Již na jaře 1939 připravily protektorátní odbojové organizace Politické ústředí (PÚ) a Obrana národa (ON) návrh úpravy budoucích československých hranic, které napříště měly probíhat za hraničními horami. V něm se opět objevuje požadavek koridoru k Jugoslávii rakouským Burgenlandem jako po první světové válce, s tím rozdílem, že by ČSR připadla severní a Jugoslávii jižní polovina koridoru. Maďaři měli být včleněni do „zájmové sféry slovanské“. Zdůvodňovalo se to například jako v týdeníku Nové slovo z 18. 8. 1945 takto: „Slovanské území už za starých časů sahalo od Baltského moře až po Jadran… Společné československo-jugoslávské hranice jsou nutností. Heslem všech Slovanů dnes nechť jest: Od Baltu až po Jadran!“

Beneš při jednání v Moskvě v prosinci 1943, vyzván samotným Stalinem, aby na mapě označil části Německa, které nárokuje pro poválečnou ČSR, odolal. Tvrdil, že se spokojí s ČSR v předválečných hranicích, jen by chtěl „poněkud posíliti“ kladskou oblast. Stalin mu Kladsko okamžitě přidělil. Svou „územní zdrženlivost“ pak Beneš exilové vládě, chtivé nových území, vysvětloval nutností vyčkat, jak se po válce vyvine situace s vysídlením německého obyvatelstva. V únoru 1945 předkládá Beneš britskému ministerstvu zahraničí mapu ČSR s návrhem na poválečnou úpravu hranic. Stále počítal s odstoupením Chebska, Frýdlantska, Rumburska, Broumovska a oblasti mezi Javorníkem a Osoblahou Německu, zato zbývající hraniční linie československého státu měla být posunuta za horské vrcholky do území Německa. K ČSR se mělo připojit jižní Kladsko a rozsáhlé oblasti Horního Slezska, především Hlubčicko. Beneš přitom zdůrazňoval, že poměřována obyvatelstvem je navrhovaná výměna území pro ČSR nevýhodná – 358 000 versus 181 000 obyvatel. Zajímavé je, že tak učinil vysloveně proti stanovisku exilové vlády v Londýně, která memorandem z listopadu 1944 britské vládě jednoznačně zamítla jakoukoliv poválečnou změnu československých hranic ve prospěch Německa.

Po skončení druhé světové války si Československo nárokovalo říšskoněmecká území vně předmnichovských hranic s minimálně 2 200 000 obyvateli a o odstoupení některých pohraničních okresů se už nemluvilo. Věřilo se, že nastal příznivý okamžik pro rozšíření území státu, že Československo je objektem zvláštní přízně velmocí, čímž se opakoval stejný český blud z doby po první světové válce. Katalog územních požadavků obsahoval Kladsko, Horní i Dolní Lužici, celé Slezsko, „spravedlivou“ hranici na Šumavě, oblasti při řece Sále (Saale), zahrnoval i posunutí československé hranice až na levý břeh Dunaje a to od Řezna (Regensburg) až po Bratislavu. Vyskytl se i požadavek na rozdělení celého Rakouska mezi ČSR a Německo.

Beneš v červnu 1945, kdy se o těchto vskutku grandiózních plánech, předkládaných většinou prostřednictvím jednotlivých ministerstev, dověděl, vládu tomu velmi nakloněnou varoval, aby „v horečce vítězství“ takové plány neodsouhlasila, protože se obával, že by větší územní zisky zkomplikovaly vnitřní situaci státu a zatížily do budoucna vztahy s Německem, popř. s Rakouskem. Osobně stále ještě nevylučoval možnost vzdát se některých okresů ve prospěch Německa.

