Archiv rubriky: Recenze

Dovolená v Protektorátu? Díky!

Když se před mnoha měsíci začalo proslýchat, že Česká televize pracuje na dokumentární reality show z minulosti, samozřejmě mě to hned začalo zajímat. Dotázal jsem se oficiální cestou, o co vlastně půjde a byl jsem slušně vypoklonkován. Ani jsem se nedivil, proč by pouštěli informace někomu, kdo zrovna začíná psát blog o historii, když podrobnosti o připravovaném pořadu drželi před veřejností pod pokličkou.

Dovolená v Protektorátu

Když Česká televize začala několik týdnů před začátkem vysílání onoho tajemného pořadu Dovolená v Protektorátu promovat na svých obrazovkách a i jinde, začalo mě to zajímat ještě víc. Reality show z Protektorátu? Princip podobných soutěží je známý ze zahraničí – pár lidí se navlékne do kostýmů a “přenese” se do vybrané doby – například do středověku. Pak se v jiné době sbaží žít tak, jak se tehdy opravdu žilo, a to vše sledují nonstop televizní kamery. Tenhle koncept se mi moc líbí, i když reality show jako takovou rád nemám.

Jako první klad Dovolené v Protektorátu vidím její vzdělávací přínos. Nejsem historik a běžný život v Protektorátu nemám až zas tolik nastudovaný, ale zdá se mi, že reálie souhlasí a doprovodný komentář vše dobře vysvětluje. Rodina, která byla o své vůli a s vidinou výhry milionu ve zlatých mincích přenesena do pohraničí a má si během pár týdnů prožít události, které se děly před více než sedmdesáti lety během druhé světové války, byla podle mého zvolena dobře. Nejstarší generace si tu dobu z dětství pamatuje a ostatní (mladší) provádí dobovou problematikou. Rodina na zapadlé usedlosti žije a pracuje, plní úkoly (například uplést vlněnou šálu nebo udělat schody do chléva), střetává se s okolím prostřednictvím herců, představujících obchodníka, učitele nebo starostu. Oproti klasickým reality show pořadům se nedíváme na to, jak na sebe řvou opilí potetovaní exoti, ale bez přehánění vstupujeme do minulosti. Díky televiznímu pořadu, který je dobře připraven a diváky nejen baví, ale i poučuje.

Trochu mě štve product placement v podobě omílání jména partnera, který dává do placu zlaté mince jako cenu pro soutěžící. Ale chápu, že dneska to je do určité míry nutnost a bez toho obtěžování by pořad možná ani nemohl (z finančních důvodů) vzniknout. Kdyby bylo možné moje koncesionářské peníze cílit, tak by Dovolená v Protektorátu byla jedním z mála pořadů, kam bych pravidelné měsíční výpalné České televizi rád alokoval.

Zahraniční média (třeba Guardian) se prý podivují, jakáže show to v Česku vznikla. Nezdá se jim právě doba, do které je děj dokomentární reality show zasazen. Jistě, je to doba, kdy zemřely stovky tisíc Čechoslováků, doba, která má do idylky daleko. Ale proč jí (citlivě) nepřipomenout, nepopsat, navíc chytlavou formou moderního televizního formátu? Na klasický dokument by se dívala desetina lidí a o Protektorátu by se toho dozvěděla ještě méně. Tenhle způsob popularizace naší historie se mi prostě líbí a rozhodně ho nevnímám jako pošpinění památky obětí z doby, do které se rodina přenesla.

