Archiv rubriky: Archivy

V rukopisu ze 14. století objevili podivnou postavu, připomínající Yodu ze Star Wars…

Historici Damien Kempf a Maria L. Gilbertová z British Library objevili v jednom ze středověkých rukopisů obrázek postavy, připomínající Yodu ze Star Wars. Zjištění samozřejmě přispívá k popularizaci středověkých materiálů u mladší, o historii se příliš nezajímající generace.

Yoda ze 14. století v rukopisu British Library

Pokračování textu V rukopisu ze 14. století objevili podivnou postavu, připomínající Yodu ze Star Wars…

Dokument: Benešovy dekrety

Tak zvané Benešovy dekrety je souhrnný (a částečně kritizovaný) název pro dekrety, podepsané prezidentem republiky Edvardem Benešem, přijímané československou vládou v exilu a v prvních měsících po návratu do Československa.

Mezi 21. červencem 1940 (v Londýně) a 27. říjnem 1945 (v Praze) vyšlo celkem 143 dekretů, v tom 17 ústavních dekretů (podle jiných údajů 141 dekretů). Na dobu tzv. prozatimního zřízení ČSR (tedy na dobu v exilu) připadá 45 dekretů (v tom 11 ústavních dekretů), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (v tom 6 ústavních dekretů).

Všechny tyto dekrety presidenta byly ratihabovány (tedy dodatečně vyhlášeny za platný zákon) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Toto se netýkalo několika dekretů povahy jmenování osob do různých funkcí, které nebyly číslovány a kterých se ratihabice netýkala. (Wikizdroje)

Edvard Beneš, dekret - podpis
Prezident republiky dr. Edvard Beneš podepisuje jeden z dekretů, foto: bojovnici.cz

Pokračování textu Dokument: Benešovy dekrety

Dokument: Čtyři pražské artikuly

  • Najprvé: aby slovo Božie po království Českém svobodně a bez překážky bylo kázáno;
  • Druhé: aby velebná svátost těla a krve Božie pod oběma zpósobama svobodně byla dávána;
  • Třetí, že mnozí kněžie a mnišie světským právem panují… aby takovým kněžím to neřádné panovánie odjato… aby… příkladně živi byli a navedeni k stavu Kristovu a apoštolskému;
  • Čtvrté, aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní… v každém stavu byli stavováni a kaženi.

foto: nase-reformace.cz
foto: nase-reformace.cz
Pokračování textu Dokument: Čtyři pražské artikuly

Dokument: Poslední dopis Josefa Mašína

Na výstavě V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren jsou důležitou součástí expozice artefakty související s osobnostni protektorátního odboje. Vystaven je i moták s posledním dopisem Josefa Mašína (jednoho ze Tří králů) se vzkazem dětem, sepsaný a uschovaný v cele před popravou v roce 1942.

Drahé moje děti!

posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám a to mne nejvíc tíží, neboť jste ještě dosud malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě mne pochopíte.

Bojoval jsem za Vaší drahou vlast a národ proti odvěkým naším nepřátelům – Němcům, kteří naší vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí.

….

Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, mé nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny, i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni.

Váš milující otec. Vlasti zdar!

Zdroj: http://www.totalita.cz/odbsk/odbsk_masin.php

Dokument: 2000 slov

Manifest “Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem” je nejznámějším a nejdůležitějším dokumentem Pražského jara. Jeho autorem je spisovatel Ludvík Vaculík. Text napsal z popudu vědců Otto Wichterleho, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba, kteří se obávali o další osud obrodného procesu. Zveřejněn byl 27. června 1968 v Literárních listech a v denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny. O dva dny později vyšel v ostravském deníku Nová svoboda.

2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem.

Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.

Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany; která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.

Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví i charakter.

Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili. Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu a občanstvu, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště na okresech a v obcích, kde jich může užívat, skrytě a nežalovatelně.

Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík; patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenských změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry – tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.

Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvala několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali: Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.

Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.

Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.

Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, popřípadě proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Před veřejností však stojí jejich Akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrese a v každé obci: Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než ten dnešní. Říká-li dnes komunistická strana, že své vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru občanů a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, které už teď posílá jako delegáty na okresní a krajské konference.

V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu: minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, musíme popřát čas na práci. Mají právo na tento čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.

Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz – které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.

Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujeme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechceme nikdo znát, ustavujeme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.

Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim – v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť – se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako “vybojovala větší svobodu”.

Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to; k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme: Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa!

Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.

Ludvík Vaculík, novinář

Zdroj: http://www.totalita.cz/txt/txt_2000slovt.php

Mapa: Jak byla Američanům představována Evropa za první světové války

Na webu New York Public Library vyšel zajímavý článek o mapách popisujících první světovou válku. Londýnská společnost Stanford’s Geographical Establishment se zabývala vydáváním komerčních map, níže vidíte jeden z jejích produktů. Jde o mapu, která měla dát evropské dění v roce 1917 do kontextu Američanům.

Mapa front první světové války - Stanford's Geographical Establishment (1917)

Jde vlastně o velmi šikovnou infografiku, ukazující poměry v Evropě, zasazené na pozadí USA. Američané si tak mohli srovnat rozlohy evropských válčících států a vzdálenosti s reáliemi, které jim byly blízké. Pak se divme, že se mnohým z nich mohlo dění ve vzdálené Evropě, kde válčí ministáty, zdát tak trochu nezajímavé…

Národní knihovna vystavuje rukopisy s vlastnoručními poznámkami Jana Husa (21. 5. – 28. 6. 2015)

U příležitosti 600. výročí upálení Jana Husa pořádá Národní knihovna ČR výstavu, která čerpá z fondů Oddělení rukopisů a starých tisků. Vystaveny budou zejména vzácné rukopisy včetně dvou exemplářů takzvané Dalimilovy kroniky. Cílem výstavy je poukázat na místo a význam výrazné osobnosti reformního hnutí v rámci českých středověkých dějin.

