POSLEDNÍ DNY PŘED VYPUKNUTÍM VÁLKY

Polsko 24. 8. 1939 podruhé mobilizovalo, což oficiálně oznámilo až 29. 8. Po dokončení mobilizace byl naplánován okamžitý útok na Berlín a jeho dobytí. Dne 25. 8. 1939 uzavřela Velká Británie obrannou smlouvu s Polskem. Málokdo ví, že měla obdobně jako smlouva sovětsko–německá tajnou doložku, v níž se pravilo, že Velká Británie bude bránit Polsko před agresí pouze ze strany Německa, tedy nikoliv například ze strany Sovětského svazu (sic). Dodnes se historici existenci této tajné doložky vyhýbají, spíše o ní nevědí. Nicméně umožnila Britům se vyhnout se zatažení do vojenského konfliktu se Sovětským svazem.

Je faktem, že primárně Velká Británie a Německo v důsledku svých bilaterálních smluv s Polskem a SSSR umožnily sovětským bolševikům beztrestný průnik do střední Evropy, což se stalo 17. 9. 1939. Je zcela nepochopitelné, proč nejvyšší polští představitelé mobilizovali proti Německu za stavu, kdy se krátce předtím stal Sovětský svaz německým spojencem, takže se dalo celkem reálně předpokládat i bez znalosti tajné doložky k německo–sovětskému paktu, že Polsku následkem mobilizace eventuálně hrozí vojenský konflikt s oběma státy bez naděje jej vyhrát, protože tím, že SSSR podepsal s Německem smlouvu o neútočení, anuloval de facto dosud platnou obdobnou smlouvu polsko–sovětskou.

Poláci uvažovali jinak. V té době válčila Rudá armáda s japonským vojskem u Chalchyn Golu, takže Poláci neočekávali žádnou sovětskou vojenskou akci proti vlastnímu území už jen kvůli chaotickému stavu sovětské železniční sítě nedovolujícímu válku na dvou frontách a spolehli se na platnou sovětsko–polskou smlouvu o neútočení. Odmítali vzít na vědomí, co bylo známo americkým žurnalistům, kteří s tím 30. 8. vyšli na veřejnost, že Sovětský svaz a Německo spolu jednají o Polsku a SSSR posiluje svůj třistatisícový vojenský kontingent podél své západní hranice. A byli přesvědčeni, že Němce hladce porazí, protože Wehrmacht vlivem teprve v březnu 1935 zavedené všeobecné vojenské povinnosti nemá dostatečné zálohy. Což byla pravda, jenže aby se dostavil úspěch, musely by polské ozbrojené síly být s to účinně po dostatečně dlouhou dobu čelit Wehrmachtu, aby se nedostatek německých záloh mohl vůbec projevit.

Francouzům vstávaly z nové německo–sovětské smlouvy ze srpna 1939 a polských příprav na válku vlasy na hlavě. Daladier odhadoval, že Polsko bude schopno vojensky vzdorovat Německu nejvýše dva měsíce a poté padne hlavní břemeno války na Francii kvůli nedostatečné bojeschopnosti Velké Británie, která potrvá ještě další dva roky. Proto francouzská vláda začala naléhat na polskou, aby přijala německé návrhy.

I britská vláda se od 29. 8. 1939 snažila zprostředkovat přímá jednání německo–polská. Hitler s touto aktivitou Velké Británie souhlasil, požadoval však vyslání polského zplnomocněnce do Berlína k jednání, které se mělo konat 30. 8. Otázkou je, nakolik se Velká Británie o dohodu obou zemí snažila a nakolik to bylo britské alibi pro případ vypuknutí války. Polsko Německu neodpovědělo, zmocněnce nevyslalo a polský ministr zahraničí Józef Beck zakázal Józefu Lipskému, polskému vyslanci v Berlíně převzít jakýkoliv dokument s německými návrhy nebo o nich jednat. Němci se o tom dověděli, Beckovu depeši s tímto sdělením Lipskému zachytili a rozšifrovali.