A komentáře internetových chytráků, kteří prý navrhují, že by další podobná reality show měla být z Osvětimi? K těm se snad ani není potřeba vyjadřovat…

Hrozně zajímavé je sledovat, jak se jednotliví účastníci show chovají a jak na situace, které jim štáb připraví, reagují. Někteří jsou zatím stále tak trochu nad věcí a berou to jako hru, jiní se do děje vžívají a události se jich skutečně dotýkají, berou je dobově a začínají nesnášet Němce. Kromě toho si odnesou cennou zkušenost (a diváci zprostředkovaně taky), jaké to je žít na samotě, manuálně pracovat na poli a ve chlévě, pít čerstvě nadojené mléko a tak dále. I když mají na všechno “manuály”, bez zkušeností nejstarší zúčastněné generace by to bylo sakra těžké… Projít si za pár týdnů několik těžkých let z naší historie a být při tom v bezpečí… Kdo by nechtěl, že? Akorát by u toho nemusely být ty kamery 🙂

Překvapil mě skvělý vysílací čas – prime time po zprávách na hlavním programu v úterý a čtvrtek? Kdybych si měl tipovat, kdy by Česká televize Dovolenou v Protektorátu asi tak vysílala, řekl bych jednou týdně v dest večer na dvojce… Je vidět, že pro Českou televizi je tento pořad důležitý, že na něj sází a bere ho vážně. A má proč, zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě podobné pořady mohou být novým diváckým hitem. Kam se tedy divák vydá příště? I když tento text píšu po třetím díle, počítám s tím, že sledovanost vydrží a celý tenhle experiment bude mít pokračování – třeba v národním obrození nebo u husitů. Jistě, tyhle dva moje nápady by byly produkčně mnohem složitější a dražší, ale proč se trochu nezasnít, že?

Jsem rád, že žánr Living History TV (tak se to prý oficiálně nazývá) pronikl i k nám. Mě osobně baví a jsem rád, že zase po nějaké době stojí za to (Českou) televizi zapínat. Opakování starých seriálů a pořadů s Bohdalkou mám dlouhodobě plné zuby. Za Dovolenou v Protektorátu děkuju, je to prostě můj (a celé mojí rodiny) šálek kávy.

Kniha: Průvodce protektorátní Prahou

Průvodce protektorátní Prahou není průvodcem v pravém slova smyslu. Nejde o útlou brožurku, ve které bychom se o dané problematice dozvěděli povrchní a základní informace. Tato knížka by se spíš dala označit za encyklopedii, a to opravdu vyčerpávající.

Průvodce protektorátní Prahou

Tohoto průvodce pro příznivce historie, konkrétně fanoušky období Protektorátu, napsal (tedy spíše z archivů vydoloval a dohromady dal) Jiří Padevět a vydaly Academia a Archiv hlavního města Prahy. Více než 800 stran je našlapáno informacemi a rejstříky. Základní orientaci v knize poskytují samy kapitoly, jelikož každá z nich pojednává o určité pražské části a pak je rozdělena podle ulic. Pokud tedy čtenáře zajímá, co se za Protektorátu dělo v ulici, kde bydlí, není nic jednoduššího, než nalistovat příslušnou kapitolu a pak vyhledat ulici podle abecedy. Nechybí rejstříky jmen, tedy osobností, pak rejstřík ulic (a i jejich německých názvů), místní rejstřík a věcný rejstřík. Pátrání v historii dění za Protektorátu v Praze tedy může být odstartováno hned několika způsoby. Může začít podle ulice, člověka, události, je to v podstatě jedno. Kniha badatele provede protektorátní Prahou, problematikou tehdejšího života a událostmi opravdu skvěle.

Nejenže se čtenář dozví, co se stalo ve které ulici, kdo významný tam bydlel, ale k diszpizici je i bohatá fotodokumentace – ulic, domů, lidí, dobových předmětů, nejrůznějších prohlášení, samozřejmě nechybí více či méně podrobné mapky. Čtenář se tedy pohybuje nejenom v detailní encyklopedii (či průvodci), která mu spojuje místa s událostmi a časem, kdy se odehrály, ale dostane se přirozeným způsobem do kontextu a problematiky.