Ostatní ale uvažovali zcela jinak, o čemž svědčí i článek Karla Stloukala K úpravě našich hranic ve Svobodných novinách z 19. 7. 1945, kde se píše: „Zdá se mi, že zájem veřejnosti se soustřeďuje pouze na budoucí hranice státu na severu a zapomíná na jih. A přece i zde jest několik důležitých hraničních úseků, jež by vyžadovaly opravy. Děláme-li už jednou hranici pro ‚věčnost‘ nebo aspoň pro dlouhodobé věky (staletí), ať jest tedy pokud možno dokonalá. Na jihu volají po úpravě především hranice v okolí Bratislavy. Stará hranice zde běží pouze několik kilometrů od Bratislavy, takže by hlavní město Slovenska bylo na dostřel těžkých děl. Jest tedy naléhavé třeba požadovati rozšíření bratislavského předmostí až po řeku Litavu (Leitha), případně až k jezeru Neziderskému (Neusiedler See), které by bylo nejpřirozenější hranicí mezi třemi podunajskými státy. Litava tvořila ostatně starou hranici mezi Uherskem a Rakouskem. Burgenlandsko bylo v Trianonu přičleněno Rakousku z důvodů nikoli zcela přesvědčujících. Otázka Burgenlandu, v němž jsou četné jihoslovanské menšiny, žádá sama sebou revise. Jest známo, že president Masaryk chtěl přes Burgenlandsko vytvořiti koridor, spojující Československo s Jihoslovanskem a toto řešení má pro sebe mnoho vážných důvodů. Jest snad možné, aby otázka koridoru byla dnes oživena a aby požadavek byl znovu předložen mírové konferenci. Po úpravě volá celá jižní hranice slovenská, která jest na mnoha místech pro nás nepříznivá, zejména v okolí Nového Města pod Šiatrom (dnes Slovenské Nové Mesto), kde železniční trať běží téměř po hranicích. Nádraží jest na straně slovenské, město a horský předěl v Maďarsku. U Nového Města pod Šiatrom jest ostatně na maďarském území několik kompaktních ostrovů osídlených Slováky, takže i tím by zde úprava hranic byla odůvodněna. Podobná situace jest také v maďarské župě novohradské (Nógrád megye). Ale to jsou věci, jež se týkají především Slováků, a ti přijdou jistě se svými územními požadavky sami. Na jižní hranici Moravy vyžaduje úpravy hranice na jih od Břeclavě, kde česká menšina rovněž sahá hluboko na rakouskou půdu. Otázku Moravského Pole (Marchfeld) bude nutno řešiti i z důvodů dopravních, protože zde by bylo záhodno vybudovati lepší spojení západní Moravy se Slovenskem druhou tratí, běžící na západ od řeky Moravy. V souvislosti s tím by se rozřešila také otázka mikulovského předmostí. Také zde běží trať příliš blízko hranic a Mikulov sám postrádá přirozeného zápolí. Nutné úpravy vyžaduje také hranice jihočeská u Nové Bystřice a na Vitorazsku. Ličovsko (oblast kolem města Litschau ve Waldviertelu), hornatý a lesnatý kraj, patří geopoliticky k Čechám – zde bychom měli požadovati rozšíření hranic aspoň po rakouskou Dyji. Na Vitorazsku (Weitraer Gebiet) a Světlovsku (Zwettler Land) jsou prastaré české menšiny, kraj patřil původně k Čechám, klášter ve Světlé (Zwettl) byl ještě za starého Rakouska většinou český, na Vitorazsku byly konány české bohoslužby. Konečně z důvodů vodní dopravy bychom měli žádati přístup k Dunaji v pásmu, kde se jeho tok nejvíce přibližuje českým hranicím. Byl by to územní pás po obou stranách německo–rakouské hranice, východně od Pasova (Passau). Zde by bylo možno vybudovati průplav z Dunaje do Vltavy, jímž by šla levná vodní doprava z Černého moře přímo do Prahy.“

