Archiv štítku: Beneš

Komentář: Česká územní nenasytnost

Již na jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru. Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“

Pokračování textu Komentář: Česká územní nenasytnost

Dokument: Benešovy dekrety

Tak zvané Benešovy dekrety je souhrnný (a částečně kritizovaný) název pro dekrety, podepsané prezidentem republiky Edvardem Benešem, přijímané československou vládou v exilu a v prvních měsících po návratu do Československa.

Mezi 21. červencem 1940 (v Londýně) a 27. říjnem 1945 (v Praze) vyšlo celkem 143 dekretů, v tom 17 ústavních dekretů (podle jiných údajů 141 dekretů). Na dobu tzv. prozatimního zřízení ČSR (tedy na dobu v exilu) připadá 45 dekretů (v tom 11 ústavních dekretů), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (v tom 6 ústavních dekretů).

Všechny tyto dekrety presidenta byly ratihabovány (tedy dodatečně vyhlášeny za platný zákon) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Toto se netýkalo několika dekretů povahy jmenování osob do různých funkcí, které nebyly číslovány a kterých se ratihabice netýkala. (Wikizdroje)

Edvard Beneš, dekret - podpis
Prezident republiky dr. Edvard Beneš podepisuje jeden z dekretů, foto: bojovnici.cz

Pokračování textu Dokument: Benešovy dekrety

Vila Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí je opět otevřena pro veřejnost

Úřad vlády ČR otevírá brány budov, které má ve správě, pro veřejnost i v roce 2015. Od 30. května do konce října letošního roku budou mít lidé možnost prohlédnout si každý poslední víkend v měsíci letní sídlo Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí. Prohlídky probíhají od 10 do 16 hodin v organizovaných skupinách za doprovodu průvodce. Délka prohlídky je 50 minut.

Benešova vila

Pro velký zájem vám doporučujeme si čas prohlídky rezervovat na telefonním čísle 224 002 189 (po-pá: 9.00 – 15.00).

Dny otevřených dveří v roce 2015:

30. – 31. května
27. – 28. června
25. – 26. července
29. – 30. srpna
26. – 27. září
24. – 25. října

Vila, jenž je od roku 1975 ve správě Úřadu vlády ČR a je jedinou mimopražskou rezidencí premiéra České republiky, prošla v posledních letech rozsáhlou obnovou. Ve spolupráci s Husitským muzeem v Táboře získala původní podobu z let, kdy ji obývali manželé Benešovi. Od roku 2009, kdy byla poprvé zpřístupněna veřejnosti, ji navštívilo více než dvacet tisíc zájemců.

Benešova vila, interiér - kredenc

Návštěvníci si mohou prohlédnout exteriér vily, jejíž fasáda se navrátila do původního barevného pojetí s typickými zelenými okenicemi. Příchozí se mohou těšit na oblíbené prezidentovo zákoutí, které se nachází v přízemní hale, dále na jídelnu a pracovnu, jež se spolu s ložnicí nachází v prvním patře. Interiér je vybaven starožitnostmi a dobovým nábytkem, kterým svůj dům vybavili manželé Benešovi.

Součástí komentované prohlídky je též procházka přilehlým parkem, jenž je jednou z mála zachovaných zahrad z 30. let 20. století na našem území. Trasa je zakončena u hrobky manželů Benešových. Osobní i politický život Edvarda Beneše je přehledně zdokumentován v expozici Husitského muzea v Táboře, která se nachází v Památníku Edvarda Beneše v dolní části zahrady.

Adresa:

Dr. E. Beneše 201,
390 01 Sezimovo Ústí I.

Zdroj: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/ocekavane-udalosti/28–kvetna-2015-otevreni-vily-hany-a-edvarda-benesovych-v-sezimove-usti-130758/, fotky Wikipedia

Audiokniha: Dva proti Říši

Audiokniha Dva proti Říši je bez přehánění zatím to nejlepší, co jsem z “historické” produkce Audiotéky (tuto audioknihu připravilo vydavatelství OneHotBook) slyšel. Předlohu, román Jiřího Šulce, mistrně načetl Ladislav Frej. Pokud náhodou tento skutečný příběh neznáte, tak vězte, že jde o detailní popis všech souvislostí atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942.

Audiokniha Dva proti Říši

Operace nazvaná Anthropoid (více na Wikipedii) byla posvěcená samotným exilovým prezidentem Benešem, který se rozhodl, že jediným krokem, který zajistí poválečnému Československu samostatnost a úctu bude nějaký významný odbojářský čin na území Protektorátu. Co třeba spáchat atentát na Reinharda Heydricha? Třetího nejmocnějšího muže nacistické Říše a vrchního stratéga při vymýšlení plánů na konečné řešení otázky co s podlidmi. Tedy těmi, co nepatří do árijské vyvolené rasy.