Přehlednost publikace je perfektní, i když je v ní obrovské množství dat, čtenář snadno pochopí, jak se v nich orientovat. Jako jedinou nevýhodu tohoto průvodce vidím jeho váhu a rozměry, není pro prostě klasický průvodce, který si strčíte do kapsy a vyrazíte objevovat protektorátní Prahu. Spíš si podklady nastudujete doma, připravíte si výpisky nebo ofotíte stránky, které zrovna v terénu využijete. I zde je tedy znát, že jde více o encyklopedii, označení průvodce může být trochu zavádějící. I když jak se to vezme, protože tento průvodce je opravdu jak dělaný pro to, aby svého majitele provázel, akorát prostě nemá kapesní či kabelkové rozměry a hmotnost.

Možná by neškodilo uvést příklad, jak vypadá takový vzorový “kousek” této knihy. Podívejme se třeba na Staroměstské náměstí. To je zařazeno v kapitole “Praha 1: Nové Město, Staré Město, Josefov”. Je to z hlediska protektorátního dění významnější adresa, protože je na ní Staroměstská radnice. K ní kniha poskytuje časový přehled nejdůležitějších událostí z let 1939 – 1945, zmiňuje například důležité návštěvy (třeba Konráda Henleina v létě 1939) nebo dění z Pražského povstání. Následuje přehled událostí podle čísel popisných – 7. května bombardování paláce Kinských (606/12), pak třeba číslo 749/25 – vinárna U Bindrů jako místo schůzek prvorepublikových politiků na začátku okupace. A i na adrese Staroměstské náměstí (konkrétně šlo o číslo 478/26) v jednom z bytů se chystali Gabčík s Kubišem na atentát na Heydricha – sešli se tam s Václavem Morávkem (jeden ze “Tří králů”, který ve stejný den padl při přestřelce s Gestapem na Prašném mostě). Tak takhle vypadá zpracování jednoho místa, Staroměstského náměstí.

Pokud zájemce čeká, že dostane klasického průvodce, tak bude stejně jako já příjemně překvapen. Kvalitní křídový papír o vysoké gramáži, pečlivé provedení knihy, dobrá práce grafika, to všechno dělá z Průvodce protektorátní Prahou ozdobu každé knihovny. Nebude se na ní ale prášit, protože bude často vyjímána z poličky kvůli naplánování víkendového výletu či procházky nebo kvůli tomu, že se majitel bude chtít podívat na informace, které se dočetl jinde a které si díky Průvodci rozvede a zasadí do souvislostí.

Díky za poskytnutí knihy k recenzi patří eshopu Megaknihy.cz.

Audiokniha: Václav Havel

Audiokniha Václav Havel umožňuje poslouchat jediný autorizovaný životopis Václava Havla z pera spisovatelky Edy Kriseové. Jde o více než 10 hodin povídání o Václavovi Havlovi se záběrem od historie jeho rodiny a dětství až po zvolení československým prezidentem.

Václav Havel

Dílo je plné faktografie a zajímavých příhod Havlovy rodiny. Je nutno podotknout, že absolutně bez kontroverze a informací, které by na Václava Havla mohly vrhnout byť jen trochu špatného světla. Jistě, jde o autorizovaný životopis, který napsala autorka jako Havlova dlouholetá známá a sám “předmět” autobiografie jí o to požádal. S tím je potřeba ke knize přistupovat.

Jedná se o Havlův první oficiální životopis, jehož cílem bylo představit ho veřejnosti, domácí i zahraniční. Autorka Havla dost idealizovala, což koneckonců v doslovu v reakci na kritiky přiznává. Vylíčila ho jako skvělého muže, génia divadla a filozofie, myslitele a státníka. Jako bojovníka za svobodu, kterému se po roce 1989 klaněl celý svět. Jako politika, od kterého si svět sliboval přeměnu demokracie na něco mnohem většího a funkčnějšího.

Když jsem poslouchal kapitolu za kapitolou, říkal jsem si, že chápu, proč jde o životopis autorizovaný. Autorka z Havla dělala když ne boha, tak alespoň poloboha. Dokonalého muže mnoha profesí a zájmů, skromného, přátelského ke všem, idealistu, kterému jde především o blaho lidstva. Václav Havel podle tohoto životopisu miloval i estébáky, kteří ho nonstop hlídali a šikanovali. Havel spojoval skupiny disidentů, byl názorovým vůdcem, myslitelem, který skvěle formuloval dokumenty a prohlášení bojovníků proti komunistickému režimu.