V roce 1924 definovala Společnost národů jako útočníka nejen stát, který první zaútočí, nýbrž i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání smíru. A Polsko odmítalo od února 1939 s Německem jednat a pokusit se dohodnout.
Britský ministr zahraničí lord Halifax doporučil 30. 8. v 17:30 polské vládě:

„a) Nestřílet na německé uprchlíky a tzv. podněcovače nepokojů, nýbrž je zavřít,
b) neuplatňovat násilí proti německé menšině,
c) nebránit příslušníkům německé menšiny v překračování hranic (do Německa),
d) zastavit štvavou rozhlasovou propagandu.“

Na to reagoval týž den v 19:15 polský ministr zahraničí Józef Beck těmito slovy: „Polský ministr zahraničí… zakazuje britské vládě bez zmocnění polské vlády vyjadřovat názory a mínění k polským problémům… Přes polské otázky je příslušná výhradně samotná polská vláda (sic).“

30. 8. Polsko vyostřuje situaci částečným zastavením dopravy do Východního Pruska přes polské území, 31. 8. polská armáda vyhazuje do vzduchu hraniční železniční most v Dirschau (Tzcew) a Polsko zablokovává veškerou pozemní dopravu do Východního Pruska.

Německo požádalo Anglii oficiálně o zprostředkování 29. 8. v 19:25. Londýn německý návrh oznámil Varšavě teprve buď 30. 8. okolo půlnoci, nebo 31. 8. v 10:55 (zdroje se v časovém určení rozcházejí). Britská veřejnost se o německém návrhu Polsku dověděla dokonce až 31. 8. ve 12:25 hodin, tedy o 40 hodin později, přičemž britská oficiální zpráva tvrdila, že německý návrh dorazil britské vládě příliš pozdě. Když ve stejný den večerní vydání listu Daily Telegraph pravdivě nastínilo celý časový průběh předávání německého návrhu, bylo okamžitě zabaveno a nahrazeno vydáním novým, ve kterém se časový průběh už nenacházel. Jiný zdroj tvrdí, že se tak stalo především kvůli tomu, že článek obsahoval informaci o mobilizaci polských branných sil navzdory výzvě k jednání o německých návrzích. Vyberte si.

Hlavní body onoho posledního německého návrhu:

 Svobodné město Danzig, tj. území města s okolními městy Zoppot, Praust, Tiegenhof, Neuteich (dnes Sopot, Pruszcz Gdański, Nowy Dwór Gdański, Nowy Staw, celkem 252 obcí, 1950 km²) se připojí k Německu;
 v severním koridoru, tj. od Baltského moře po linii Marienwerder–Graudenz–Kulm–Bromberg včetně těchto měst (dnes Kwidzyn, Grudziądz, Chełmno /neplést s Chełmnem nad Nerem, kde byl později německý koncentrační tábor/, Bydgoszcz) a pak na západ k Schönlanke (dnes Trzcianka), obyvatelstvo nejdříve po 12 měsících rozhodne prostou většinou, zda území bude patřit Polsku nebo Německu; oprávněni hlasovat budou Němci, kteří měli k 1. 1. 1918 v tomto území bydliště nebo se k dnešnímu dni zde narodili, a ostatní, tj. Poláci, Kašubové a podobně, kteří k dnešnímu dni zde mají bydliště nebo se zde narodili. Hlasování se zúčastní tedy i Němci z tohoto území vyhnaní. Území koridoru bude okamžitě podřízeno mezinárodní komisi složené ze zástupců Itálie, SSSR, Francie a Velké Británie; polské vojsko, policie a úřady toto území v domluvené nejkratší lhůtě vyklidí;
 z území koridoru se vyjímá přístavní město Gdingen (dnes Gdynia), které je polským výsostným územím; hranice kolem něho s Německem bude stanovena dodatečně, případně pomocí mezinárodní arbitráže;
 do plebiscitu bude Německu umožněno silniční a železniční spojení s Východním Pruskem za poplatek nepřevyšující skutečné náklady za přepravu včetně nákladů na údržbu těchto dopravních cest;
 extrateritoriální dopravní koridor pro železnici a silnici (dálnici) maximálně kilometr široký (neplést tento úzký dopravní koridor s výše uvedeným koridorem zajišťujícím přístup Polska k moři) povede podle výsledku plebiscitu v koridoru za stejných podmínek buď z Německa do Východního Pruska přes polské území přibližně z Bütowa (dnes Bytów) na Danzig (Gdańsk), případně Dirschau (Tczew) nebo z Polska do Gdyně přes území německé;
 pokud koridor (polský přístup k moři) připadne Německu, tak Německo prohlašuje, že připraveno na výměnu obyvatelstva s Polskem v rozsahu přiměřeném koridoru;
 případná polská zvláštní práva v Danzigu budou paritně poskytnuta v Gdingen Německu;
 území měst Danzig, Gdingen budou demilitarizována;
 poloostrov Hel s městem Hela (dnes Mierzeja Helska s městem Hel), který připadne hlasováním buď Polsku, nebo Německu, bude demilitarizován;
 stížnosti německé menšiny v Polsku a polské v Německu budou postoupeny mezinárodní komisi a budou jí posouzeny, oba státy vyplatí poškozeným odškodnění podle pravidel určených onou komisí;
 Německo a Polsko se zavazují, že hospodářská a jiná poškození vzájemných menšin od roku 1918 plně odškodní, případně jim vrátí vyvlastněný majetek; že zabezpečí práva vzájemných menšin na svém území a jejich příslušníky nebudou povolávat k výkonu vojenské služby;
 v případě dohody na základě těchto návrhů Polsko a Německo okamžitě demobilizují své branné síly.