V publikaci Spravedlnost Československu, vydané v roce 1945, se uvádělo: „Po sedmi letech utrpení a ponížení, jaké náš národ do těch dob nepoznal, budujeme znovu náš více než tisíciletý stát. Doba žádá od nás vyřešení řady zásadních otázek jak politiky vnitřní, tak politiky zahraniční. V politice zahraniční jest to především otázka hranic našeho státu. Jest to otázka dnes daleko nejdůležitější a všechny ostatní, byť sebe závažnější otázky ustupují před ní daleko do pozadí… Musíme využít do krajnosti všech možností, které nám poskytuje dnešní situace, abychom obstáli před soudem příštích generací. Musíme dnes, kdy se nám snad naskýtá poslední příležitost, uplatniti v rámci možností všechny naše spravedlivé územní nároky, mravně, historicky, národnostně, hospodářsky, vojensky a zeměpisně odůvodněné. Z těchto důvodů považujeme za spravedlivé a nutné připojení k původnímu území ČSR ze září 1938 obojí Lužice, Slezska až k Odře s městem Vratislaví (Breslau, dnes Wrocław) a takovou úpravu hranic v Horním Slezsku, která by nám zabezpečovala spravedlivý podíl na hornoslezské pánvi uhelné v míře potřebám našeho hospodářského života odpovídající, navrácení Těšínska s hranicí z r. 1918 a území odstoupených Polsku na Oravě a Spišsku, posunutí jižních hranic proti Maďarsku na čáru Vácov (Vác) – Mátra a na hory Bukové (pohoří Bükk), jakož i úpravu jihovýchodních hranic tak, abychom měli opět spojení s Rumunskem. Žádáme proti Rakousku, t. j. proti Němectvu, hranici po Dunaji až k Řeznu (Regensburg), dále hranici po rozvodí mezi řekami Nábou (Naab) a Vilicí (Vils), horský uzel Smrčín (dnes Smrčina, Hochficht) a posunutí hranic z Krušných Hor do Saska. Žádáme, aby město Štětín se širokým okolím při ústí Odry a s územním pruhem podél této řeky až k Frankfurtu nad Odrou, kdež by sousedilo s ČSR, bylo organisováno jako samostatná republika, v jejíchž přístavech by Československo a Polsko měly vlastní svobodná pásma pod správou svých konsulů a pod eventuelním vrchním dozorem SSSR. Jest to jediný způsob, zaručující ČSR obchodní přístup k moři a vlastní přístav, bez něhož se jako vysoce průmyslový stát nemůže obejíti. Naše nároky na všechna tato území jsou po všech stránkách, t. j. historicky, zeměpisně, hospodářsky, vojensky i mravně, nepopíratelné a pro každého nepředpojatého posuzovatele samozřejmé. Všechna tato území byla od nepaměti ovládána z Čech a byla součástí českého mocenského prostoru… Pokud se týče práv národnostních, tedy o všech námi požadovaných územích platí, že byla od dob prehistorických po dlouhá tisíciletí obydlena zemědělským lidem slovanským, který z močálů a pralesů úmornou prací mnoha pokolení vzdělal úrodné půdy a vybudoval tu tisíce svých osad. Ve stol. IX.–XIV. Němci jednak ve staletých krvavých bojích, jednak lstí a zradou si podmanili tamější Slovany, z části je surově vyvraždili, z části podrobili v nevolnictví a časem zgermanisovali. V krajinách, o něž dnes usilujeme, šlo pak přímo o Slovany české, nebo Čechům nejúže příbuzné, t. j. tak zvané Srby v Míšni a Lužici… V Kladsku, ve Slezsku i v Horních a Dolních Rakousích na levém břehu Dunaje udržel se podnes početný živel český… V území koridoru, též původně slovanském, bydlí až dodnes několik set tisíc Slovinců, Charvátů a Slováků. V Horních a Dolních Rakousích, na levém břehu Dunaje, žijí pak jednak roztroušeně, jednak souvisle – Vitorazsko, Valčicko (Feldsberger Gebiet, dnes Valticko), Moravské Pole (Marchfeld) – četní Čechové a Slováci… Koridor znamená pro nás hospodářsky především svobodné spojení s Jugoslávií a přes tuto s Terstem, v budoucnosti pravděpodobně samostatným, svobodným přístavem na Adrii, s vlastním přístavním pásmem československým… Ve Slezsku žádáme hranici po Odře až k ústí řeky Biravky (Bierawka, Bierau)… Též úprava hranic jižního Slovenska jest z hlediska hospodářského nezbytná. Dosavadní nemožně vedená hranice přesekává železniční i silniční spoje mezi jihozápadním a jihovýchodním Slovenskem a nutí naši dopravu k velkým objížďkám a tím i k velkým ztrátám přímým a nepřímým. Námi požadovaná úprava hranic přináší tu nápravu a dává nám území zemědělsky i průmyslově bohaté se zvlášť důležitým hnědouhelným a průmyslovým rajonem šalgotarjánským (Šalgov-Tarjany, Salgótarján)… Jedině hranice severozápadní nevyhovuje celkově požadavkům hranice přirozené, ale v podrobnostech tu jest hraniční čára dokonale přizpůsobena místním přirozeným a komunikačním podmínkám a není nikdy vedena násilně a protipřirozeně. Hranice tato jest neúprosně diktována podmínkami vojenskými a to s velkým kompromisem na účet náš, pokud se týče vojenské bezpečnosti… Máme-li právo téměř na čtvrtinu Německa, můžeme pod tlakem okolností sleviti velmi mnoho ze svých požadavků, nesmíme však prohlásit, že jsme ochotni spokojiti se několika vesnicemi, neboť tím okamžikem se stáváme směšnými a celý svůj nárok tím pohřbíváme… Tak se to má s těmi našimi lidmi, kteří mají za to, že budou-li žádati pár vesnic na Hlubčicku a pár vesnic v Kladsku, vzbudí dojem rozumných lidí a střízlivých politiků – pravý opak jest pravdou. Zesměšní sebe, což by nebylo tragické, zesměšní celý náš národ a stát, což je horší, a prohrají náš osud, což je tragické! Jak dějiny dokazují, používaly staré Čechy svých sil vždy jen ve prospěch lidstva! Bojovali jsme vždy buď za velké ideály všelidské, nebo za svá spravedlivá práva, nikdy jsme nebojovali pouze za rozšíření území a za porobení jiných národů.“