Jak jsem již zmínil, Eda Kriseová byla disidentkou a Havla znala dlouho. Po listopadu se stala na krátkou dobu jeho mluvčí a poradkyní a také na ní spadl úkol napsat jeho životopis. Dala si s ním opravdu práci, čerpala z jeho korespondence, mluvila s jeho známými, měla přístup k deníkům jeho předků, vyzpovídala jeho bratra. A napsala příběh, který po vydání kritika ztrhala. Doslov, který je pro mě v celé audioknize zásadní kapitolou, je právě reakcí na kritiky a vysvětlením, proč byl vlastně Havlův životopis takový, jaký byl. Autorka prý chtěla představit dobu, kdy u moci nebyli komunisté a kdy i Havlovi předkové s úspěchem budovali prvorepublikový stát, tedy přesněji řečeno kdy úspěšně podnikali. Havel měl být představen jako hrdina pro ty, kteří ho vlastně neznali (nebo jim jeho jméno utkvělo v mysli z hanlivých a pomlouvačných komentářů Rudého práva). A životopis měl sloužit nejenom československým nedisidentům, ale i světové veřejnosti, která toho těsně po revoluci o Havlovi moc nevěděla (tedy kromě toho, že dostával významné divadelní a literární ceny na západě a v nepřítomnosti).

Václav Havel pro mě byl, je a bude roztomilým popletou, v tom mě poslech jeho životopisu utvrdil. Možná je to kvůli tomu, že ho tak autorka také chtěla prezentovat. Potvrdila jeho velkou nervozitu při vystupování na veřejnosti a pak jsem si představil, jak mu asi muselo být při projevech na Letné koncem roku 1989. Moc se mi líbil vhled do jednání Havla (v čele disidentů, tedy OF) a vládou premiéra Adamce (autorka byla přímou účastnicí) a i bohatýrské historky o tajných přesunech StB navzdory, kterých se kromě Havla účastnil třeba Pavel Landovský.

Doslov dokonale vysvětluje autorčiny pohnutky, proč její kniha vyznívá, tak jak vyznívá a moje počáteční rozpaky poměrně jasně rozptyluje. Prostě kdyby mě zajímaly alkoholové a sexuální příběhy (velmi zjednodušeně řečeno), budu číst něco jiného. Jestliže se chce čtenář či posluchač seznámit s oficiálním výkladem života a díla Václava Havla, je na správném místě.

Knihu načetli Daniela Kolářová a Jan Kačer. Mužský hlas je slyšet méně často, čte spíše citace a je prostě dokonalý. Daniela Kolářová se snažila podle mého názoru text příliš prociťovat, což občas vyústilo v menší srozumitelnost. Zvukové předěly kapitol jsou střídmé, což je v případě této audioknihy ku prospěchu. Posluchačům bych doporučil vyhradit si na poslech spíše kratší (třaba hodinové) úseky, jelikož jde o dost náročný text, který potřebuje nějakou dobu na zpracování na straně čtenáře či posluchače. Já osobně si neumím představit, že bych těch 10 hodin dal nadvakrát nebo natřikrát.

Jsem moc rád, že jsem těch 10 hodin rozdělených asi do patnácti chvilek s Václavem Havlem absolvoval. Šlo o mojí první životopisnou audioknihu a začal jsem stylově. S kontroverzním dílem, které mě nakonec skvěle pobavilo a poučilo.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Kniha: Horší než doba války…

Kniha Horší než doba války… autora Jiřího Plachého ke se mně dostala jako vyžádaný vánoční dárek a bohužel na ní došlo až před týdnem. Docela jsem litoval, že jsem jí nechal čekat a přelouskal jsem jí během jednoho týdne při cestách do a z práce.

