KDO KONKRÉTNĚ VYVOLAL DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU?

Obvykle se uvádí, že ji rozpoutalo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den vojenskou invazi do Polska, se nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko–německé války. A to navzdory platnosti polsko–sovětského paktu o neútočení z roku 1932. Důsledkem německého útoku 1. 9. byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav 3. 9. 1939 jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu. Nemusely, mohly dosáhnout pomocí Mussoliniho smírného řešení.
Předtím zde byly dva agresivní akty, které se pokládají na nevyhlášené vypovězení války – dvě polské mobilizace proti Německu. Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko–německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě jednáním, k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve, pokud by se nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti. Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939, aby necelé dva měsíce, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu), arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925 a Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Druhá polská, již celková mobilizace následovala v srpnu 1939. Opět byly porušeny dvě ze tří výše uvedených mezinárodních smluv, jelikož pakt o neútočení vypovědělo Německo Polsku v reakci na částečnou mobilizaci již v dubnu 1939. Německo ani jednou nemobilizovalo.

Poláci si, stejně jako Češi rok předtím, odmítli uvědomit, že jejich západní hranice s Německem stanovené Versailleskou smlouvou nejsou neměnitelné, protože stanovy Společnosti národů obsažené v pařížských mírových smlouvách připouštěly v článku 19 změnu všech smluv a ustanovení, které by ohrožovaly mír, pokud k tomuto názoru dojde Společnost národů. Protože mírové smlouvy stanovovaly průběh nejen československých nýbrž i polských západních hranic, tak tím dovolovaly i jejich případnou revizi.

Německé návrhy Polsku byly akceptovatelné, protože Danzig byl svěřen Společnosti národů, ne Polsku, obyvatelstvo v polském koridoru k moři by se svobodně v plebiscitu pod mezinárodním dohledem rozhodlo, ke kterému státu chce, přístup Polska k mořským přístavům by zůstal zachován ve stejném rozsahu jako předtím, německý dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký v podstatě nestál za zmínku, měl být překlenutý mosty, případně podjezdy, kompletně ho postavit a udržovat měla na své náklady německá strana. Dálnici i železnici v dopravním koridoru by používalo i Polsko. Nikdo z historiků se nepokusil tento frapantní nedostatek kritického myšlení u polských politiků objasnit.

31. 3. 1939 došlo k naprosto fatálnímu ujištění britské a francouzské vlády vládě polské (viz výše). Polsko takto podpořeno Brity a Francouzi mohlo od této chvíle kdykoliv a dle své libovůle vyvolat celoevropský konflikt. Německo 28. 4. 1939 vypovědělo kvůli polské březnové mobilizaci Německo–polský pakt o neútočení z roku 1934. Poláci odmítali jednat s Německem o sporných otázkách navzdory bilaterální arbitrážní smlouvě s Německem z Locarna podepsané v roce 1925 a skutečnosti, že v roce 1924 Společnost národů definovala jako agresora i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání smíru.
F. D. Roosevelt schválně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy. Taktéž nic neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajskými službami s obsahem tajné doložky ke smlouvě.

Když Polsko mobilizovalo 24. 8. 1939 podruhé, Velká Británie 31. 8. mobilizovala své válečné loďstvo. Mobilizace se přitom považovala od francouzsko–ruské vojenské konvence ze 17. 8. 1892 za přímý akt agrese a zahájení formálně nevypovězené války. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Británie mobilizovala své loďstvo, Německo, stejně jako o rok předtím v případě ČSR, nemobilizovalo. Podle kritéria, že mobilizace je agresivní válečný akt, vyvolalo evropskou válku Polsko.

Slovenská republika v součinnosti s Wehrmachtem přepadla 1. 9. Polsko z jihu, Francie se nakonec podvolila tlaku Velké Británie a odmítla Mussoliniho návrh na mezinárodní mírovou konferenci z 2. 9. a válka se vstupem zemí British Commonwealthu společně s Británií rozrostla ve světovou. Proč slovenská armáda po boku Wehrmachtu přepadla Polsko? Pomineme-li spojeneckou smlouvu Slovenska s Německem, tak důvodem bylo získání zpět slovenských území odstoupených ČSR po mnichovské konferenci Polsku (oblast kolem Skalitého, Javoriny a Lesnice). Ty Německo Slovensku po skončení polského tažení 21. 11. 1939 kompletně vrátilo, navíc za odměnu dostala Slovenská republika dvě mnohem větší území, která byla po první světové válce polská: severovýchodní Oravsko a severozápadní Spišsko (vráceny Polsku 20. 5. 1945).
Nikdo zatím nevysvětlil důvody, proč Britové a Francouzi nevyvinuli na Polsko tlak k přijetí německých návrhů, když jim muselo být jasné, že Polsko vtahuje jejich země do války, a proč Roosevelt nevaroval Poláky, že je při pokračování jejich neústupnosti vůči Německu s nejvyšší pravděpodobností čeká ztráta východní části Polska ve prospěch SSSR.