31. 8. 1939 kolem 11. hodiny dopolední zasahuje do polsko–německého sporu Mussolini a zve předsedy vlád Francie, Velké Británie k mírové konferenci, která by se měla konat 5. 9. s cílem revidovat články Versailleské smlouvy, které jsou příčinou současných anomálií. Mezitím by měl britský ministr zahraničí Halifax vyvinout tlak na polskou vládu, aby vyslance Lipského zmocnila k jednání s německou vládou. Ministerský předseda Édouard Daladier požaduje, aby konference byla svolána teprve, až ztroskotají přímá polsko–německá jednání. Mussolini hodlá předložit svůj plán Hitlerovi až poté, co s ním bude Velká Británie a Francie souhlasit. Po vypuknutí války Mussolini plán modifikoval na jednání o příměří obou stran, které nechají armády tam, kde nyní jsou, s tím, že se do dvou tří dnů svolá mezinárodní konference. Když před rokem měl Mussolini pro přípravu mnichovské konference tři dny, tak nyní to byl jen necelý den.

31. 8. 1939 v 11 hodin dopoledne Józef Lipski, vyklízející s předstihem polské vyslanectví a balící věci, sděluje osobně britskému diplomatu Georgemu Ogilvie-Forbesovi, který za ním s Birgerem Dahlerusem zašel, že nemá příčinu se zajímat o nóty a nabídky německé strany, že zná situaci v Německu a je přesvědčen, že v Německu po vzniku války vypuknou nepokoje a polské vojsko bude pochodovat na Berlín.

Týž den, 31. 8., nechává britská vláda mobilizovat své válečné loďstvo, a protože se předpokládají mohutné německé nálety, začíná se i s evakuací obyvatel Londýna.
31. 8. 1939 večer v 18:40 se v Berlíně setkal polský vyslanec Lipski s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentrop, který se ho dvakrát dotázal, zda je zmocněn projednat německý návrh výše uvedený, což Lipski dvakrát popřel. Poté stanovil Hitler začátek útoku na 1. 9. 1939, 4:45.

Beck ještě týž den, 31. 8., tvrdil britskému vyslanci ve Varšavě, že polská vláda je připravena k přímé „výměně názorů“ s Německem.

Ve 21:15 téhož dne odvysílaly všechny německé rozhlasové vysílače i pro posluchače v Polsku plný text výše uvedené německé nabídky. Ve 23 hodin to komentoval varšavský rozhlas ve svém vysílání coby nestydatý německý návrh s tím, že polská odpověď bude pouze vojenská.