Horší než doba války

Tuto knihu se nesluší nazývat literaturou faktu, je to spíše perfektní faktografická a vyčerpávající studie na téma “jak se měli českoslovenští výsadkáří z Anglie po skončení druhé světové války”. Autor shrnul veškeré možnosti osudů našich zapomenutých hrdinů, kteří byli houfně propouštěni z armády, lustrování a zavíráni do vězení. Název knihy byl zvolen podle autentického citátu jednoho z vojáků, který po válce srovnal podmínky a uvedl, že komunistický režim byl horší než doba války.

Výsadkářů bylo několik desítek, ve knize se píše i o těch, kteří se nakonec do Protektorátu nedostali, jelikož je předběhl konec války. Dozvíte se opravdu o všech, i o těch, kteří nakonec zradili a donášeli Gestapu, případně později StB. Jejich osudy byly opravdu rozmanité a sympatické je, že neoficiální místa (tedy jejich příznivci) na ně ani dlouho po válce nezpomněly a pořádaly společně s nimi vzpomínkové pochody po stopách jejich protektorátních putování. Režim jako takový samozřejmě tyto hrdiny na dlouhá desetiletí vymazal z dějin. A autor knihy Jiří Plachý se zasloužil o to, že vznikla dokonalá studie o jejich poválečných osudech.

V tomto rozsahu bylo zajímavé téma z naší historie zpracováno poprvé a umím si představit, co to autorovi dalo práce. Knihu doplňuje rozsáhlý poznámkový aparát, mnoho citací a skvělá obrazová dokumentace. U většiny výsadkářů je k dispozici i portrét, případně několik momentek z výcviku nebo poválečného působení.

Je potřeba poznamenat, že četba to je těžká a náročná, ale to prostě vychází z podstaty problému. O mnohých výsadkářích se čtenáři dozvědí skutečně neuvěřitelné příběhy, které by jinak skončily v zapomnění. Autor by za přípravu této knihy zasloužil státní vyznamenání. Skvěle shrnul problematiku, která by jinak zůstala zapomenutá v archivech. Takhle má veřejnost šanci pátrat s minulosti společně s ním.

Audiokniha: Gottland

Audiokniha Gottand je výběrem z bestselleru polského spisovatele Mariusze Sczygiela. Tento novinář a spisovatel nabízí čtenářům (a vlastně i posluchačům) nezaujatý pohled na zajímavé osobnosti československých a českých dějin. Seznámíme se s neznámými a nepříliš lichotivými fakty o rodině Baťových či se podrobně ponoříme do akce Státní bezpečnosti, který dokonale zničila podvrženými nahrávkami spisovateli Janu Procházkovi.

Gottland

Tato audioniha má pouze jednu chybu – neobsahuje komplet celou knížku, který před pár lety vedla žebříčky prodejnosti. Ale je nutno dodat, že to podstatné v nahrávce nechybí. Více jak čtyři hodiny zajímavého povídání, které načetly poměrně neznámé hlasy, vás zaujme natolik, že si tuto exkurzi do našich dějin rádi dáte na jeden zátah.

Na této audioknize je cenný hlavně pohled polského autora, nezaujatý a do jisté míry kritický. I když se autor do naší povahy pouští kriticky, je znát, že má Čechy rád a je na ně dobrým odborníkem.

Vsadím se, že mnozí ze čtenářů aposluchačů se o naší národní povaze a historii dozvědí dost nového – například osudy rodiny Baťů jsou popsány poutavě a obsahují zajímavé méně známé detaily. Sczygiel je koneckonců autorem, který se našimi dějinami s národní povahou dlouhodobě a podrobně zabývá.

Jak jsem již napsal, pohled zvenčí je pro našince k nezaplacení a pokud se dozvíme, jak nás vnímá člověk s dobrým teoretickým a praktickým základem, můžeme mu být jenom vděční. Mohlo by se zdát, že nás autor uráží a dělá si z naší historie legraci, ale opak je pravdou. Upozorňuje na to, na co by si místní autor pouázat nedovolil. Český spisovatel by se jistě bál negativních reakcí čtenářů a do ožehavých témat by se stoprocentně nepouštěl s takovou vervou.