Z přiložené mapy budoucí ČSR k tomuto spisu, již bez Podkarpatské Rusi, plyne, že by se k ČSR měla přivtělit část Spiše a Oravy přidělená po první světové válce Polsku, celé Těšínsko, Rybnik by patřil k ČSR a od něj by ČSR pokračovala severozápadně až k Odře u města Koźle (Cosel, dnes Kędzierzyn-Koźle). Ratiboř by byla česká. Pak by hranice pokračovala po Odře s malým vybočením, aby do ČSR připadla i Vratislav, až do Frankfurtu nad Odrou, odkud by pokračovala západním směrem až k předměstí Berlína, kde by se otočila k jihozápadu a dorazila k Labi u Wittenbergu. Pak by vedla po Labi k Drážďanům, které by obešla severně a východně prakticky po obvodu města a stočila se kolem Drážďan jihozápadním směrem, aby probíhala mezi Saskou Kamenicí (Karl-Marx-Stadt, dnes Chemnitz) paralelně s hřebenem Krušných hor přibližně v polovině vzdálenosti Chemnitzu od hranice ČSR. Jižně od Chemnitzu by se československá hranice obrátila západním směrem, aby se stočila větším obloukem kolem města Plavna (Plauen), které by připadlo do ČSR, na jih, a pokračovala až k Dunaji v Řeznu (Regensburg). Od Řezna až po Vídeň by celý levý břeh Dunaje až k dnešní československé hranici i s levobřežním Deggendorfem, Pasovem, Lincem a Vídní patřil k ČSR. Pak by se území ČSR stočilo do koridoru jihozápadním směrem k Jugoslávii, asi do poloviny vzdálenosti od ní (předpokládalo se, že Jugoslávie si též předsune své hranice). Do koridoru by připadlo i Neziderské jezero a Sopron. Druhá strana koridoru by přibočila na východním konci Žitného ostrova k Dunaji, který by tvořil československou hranici až do Vácova (Vác). Zde by československá hranice opustila tok Dunaje a vydala se směrem východním, takže do ČSR by připadla města Eger, Miskolc, Nyíregyháza. Pokračovala by až po Tisu (Tisza) u města Fehérgyarmat, kde by po předsunutí rumunských hranic měla být hranice s Rumunskem. Pak by československou hranici tvořil tok Tisy až po město Záhony u slovenské hranice.