Audiokniha nás zavede do Anglie a Skotska, kde se v roce 1941 připravují na své úkoly na území Protektorátu českoslovenští výsadkáři, cvičení na speciální úkoly, které budou plnit po seskoku do svojí vlasti. Cvičí se i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kamarádi na život a na smrt. Náhoda tomu tak chce, že se nakonec nejlepší přátelé mají společně pokusit zabít Heydricha.

Příběh nás zavede samozřejmě i do protektorátu, kde je místní odboj tvrdě potlačován Gestapem a není moc odvážných, kteří by chtěli pomáhat parašutistům. Ti jsou na své mise připravováni pečlivě, ale v Protektorátu zjistí, že existuje něco jako potravinové lístky, s čímž organizátoři akcí nepočítali. Trápí je i špatně padělané dokumenty, zranění po seskoku a další nepředvídatelné okolnosti. Přes to všechno se většině výsadkářů podaří zapojit se do odboje, hlavně díky pomoci místních rodin, které je ukrývají a živí. Gabčík s Kubišem se po seskoku místo u Plzně objeví u Nehvizd u Prahy. Nakonec se s domácími odbojáři a i ostatními parašutisty spojí a mohou začít plánovat útok na Heydricha. Zvolí nejlepší místo, vše promyslí, nacvičí a i provedou. Gabčíkovi selže samopal Stengun a vše zachrání Kubiš – na auto říšského protektora vrhne bombu, ta ho smrtelně zraní.

Když Heydrich o několik dní po atentátu v nemocnici díky infekci v ráně od střepiny zemře, teror na domácím obyvatelstvu se ještě zvýší. Denně jsou popravovány stovky lidí, kvůli zámiňce jsou vyhlazeny Lidice, nacisté zuří a na atentátníky vypisují milionovou odměnu. Díky Karlu Čurdovi, parašutistovi, který dostal strach o sebe a rodinu a přihlásil se na Gestapu, zachycují vyšetřovatelé stopu.

Čurda prozradil úkryty výsadkářů, jejich pomocníci byli okamžitě zatčeni a mučeni. Jeden ze spolupracovníků odboje mučení a psychický teror nevydržel (ukázali mu hlavu jeho matky naloženou v lihu) a prozradil, že se atentátníci a i další výsadkáři skrývají v kostele svatých Cyrila a Metoděje u Karlova náměstí v Praze.

Gestapo a SS na kostel útočí, proti nim stojí sedm statečných. Boj trvá několik hodin, výsadkáři zabijí mnoho útočníků a v bezvýchodné situaci několik přeživších spáchá sebevraždu. Gestapák Fleischer, který je měl za úkol dostat živé, zuří.

Prologem je scéna, ve které se prezident Beneš baví o atentátu a obětech následných represí v Protektorátu s plukovníkem Moravcem, mozkem československé tajné služby v Británii. Beneš přiznává, že si jména atentátníků nepamatuje, vybavuje si jenom to, že se neustále smáli…

Více než šestnáctihodinová audiokniha má vše, co je potřeba. Skvělý příběh, strhující děj, dobrou dramaturgii a hlavně perfektní podání Ladislava Freje. Na tuto audioknihu si vyhraďte alespoň pět večerů, ale může se vám stát, že dáte půlku na jeden zátah. Nemá prostě chybu.

Jiří Šulc je detailista a poskytuje posluchači obrovské množství podrobností o životě v Protektorátu, o odboji a i o politických souvislostech a praktikách Gestapa. Román Dva proti Říši je silně na pomezí literatury faktu, toho, co si autor domyslel, je podle mého názoru hodně málo.

Českoslovenští a čeští prezidenti pod drobnohledem grafologů

O vědě zvané grafologie si samozřejmě můžete myslet, co chcete. Je to jedna z mnoha možností zkoumání lidské osobnosti, a to podle rukopisu dotyčného (více najdete na asociačním webu grafologů).

Rukopis dr. Emil Háchy

Rukopis dr. Emila Háchy, zdroj fotky: grafolog.cz

Náhodou jsem na webu objevil místo, kde jsou shromážděny nejenom podpisy a ukázky rukopisů našich prezidentů, ale i grafologické a psychologické rozbory jejich osobností. Určitě to stojí za prohlédnutí, ale zajímalo by mě, jestli by grafologové stejně popsali autory rukopisů, kdyby je neznali jako známé postavy naší politiky…

Na jednotlivé analýzy rukopisů našich prezidentů se můžete podívat tady.

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…