Knihu, která dostala mnoho ocenění, se do zvukové podoby podařilo převést bezchybně. Je poutavá (já sám jsem nebyl schopen přestat poslouchat) a plná zajímavých informací, které jistě obohatí debaty o historii. Rád bych poukázal na jednu důležitou věc – autor si fakta v knize jistě nevycucal z prstu, sám píše o tom, že v archivech a při rozhovorech s pamětníky trávil mnoho času.

Já osobně jsem si zamiloval část o sochaři, který postavil Stalinův pomník a o autorovi braku, který se jakoby zázrakem změnil v úspěšného autora knih vyznačujících se socialistickým realismem. Tyto dvě osobnosti, stejně jako spisovatel Procházka, byly pro mě novými a velmi zajímavými postavami našich dějin.

Gottland je na pomezí beletrie a literatury faktu v tom nejlepším slova smyslu. Baví a vzdělává, což se o audioknize s klidem nepovede prohlásit pokaždé. Gottland je prostě hit.

Text prodejce audioknihy:

Témata, z nichž některá patří k “neuralgickým” bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy. 
Kniha vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie (rodina Baťů, Lída Baarová, Jan Procházka, Marta Kubišová, Jaroslava Moserová), ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samými Čechy (sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci). 
V roce 2007 byla kniha oceněna Cenou varšavských knihkupců a autor za ni byl rovněž nominován na nejprestižnější polskou literární Cenu Niké. V roce 2009 autor obdržel Cenu Gratias Agit 2009 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí a v Bruselu mu byla udělena také Evropská knižní cena v kategorii beletrie. 

Obsah:
Ani krok bez Bati
Palác Lucerna
Důkaz lásky
Oběť lásky
Paní Neimitace
Miláček
Veselé Vánoce!
Lovec tragédií
Kafkárna
Proměna

Audiokniha: Volá první republika! aneb Pradědeček poslouchá rádio

Volá první republika! aneb Pradědeček poslouchá rádio je hodně netradiční audioknihou. Nejde totiž o zpracování beletrie ani literatury faktu, ale o autentické záznamy vysílání československého rozhlasu z první republiky.

Audiokniha Volá první republika

Tomáš Černý se ponořil do prvorepublikového rozhlasového archivu opravdu důkladně a pro posluchače vybral zajímavé pásmo vysílání, zachycující dokonale atmosféru třicátých let minulého století. Dvě a půl hodiny poslechu jsou vhodné třeba jako doprovod k delší cestě autem nebo umí zpříjemnit jeden večer. Z archivu byly do této audioknihy vybrány jednak reportáže, tak i pasáže ze zpravodajství. Právě reportáže jsou skvělé, prvorepublikoví rozhlasoví reportéři byli mistři svého řemesela, dokázali posluchačům zprostředkovat prakticky jakoukoliv událost, a to poutavou a zajímavou formou.

Některé záznamy jsou hodně unikátní, třeba můžete slyšet záznam hlasu vynálezce Františka Křižíka, nebo notoricky známý hlas komika Vlasty Buriana. Do sbírky hlasů zapadá i podnikatel Jan Antinín Baťa, spisovatel Vladislav Vančura nebo loutkové hvězdy Spejbl s Hurvínkem.

Zajímavé jsou reportáže z natáčení filmů, uslyšíte herečku Nedošínskou nebo režiséra Fryče. Jaroslav Ježek hovoří o jazzu, za unikátní lze označit také záznam hlasu chicagského starosty českého původu Čermáka. Josef Čapek a Max Švabinský zastupují umělecké kruhy, politiky Masaryk, Horáková nebo primátor Zenkl.