Československá vláda uvažovala, že své územní požadavky předloží londýnské konferenci ministrů zahraničních věcí v září 1945, ale zřejmě pro nejednotnou odezvu spojenců od toho upustila. Zatímco americký vyslanec Lawrence Steinhardt československé požadavky akceptoval, britský vyslanec Phillip Nichols je označil za přehnané a postavil se k nim zcela záporně. Sovětský vyslanec Valerijan Zorin, který byl Nicholsovu odmítnutí přítomen, jen kousavě poznamenal, že „během války se československá vláda zřejmě obávala, že by přišla s teritoriálními požadavky příliš brzo, zatímco nyní se naopak bojí, aby nepřišla pozdě“.

Na podzim roku 1945 dostaly československé plány na teritoriální zisky poněkud mírnější podobu. Vysněná česká hranice probíhala nyní po linii Bohumín (Oderberg), Ratibor (Racibórz), Cosel (Kędzierzyn-Koźle), od něhož je Odra splavná, což byl hlavní důvod záboru in spe, jižně od měst Neisse (Nysa) a Frankenstein (Ząbkowice Śląskie), severně od měst Waldenburg (Wałbrzych) a Hirschberg (Jelenia Góra) a zarovnávala frýdlandský a šluknovský výběžek ve prospěch ČSR. V Sasku měla být československá hranice předsunuta přibližně na linii Königstein – Annaberg – Bad Brambach. Na úkor Bavorska měla hranice probíhat zhruba od Čerchova po Cham a pak podél jižního bavorského úbočí Šumavy až k rakouské hranici. V územích nárokovaných pro ČSR žilo před válkou asi 943 000 obyvatel. Němci se z těchto oblastí měli vysídlit do německého vnitrozemí. Požadavky byly podepřeny důvody strategickými, hospodářskými, dopravními, historickými a dokonce i etnickými. Formou memoranda předala vláda tyto požadavky v dubnu 1946 konferenci Rady ministrů zahraničních věcí v Paříži. Ta neměla územní otázky na svém programu, takže se jimi nezabývala.

Zvláštní úlohu v československých úvahách hrála Lužice, jejíž obyvatelstvo se většinou nestavělo k možnému připojení k ČSR odmítavě. Pro vznesení požadavku na Lužici ale chyběl od počátku základní předpoklad – souhlas SSSR. Ten se choval v lužickosrbských záležitostech vysloveně zdrženlivě, byť se k ostatním československým nárokům stavěl, alespoň verbálně, vstřícně. Už koncem června 1945 přešli Sověti například naprostým mlčením československý návrh, aby v Lužici byla umístěna československá vojska.

Náměstek ministra zahraničí Vladimír Clementis předložil v červenci 1945 sovětskému vyslanci Zorinovi následující návrh. Lužičtí Srbové se vzdají Dolní Lužice a spokojí se s připojením pouze Horní Lužice k ČSR. Za minimální variantu považuje československý stát přičlenění území alespoň po linii Seidenberg–Weißenberg–Kamenz–Radeberg–Pirna. Mezi oběma Lužicemi by se uskutečnila „výměna obyvatelstva“. SSSR se k návrhu nevyjádřil.