Po 44 hraničních incidentech jen mezi 25. a 31. 8. 1939, tj. vpádech přes hranice na německé území, vypalování německých statků a domů, začal 1. 9. společný německý a slovenský (sic) útok proti Polsku.

V posledních dnech před vypuknutím války se odehrála řada přeshraničních incidentů, například v Hohenlindenu (dnes Stodoły, část Rybnika) a v Pitschenu (dnes Byczyna), kdy byly vypalovány německé statky a zabíjeno německé obyvatelstvo, o nichž se tvrdí, že byly zinscenovány SD a SS coby záminky k rozpoutání války, protože útočníci měli na sobě polské uniformy a Polsko tvrdilo, že to polští vojáci nebyli. Nejznámější z incidentů je přepadení německého rozhlasového vysílače v Gleiwitzu (dnes Gliwice) 31. 8. 1939. Jenže nic z toho nakonec nebylo propagandisticky nebo jako casus belli využito, protože Hitler celému světu tvrdil, že polská vojska jako první začala 1. 9. 1939 střílet, že německý vpád do Polska byl jen reakcí na polské zahájení palby. Jakýpak by v souvislosti s tímto Hitlerovým tvrzením měly smysl německé inscenace předchozích hraničních incidentů a přepadení vysílače v Gleiwitzu, si nikdo z historiků nepoložil. Dne 31. 8. 1939 (udává se i datum 30. 8.) byl v Krakově zavražděn německý konsul Schallinger, což kupodivu nikdo nevydává za německou inscenaci (sic).

Exkurs. Tvrzení, že ony incidenty byly zinscenovány německou stranou, aby vina padla na Poláky, se nedá věrohodně doložit. Přepadení vysílače v německém Gleiwitzu, odvysílání výzvy k polskému povstání proti Němcům doprovázelo zavření personálu vysílače do sklepa a zanechání mrtvoly jednoho Slezana, kterého den předtím v blízké vesnici zatklo Gestapo. Dodnes není jasné, na co zemřel. Výklad událostí v Gleiwitzu je založen na jediné výpovědi a to Alfreda Naujockse, spolupracovníka Sicherheitsdienstu (SD), který pozdějšího mrtvého převzal v bezvědomí se zakrváceným obličejem. Další mrtví, údajně vězni z koncentračních táborů navlečení při přepadu vysílače do polských uniforem nejsou doloženi vůbec (sic). Účast esesáků navlečených v polských uniformách při jiných přepadech objektů na německém území, aby se útoky mohly vydávat za polské, je sporná, neboť tato skutečnost se podle amerického pomocného žalobce majora Warrena F. Farra u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (IMT) 20. 12. 1945 zakládá pouze na výpovědí jediného korunního svědka žaloby (sic), vedoucího sabotážního oddělení Abwehru Erwina von Lahousen, který u přepadů navíc nebyl. Ničím jiným to není doloženo. Přičemž je známo, že korunní svědek za svou výpověď před soudem získává nižší trest, než kdyby nevypovídal, nebo, což je nevysloveno, nevypovídal tak, jak si přeje žaloba. Vyberte si.

Dne 1. 9. 1939 v 9:50 je britská vláda od švédského prostředníka Birgera Dahleruse informována, „že (a) Göring kvůli vyhození do vzduchu pro tranzit do Východního Pruska veledůležitého hraničního železničního mostu v Dirschau (dnes Tczew) přes Vislu polskou armádou, násilnému uzavření všech tranzitních cest do Východního Pruska a kvůli bojům v okolí Danzigu dostal rozkaz vytlačit polskou armádu od hraniční linie a zničit polské letectvo dislokované poblíž hranic, že (b) odmítáním Polska vyjednávat je prokázáno, že říšská vláda sama nemohla ve věci nic více učinit.“ Zablokování zásobovacích cest do Východního Pruska je též casus belli (viz obdobné zablokování Tiranské úžiny Egyptem u Šarm aš-Šajchu, přístupové mořské cesty k izraelskému přístavu Eljat bezprostředně před šestidenní válkou v roce 1967). Týž den v 16:45 odpovídá britská vláda ultimátem o jednostranném zastavení bojů Německem a okamžitém stažení německých branných sil do 3. 9. do 11 hodin dopoledne, jinak že se bude nacházet ve válečném stavu s Německem.