Jde o unikátní sbírku hlasů, v mnoha případech zapomenutých. Právě možnost slyšet prvorepublikové hlasy je na této audioknize tím největším benefitem. Posluchač se může na pár chvilek přenést do doby, kterou mnozí z nás považují za krásnou a zajímavou. Je to zajímavá zkušenost, pokud by se z archivu podařila “vytáhnout” další várka zajímavostí, chtěl bych být jedním z prvních posluchačů. Tento exkurz do třicátých let minulého století stojí za poslech, i když nejde o beletrii, ale záznamy pořadů, které byly kdysi na rozhlasových vlnách šířeny mezi miliony posluchačů.

Kniha: Podivuhodné příběhy druhé světové války

Knihu Podivuhodné příběhy druhé světové války jsem si z portfolia e-shopu Megaknihy.cz vybral jako první k recenzi záměrně. Měl jsem jí vyhlédnutou již dříve, protože mě neznámé příběhy a události spojené s druhou světovou válkou dlouhodobě zajímají.

Podivuhodné příběhy druhé světové války

Autor Jesús Hernández své dílo sebraných zajímavostí rozdělil na několik kapitol, například o válce na zemi, ve vzduchu nebo na příběhy týkající se zvířecích aktérů války. Musím uznat, že o většině informací z knihy jsem neměl tušení, jde opravdu o výběr méně známých skutečností, z nichž většinu lze s klidem označit za podivuhodné.

Španělský autor je poměrně plodným novinářem a autorem knih o vojenské historii, ve svém bádání se věnuje zajímavostem, o kterých laická veřejnost příliš neví. V knize jsem se dozvěděl množství informací, kterými lze okořenit debaty o historii druhé světové války, rád bych se o některé z nich podělil se čtenáři této recenze.

Zaujal mě například příběh malíře Picassa, který se během války zdržoval v Paříži a často přicházel do styku s německými okupanty. A věděli jste, že britský ministerský předseda Churchill byl vášnivým malířem? Svůj obraz dokonce věnoval americkému prezidentovi Rooseveltovi.

Z historek o zvířatech ve válce vystupuje příběh polského vojenského medvěda Wojtka, který se svojí jednotkou prošel těžkými boji, se svými kamarády popíjel pivo a dokonce měl vojenskou legitimaci, zřízenou proto, aby se při evakuaci dostal na loď. Wojtek skončil v ZOO ve Skotsku, kde se dožil na mědvěda poměrně úctyhodných dvaadvaceti let. Kuriozně působí informace o tom, že několik stovek německých tanků na východní frontě odstavily žravé myši, když sežraly izolaci u drátů.

O nechuti Stalina létat se napsalo dost, až do roku 1943 do letadla ze strachu z nekvalitných sovětských výrobků nevstoupil. Zajímavé je, že inovace v sovětském leteckém průmyslu brzdil strach inženýrů ze selhání. Když totiž prototyp havaroval, jeho konstruktér byl popraven.

Jako zcela novou věc vnímám informaci o tom, že Švédsko v době útoku Německa na Norsko mělo munici jen na jednu minutu protiletadlové palby… Zajímavé jsou i informace z pozadí německé válečné propagandy. Ta tvrdila veřejnosti, že americké bombardéry vedou nad Německo gangstaři z Chicaga, tedy ti nejtěžší zločinci. Tuto fámu podpořila havárie posádky, které měla na bundách vyšito “Murder Inc”.

Čtenář se dozví i něco o pověstných Hitlerových dálnicích, dojemné příběhy jednotlivců na frontě, o tom, jaký byl za války jídelníček na všech stranách konfliktu. Nechybí ani perlička, že známé pytlíky na zvracení byly vynalezeny pro výsadkáře, kterým se při akcích často udělalo nevolno a znečistili nejenom letadlo, ale i svoje uniformy, což pak při bojích na zemi mohlo působit zvláštně… Autor ani nijak nezastírá fakt, že vojevůdci i běžní vojáci často propadali alkoholu. Dozvíme se i o dost omezené lékařské péči a propagandě pomocí filmového plátna.