Další změna v československém postoji nastala v průběhu příprav na konferenci náměstků ministrů zahraničních věcí v Londýně v lednu 1947. V memorandu československé vlády už ale nefigurovaly nároky na území východně od Lužické Nisy, neboť Moskva signalizovala, že to bude interpretovat jako snahu o zpochybnění polské hranice na Odře a Nise a tím i své politiky. Vláda pak prohlásila, že bude „ve svém vnitřním poměru k Polsku plně trvat na svých požadavcích“, že se o nich v budoucnu dohodne přímo s polskou vládou. Podstatně redukovány byly i další územní požadavky, protože západní spojenci dali již na konci roku 1946 zřetelně najevo, že nedají souhlas k dalším dalekosáhlým teritoriálním změnám, zejména ne k takovým, které by byly spojeny s dalšími přesuny obyvatelstva.

Londýnské konferenci v lednu 1947 tedy ČSR předložila požadavky na přičlenění oblastí na úkor Německa o celkové rozloze jen 811 km2, ve kterých před válkou žilo 24 700 obyvatel. Z celkem 38 změn se největší týkala úseku mezi Chebem a rakouskou hranicí, kde měla být hranice posunuta o několik kilometrů na jih, takže například šumavský Velký javor (Großer Arber) by připadl ČSR. Oficiálním zdůvodněním bylo zarovnání německých výběžků do československého území, lepší ostraha hranic a „naléhavé“ dopravní a hospodářské důvody. Obyvatelstvu se mělo nabídnout vystěhování do Německa nebo česko-slovenská státní příslušnost s garancí „všech lidských práv“. Clementis změnu požadavků vysvětlil území chtivému a nacionalismem zachvácenému českému obyvatelstvu tím, že nelze počítat s odsunem obyvatelstva z nárokovaných území, takže vláda vedena „tvrdou realitou“ se rozhodla redukovat své územní požadavky na „nezbytné minimum“.

Šance i takto redukovaných územních požadavků na úspěch na případné mírové konferenci by byla nejasná, spíše mizivá, protože je na konferenci v Londýně výslovně podpořila jen Jugoslávie. Západoevropské státy k tomu mlčely, byť Francie neoficiálně dávala najevo své sympatie k československým požadavkům. Mlčel k tomu i Sovětský svaz, zřejmě z obavy, že by se s nastolením úprav hranic Německa ve prospěch ČSR mohl octnout na programu jednání i problém hranice na Odře a Nise, o což vůbec nestál.

V létě 1947 projevilo Polsko ochotu jednat o československých požadavcích, ale jen na základě reciproční výměny území, což československé požadavky zejména na Kladsko, Ratibořsko a Hlubčicko podstatně omezovalo, protože Československo nemělo vlastně co nabídnout výměnou. Poláci žádali Těšínsko, což bylo pro ČSR nepřijatelné. Sovětskou podporu pro své požadavky Československo nezískalo. Stalin se již v létě 1945 vymluvil, že oblasti, na něž ČSR vznáší nárok, byly slíbeny Polsku a že má proto svázané ruce. Otázka hranic byla proto oběma stranami odložena a v 50. letech se dosáhlo dohody v podstatě na základě statu quo.

Jediným územním ziskem ČSR po druhé světové válce bylo rozšíření bratislavského předmostí na pravé straně Dunaje (Petržalky) o katastry maďarských obcí Oroszvár (dnes Rusovce), Horvátjárfalu (Jarovce) a Dunacsún (Čunovo). Další dvě Československem požadované obce Rajka a Bezenye zůstaly Maďarsku. Bratislavské předmostí se tak předáním přiřčeného území 15. 10. 1947 zvětšilo o 65 km².

Literatura:

Bohemus: Spravedlnost Československu. Sdružení za spravedlivé hranice, ústředí Praha, Praha 1945

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Brom, Ladislav: Od Baltu až po Jadran. In: Nové slovo, Praha 18. 8. 1945

Češi a sudetoněmecká otázka 1939–1945. Dokumenty (ed. J. Vondrová). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994

Kosatík, Pavel České snění. Torst, Praha 2010

Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein.“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005

Táborský, Eduard: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta, Praha 1993