2. 9. 1939 odpoledne Hitler přijímá Mussoliniho plán o příměří v Polsku a prohlašuje, že německá vláda zpracuje požadavky do 24 hodin. Hitler také hodlá vyslat Hermanna Göringa do Londýna k jednání o britském ultimátu z 1. 9., protože ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby před začátkem jednání o zastavení bojů někdo stáhl svá vojska zpět. Francouzská vláda návrh Mussoliniho přijala, britská a polská vláda jej odmítly. Britský ministr zahraničí Edward Halifax tvrdil ve svém prohlášení v Horní sněmovně, že „britská vláda se však nemůže zúčastnit konference v době, kdy je Polsko vystaveno vpádu“. Britský vyslanec Henderson v neděli, 3. 8. v 9:00 předal ultimátum německému ministerstvu zahraničí požadující zastavení bojů a stažení německých jednotek zpět do Německa týž den do 12:00. Francouzi nakonec pod tlakem Britů své stanovisko změnili, připojili se k britskému, a tak obě země i s Novým Zélandem, Austrálií, Jižní Afrikou a Kanadou se 3. 9. 1939 v 17 hodin vypovězením války ocitly ve válce s Německem. Novozélandská vláda kvůli časovému posunu, aby do války vstoupila ve stejný okamžik, své vyhlášení války antedatovala (sic).

17. 9. 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu. Stalin relativně dlouho oddaloval zábor východopolských území, zřejmě se obávaje, že by mohl vyprovokovat Francii a Velkou Británii k vyhlášení války i proti Sovětskému svazu, které by z něj učinilo válečného partnera Německa.

IDEOVÉ SMĚŘOVÁNÍ K VÁLCE

Stačí sledovat pouze výroky Winstona Churchilla, abychom pochopili, že další světová válka byla neodvratná již jen z hlediska britských imperiálních úmyslů. Churchill již v roce 1919: „Začne-li Německo v příštích padesáti letech mezinárodně obchodovat, tak jsme válčili zbytečně.“ V roce 1934 Churchill zformuloval: „Pakliže Německo se stane hospodářsky příliš silné, bude muset být rozbito a tentokrát definitivně.“ V roce 1936: „Hitlerovi válku vnutíme, ať ji chce nebo nechce.“ Po vypuknutí války v Evropě v roce 1939: „Tato válka je válkou britskou a její cíl je zničení Německa.“ V roce 1945 pak rekapituloval: „Kdybychom chtěli (my Britové), mohli jsme bez jediného výstřelu zabránit vypuknutí války, ale nechtěli jsme.“ Ve svých memoárech uvádí Churchill dva důvody, proč muselo dojít k druhé světové válce: „Neodpustitelným zločinem Německa před druhou světovou válkou byl jeho pokus vyjmout německé hospodářství ze světového obchodního systému a vytvořit si vlastní výměnný obchod (barter), při kterém by se světové peněžnictví nemohlo spolupodílet na zisku.“ „Osmdesát milionů schopných, ctižádostivých Němců plných vynalézavosti je naším ohrožením, neboť jsou s to nás ekonomicky dohonit a tím zničit naše bohatství.“

Nejen Velká Británie měla zájem o změnu poměrů v Evropě, které se daly vyřešit buď další evropskou či světovou válkou, nebo zdlouhavým vyjednáváním. Francie, na rozdíl od Velké Británie, vyžadovala po Německu po první světové válce nereálně vysoké válečné reparace, jimiž splácela i své válečné dluhy. To vyvolávalo německou snahu onu obrovskou hospodářskou zátěž snížit a učinit snesitelnější. Ale pouze mírovými prostředky, protože s maximálně 100 000 vojáky ve zbrani, 15 000 námořníky, jak předepisovala Versailleská smlouva, což Německo plnilo od roku 1927, se nedalo silou nic podobného vynutit.
V březnu 1935 připadlo Německu plebiscitem Sársko, které bylo po světové válce svěřeno na 15 let do francouzské správy. Hitler poté v Reichstagu pronesl vládní prohlášení, ve kterém se slavnostně za Německo zřekl nároku na Alsasko a Lotrinsko a prohlásil německo–francouzské hranice po návratu Sárska do Německa za definitivní (sic).