V případě invaze do Polska se Hitler zřejmě domníval, jako rok předtím u Československa, že válka s Polskem bude jen lokální, že Francie a Velká Británie nevypovědí kvůli tomu Německu válku, což nepřímo potvrzují i skromné zásoby německé vojenské výstroje, výzbroje, munice a pak i svědecké výpovědi o tom, jak byl Hitler zaskočen vyhlášením války Brity a Francouzi. Nakonec to dosvědčují i asi dvě desítky mírových návrhů, které Německo pak učinilo Velké Británii až do napadení SSSR.
Ruské ministerstvo zahraničí označuje dodnes Polsko za jediného původce druhé světové války, protože dvakrát mobilizovalo a odmítlo jednat o sporných otázkách.
Dvě mezinárodní smlouvy, německo–sovětská a polsko–britská, uzavřené v srpnu 1939, umožnily Sovětskému svazu a Německu likvidaci polského státu a – což se velmi málo uvádí – sovětskému bolševismu průnik do střední Evropy.

Je ponecháno čtenáři, aby rozhodnutí o vinících druhé světové války učinil sám.

PŘIPRAVENOST K VEDENÍ VÁLKY

Německo v době vpádu do Polska nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně vypočteno a extrapolováno, všeho všudy jen na šest týdnů boje, tedy přibližně do poloviny října. Podle odhadu historika Wernera Masera bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce. Své zásoby munice válkou s Polskem téměř vyčerpalo, nebylo tedy na jinou než lokální a krátkou válku připraveno. Vojenští odborníci se shodují, že kdyby po boku Polska zasáhla Francie ze Západu plně svou vojenskou silou, což by Hitlerovi zamezilo vrhnout proti Polsku tři čtvrtiny svých ozbrojených sil, bylo by Německo poraženo válkou na dvou frontách za přibližně jeden měsíc. Porovnání výzbroje Francie a Velké Británie s výzbrojí Německa k okamžiku vypuknutí války, k 1. 9. 1939: Německo 1450 stíhacích, 800 bombardovacích letadel, 3500 tanků, Velká Británie a Francie dohromady 950, 1300 a 3850. Německé válečné loďstvo bylo navzdory britsko–německé smlouvě z roku 1935 povolující Německu válečné loďstvo ve výši 35 % výtlaku loďstva britského tak slabé, že se nemohlo postavit ani loďstvu francouzskému, o britském nemluvě. Se stavbou dalších válečných lodí se začalo po dubnu 1939, ale plán jejich výstavby měl být dokončen až v roce 1948.

Růst německého zbrojení nebyl závratný, což dokládá tabulka německého zbrojení vztaženého k 100 %, což je stav v roce 1943:

1933 2 %
1934 2 %
1935 4 %
1936 6 %
1937 9 %
1938 20 %
1939 25 %
1940 44 %

Z toho plyne, že v prvních dvou letech vlády po nástupu nacionálních socialistů k moci Hitler, ač historici obvykle sugerují opak, Německo nijak nezbrojilo a o intenzivním vyzbrojování až do počátku války lze pochybovat, protože Německo muselo dohánět výzbroj v položkách, které jim Versailleská smlouva do té doby zakazovala – vojenská letadla, těžké zbraně.

Vyzbrojení Německa se v roce 1935 oproti předchozím letům zdvojnásobilo jen ze 2 na 4 % objemu zbrojení v roce 1943 (sic). Do začátku roku 1936 neměla Německá říše tanky, letadla, těžká děla, a pak při vypuknutí války v roce 1939 disponovala jen čtyřmi (sic) ročníky vycvičených vojáků, protože vojenská povinnost byla zavedena až v březnu 1935. Tento nízký počet ročníků vycvičených záloh německých branných sil rozhodnou měrou utvrdil Poláky v roce 1939 v přesvědčení, že budoucí válku proti Německu lehce vyhrají, protože na rozdíl od Polska nemají Němci zálohy.

