se nenapraví, selže.

Pokračování textu Komentář: Jak Češi nedovedli a nedovedou vládnout