Po rapidním zhoršení německo–francouzských vztahů v květnu 1935 podepsáním spojenecké smlouvy mezi Francií a SSSR, která svou agresivitou odporovala stanovám Společnosti národů a ke které se připojila i ČSR, muselo Německo začít přemýšlet, jak eliminovat pravděpodobný útok silné československé vojenské síly na jihovýchodě v případě budoucího ozbrojeného konfliktu s Francií. S Polskem mělo Německo uzavřenu smlouvu o neútočení z roku 1934 s ČSR nikoliv. Rozbití československé vojenské hrozby se Hitlerovi v krizovém roce 1938 nezdařilo, i když se o to snažil, povedlo se mu to až vznikem protektorátu v březnu 1939.

Polsko si představovalo, že by mohlo válkou proti Německu získat rozsáhlá území na západě, kdy by Berlín by připadl Polsku a hlavním městem Německa by se pak mohl stát Magdeburg. Poláci považovali za samozřejmé, že Danzig, Memel a celé Východní Prusko budou polské. Před Německem se tedy vynořil problém, jak odstranit hrozbu útoku polského ozbrojeného útoku. Snažili se o to od podzimu 1938 diplomatickou cestou, ale úspěšní nebyli, Polsko proti Německu v březnu 1939 částečně mobilizovalo, Německo pak v dubnu vypovědělo smlouvu s Polskem o neútočení z důvodu jejího flagrantního porušení polskou mobilizací. Poláky 31. 3. 1939 razantně podpořila britská vláda, která zcela svěřila, i za vládu francouzskou, vyvolání evropské války do polských rukou.

Tradičního rozšíření německého životního prostoru na západ od Německa a o Jižní Tyrolsko se Hitler po nástupu k moci zcela zřekl, zůstalo jen u mírového rozšiřování jednáními a smlouvami směrem východním a to až do vypuknutí druhé světové války. Rozpad Polska a dobytá území SSSR umožnily plánovat reálné rozšíření německého životního prostoru.

Francouzský a československý spojenec, Sovětský svaz si přál se dostal zpět do střední Evropy minimálně jako zde bylo Rusko přítomno před první světovou válkou (velká část Polska, Bukovina, Besarábie, baltské republiky, Finsko), zmocnit se strategických tureckých úžin mezi Černým a Středozemním mořem, Bosporu a Dardanel. Kromě této tradiční ruské imperialistické politiky přibyla bolševická snaha o export revoluce do západní Evropy podle Leninovy teze. Lenin byl z hlediska marxismu heretik, protože revidoval Marxovu tezi, že socialistická revoluce vypukne v jedné z ekonomicky nejvyspělejších zemi světa a odtud se rozšíří do méně vyvinutých zemí. V roce 1917 však vypukla socialistická revoluce (bolševický porevoluční převrat) v relativně zaostalém Rusku, takže Marxovo učení se korigovalo Leninovou tezí, že socialistická revoluce může vzniknout i v zemi nerozvinuté a odtud pak musí být exportována za hranice. Stalin předpokládal, že v západní Evropě vypukne celoevropská válka, jejíž vznik musí SSSR všemi prostředky podpořit, aby, až se válčící strany vzájemně vyčerpají, mohla na Západ vtrhnout Rudá armáda a nastolit tam všude komunismus.

Německo si 23. 8. 1939 zajistilo tajnou doložkou ke smlouvě německo–sovětské volnou ruku pro vyřešení německo–polského problému a odsunulo řešení vojenského ohrožení ze strany SSSR do budoucna. Do 22. 6. 1941 se Německo snažilo nastolit v Evropě znovu mír, tj. hlavně podepsat mírovou smlouvu s Velkou Británií a nabízelo ze všech jím okupovaných zemí stáhnout Wehrmacht a německou správu (české země ale měly zůstat v Říši), zaplatit jim válečné škody a zlikvidovat v Evropě útočné zbraně.