Richentalova kronika rok cca 1464 - Zajetí a upáleni Jana Husa

Jan Hus je světově známou osobností českých dějin a zpravidla bývá považován za vzorový příklad svobodně myslícího člověka. V letošním roce si Česká republika připomíná šestisté výročí jeho upálení. „Už s předstihem vyšly některé publikace na husovské téma, není nutné tedy opakovat výklad o Janu Husovi samém, nýbrž se výstavou i publikací pokoušíme o něco jiného. Představit jej v jiném světle,“ prozrazuje autor scénáře výstavy i publikace Zdeněk Uhlíř z Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny. „Musíme se smířit s tím, že se nám nikdy nepodaří dosáhnout jednoho jediného a jednotného výkladu Husa, ale i čehokoli jiného v historii. Musíme si uvědomit, že za námi je jen jedna minulost, ale že za námi, vedle nás i před námi jsou různé dějiny. Jsou sice jedny, ale mnohé,“ dodává Zdeněk Uhlíř. Autor se pokusil ve svých počinech postihnout místo Jana Husa v českých dějinách netradičně.

Na výstavě s názvem Jan Hus. Problém přijmout svobodu si budou moci návštěvníci prohlédnout na čtyřicet vzácných rukopisů z fondů Národní knihovny. Mezi nimi nebudou chybět zápisy v tzv. Lobkowiczkém či Františkánském rukopisu. Chybět nebudou ani ukázky textů, které vpisoval do rukopisů Jan Hus vlastní rukou. „Velislavova bible, která bude rovněž vystavena, bude ve formě umělecké kopie. Ta je k nerozeznání od originálu. Připravujeme také mimořádné vystavení dalších rukopisů. Nyní však nemůžeme s přesností říct, které to budou. Restaurátoři Národní knihovny nyní posuzují stav čtyř souvisejících rukopisů. Po jejich verdiktu budeme vědět, které budou moci být vystaveny a na jak dlouhou dobu. Již nyní víme, že se bude jednat o mimořádnou událost a rukopisy budou součástí expozice pouze několik málo dnů,“ říká mluvčí Národní knihovny Irena Maňáková.

Výstavu JAN HUS. PROBLÉM PŘIJMOUT SVOBODU, pořádanou Národní knihovnou ČR, je možné navštívit od 21. 5. do 28. 6. 2015 v Galerii Klementinum, Mariánské nám. 190, Praha 1, denně mimo pondělí od 10.30 do 18.00 hod.

Vstupné je 50 Kč, pro studenty a seniory 40 Kč, pro děti do 15 let 20 Kč a děti do 6 let mohou expozici navštívit zdarma.

Zdroj: TZ NK

Audiokniha: Volá první republika! aneb Pradědeček poslouchá rádio

Volá první republika! aneb Pradědeček poslouchá rádio je hodně netradiční audioknihou. Nejde totiž o zpracování beletrie ani literatury faktu, ale o autentické záznamy vysílání československého rozhlasu z první republiky.

Audiokniha Volá první republika

Tomáš Černý se ponořil do prvorepublikového rozhlasového archivu opravdu důkladně a pro posluchače vybral zajímavé pásmo vysílání, zachycující dokonale atmosféru třicátých let minulého století. Dvě a půl hodiny poslechu jsou vhodné třeba jako doprovod k delší cestě autem nebo umí zpříjemnit jeden večer. Z archivu byly do této audioknihy vybrány jednak reportáže, tak i pasáže ze zpravodajství. Právě reportáže jsou skvělé, prvorepublikoví rozhlasoví reportéři byli mistři svého řemesela, dokázali posluchačům zprostředkovat prakticky jakoukoliv událost, a to poutavou a zajímavou formou.

Některé záznamy jsou hodně unikátní, třeba můžete slyšet záznam hlasu vynálezce Františka Křižíka, nebo notoricky známý hlas komika Vlasty Buriana. Do sbírky hlasů zapadá i podnikatel Jan Antinín Baťa, spisovatel Vladislav Vančura nebo loutkové hvězdy Spejbl s Hurvínkem.

Zajímavé jsou reportáže z natáčení filmů, uslyšíte herečku Nedošínskou nebo režiséra Fryče. Jaroslav Ježek hovoří o jazzu, za unikátní lze označit také záznam hlasu chicagského starosty českého původu Čermáka. Josef Čapek a Max Švabinský zastupují umělecké kruhy, politiky Masaryk, Horáková nebo primátor Zenkl.

Jde o unikátní sbírku hlasů, v mnoha případech zapomenutých. Právě možnost slyšet prvorepublikové hlasy je na této audioknize tím největším benefitem. Posluchač se může na pár chvilek přenést do doby, kterou mnozí z nás považují za krásnou a zajímavou. Je to zajímavá zkušenost, pokud by se z archivu podařila “vytáhnout” další várka zajímavostí, chtěl bych být jedním z prvních posluchačů. Tento exkurz do třicátých let minulého století stojí za poslech, i když nejde o beletrii, ale záznamy pořadů, které byly kdysi na rozhlasových vlnách šířeny mezi miliony posluchačů.