Navzdory tomu, že Hitler v jednom svém tajném memorandu z roku 1936 požadoval, aby za čtyři roky byla armáda schopna nasazení a německé hospodářství připraveno na válku, tak podle Alana Bullocka do září 1939 neexistovala v žádném německém hospodářském odvětví výroba, která by jen naznačovala přípravy k válce, a ještě ve třetím roce války neexistoval centrálně řízený zbrojní plán (sic). To potvrzuje i Werner Maser a dodává, že i za války vojsko, letectvo a námořnictvo mezi sebou urputně soupeřily o munici, zbraně, o příděly surovin, pracovních sil, neustále se dostávaly do kompetenčních sporů.
21. 10. 1938 vydal Hitler na žádost německé generality direktivy pro německé ozbrojené síly. „Wehrmacht musí být kdykoliv připraven na následující: (1) na zabezpečení hranic Německé říše a obranu proti leteckým útokům, (2) na likvidaci zbytku českého státu… musí být možné smést zbytek českého státu, kdyby sledoval protiněmeckou politiku.“
Předpoklad, že Hitler plánoval evropskou válku na rok 1939 a byl na ni připraven, je tedy mylný. Nikdo nebude zahajovat válku proti Polsku, Velké Británii a Francii, když má výstroj a výzbroj na šest týdnů války jen s jedním z nich (sic).

O tom svědčí podle Alana J. P. Taylora i Hitlerovo odmítání intenzivního vyzbrojování, které mu vnucovali jeho vojenští stratégové; rozhodl se pro extenzivní vyzbrojení, tj. pro armády prvního sledu bez záloh, které dostačují jen pro rychlý úder, nikoliv pro déletrvající nebo velkou válku. Německo na dobývání Evropy v roce 1939 vybaveno nebylo, jediné, co bylo schopné vyhrát, byla válka nervů. Taylor z toho vyvozuje, že „Hitler o rozsáhlejší válce neuvažoval a pravděpodobně neměl v úmyslu válčit vůbec.“ Skutečnost nedostatečného vyzbrojení Německa v okamžiku vypuknutí druhé světové války silně odporuje tvrzení většiny historiků, že se Hitler chystal rozpoutat celoevropskou válku.

S tímto tvrzením souhlasí i britský historik mladé generace Martin Allen a přičítá značnou část odpovědnosti za Hitlerovu chybnou kalkulaci, pokud jde o britskou a francouzskou reakci na německý útok vůči Polsku, falešnému odhadu ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop. Koncem jara 1939 pověřil Rudolf Heß Albrechta Haushofera, syna profesora Karla Haushofera a odborníka na mezinárodní vztahy, aby mu zpracoval rozbor případné britské reakce na německou expanzi. V Haushoferově zprávě uložené v archivu německého ministerstva zahraničí a uvedené v ADAP (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, Akta k německé zahraniční politice) se psalo: „Mnozí britští politici… (jsou) vůči Německu přátelsky naladěni… uvažovali by o diskusi týkající se změny ve prospěch Německa… Avšak násilné řešení… by pro Anglii představovalo casus belli (důvod k válce)… Anglie by vedla válku jako křížovou výpravu za osvobození Evropy od německého nacionalismu. Za pomoci USA, na které Londýn může spoléhat, by válku proti Německu vyhrála… skutečným vítězem v Evropě by byl bohužel bolševismus.“ Cestou k Hitlerovi prošla tato zpráva rukama ministra zahraničí von Ribbetrop, který na okraj pohrdlivě připsal: „Propaganda anglické tajné služby!“

Francouzské jednotky zahájily 9. 9. 1939 útok v Sársku (Opération Sarre), pronikly až osm kilometrů za německé hranice, ale Wehrmacht jim nekladl vůbec žádný odpor, území vyklidil – Německo se snažilo zabránit vojenskému střetu na dvou frontách. Francouzi obsadili 12 německých obcí ležících ještě před Západním valem, aby se posléze mezi 21. 9. a 17. 10. 1939 kompletně stáhli za své hranice.

Až do 10. 5. 1940 trvala tzv. podivná válka (Phoney War = předstíraná válka, Sitzkrieg = válka vsedě, Drôle de guerre = podivná, směšná válka), než Německo zaútočilo přes Belgii proti Francii. Pozoruhodné je, že téměř současně jak německé pronikly do Belgie jednotky francouzské a britské, které byly dislokovány ve Francii, a to ještě dříve, než Belgie stačila oficiálně oznámit porušení své neutrality Německem. Britský expediční sbor byl koncem května 1940 Wehrmachtem obklíčen u přístavu Dunkerque a 848 loďmi evakuován do Velké Británie – cca 338 226 britských vojáků, což představovalo záchranu 85 % britského expedičního sboru, a 123 tisíc vojáků francouzských, výzbroj byla zanechána na místě. Němci lodní evakuaci podle rozkazu k nečinnosti vydaným velitelem Gerdem von Runtstedt v podstatě nečinně přihlíželi, nesnažili se jí zabránit. Ten určitě nejednal sám o sobě bez pokynů Hitlera. Proč se tak Hitler rozhodl, zůstává dodnes neobjasněno. Plausibilním vysvětlením je, že doufal uzavřít s Velkou Británií mír. Ušetřil tak před zničením prakticky celou britskou armádu. Její zničení by bylo pro Velkou Británii velmi tíživé, kromě jiného by pak neměl kdo cvičit brance.