Kniha je kuriozitami a zajímavostmi doslova prošpikovaná. Kladně hodnotím fakt, že mnohdy jde o příběhy na půl stránky, bez zbytečných příkras a omáčky kolem. Přesto je ale tato kniha nadmíru čtivá, čtenáře chytí a nepustí. Pokud tedy chcete vědět o druhé světové válce trochu víc, tak směle do toho!

Audiokniha: Panovníci českých zemí

Audiokniha Panovníci českých zemí je v Audiotéce zařazena do sekce pohádek. Hodí se ale spíše do škatulky historické a populárně naučné. O co vlastně jde? Vladimír Brabec čte krátké medailonky o našich panovnících, a to od Sáma až po Masaryka.

Panovníci českých zemí

Kdybych měl říci, komu by se tato kniha mohla líbit nejvíce, jistě bych jmenoval žáky a studenty zabývající se dějepisem. O každé postavě z našich dějin se totiž posluchač dozví to, na co se ho při zkoušení může zeptat učitel. Tedy kdy král vládl, čím se zapsal do dějin a pár dalších zajímavostí.

Audiokniha trvá dvě hodiny a dá se poslechnout na jeden zátah. Určitě bych doporučil například pro studenta třední školy před zkoušením v hodině dějepisu poslechnout si příslušné kapitoly. Mnohou souvislostí se v tomto omezeném formátu posluchač nedozví, ale informace mu jistě pohloubí znalosti a vylepší orientaci na ose českých panovníků.

Chválit Vladimíra Brabce je nošením dříví do lesa. Je jedním slovem skvělý, jeho hlas a projev se k dějinám prostě tak nějak hodí, a to bez debaty. Pokud si tedy chcete trošku srovnat nepořádek mezi českými králi (já osobně jsem ho měl opravdu velký), Vladimír Brabec je perfektním průvodcem. Nenuceně a zajímavě proplouvá staletími a uspořádává naše dějiny – stručně, jednoduše a přehledně.

Pokud se vám z mojí recenze zdá tato audiokniha až příliš jednoduchá a určená zejména dětem a studentům, nenechte se prosím mýlit. I já jsem se skvěle bavil a dvě hodiny strávené s českými panovníky prostě musím označit do dobře investovaný čas.

Pro zajímavost, zde jsou panovníci, zmínění v audioknize:

1. Sámo
2. Svatopluk
3. Kníže Václav
4. Boleslav I. Ukrutný
5. Boleslav II. Pobožný
6. Jaromír a Oldřich
7. Břetislav I.
8. Vratislav II.
9. Přemysl Otakar I.
10. Václav I.
11. Přemysl Otakar II.
12. Václav II.
13. Jan Lucemburský
14. Karel IV.
15. Václav IV.
16. Zikmund Lucemburský
17. Jiří z Poděbrad
18. Ferdinand I. Habsburský
19. Rudolf II.
20. Ferdinand II.
21. Marie Terezie
22. Josef II.
23. František II.
24. František Josef I.
25. Tomáš Garrigue Masaryk

TV tip: Jaký umíráček zazní těm, kdož zemřou na jatkách?

V roce stého výročí zahájení I. světové války připravila tv stanice BBC ve spolupráci s polskými kolegy pětidílnou minisérii Passing Bells (umíráček či zvony loučení).

Pokud čekáte potoky krve, střety pacifistických vojínů se zupáckými poddůstojníky a důstojníky, “vysokou hru patriotů” a podobně, nedočkáte se. Středem pozornosti je intimní příběh. Vlastně dva – mladého Angličana Thomase (Paddy Gibson) a Němce Michaela (Jack Lowden). To, co se zdá zprvu jako výhoda, se však ukáže jako problém.

Drama bez drama

Ti dva sedmnáctiletí se ani jednou nesetkají se šikanou, všichni vojáci jsou kamarádi. Nikdo takřka nepochybuje o tom, že by rozkazy mohly být špatné a že se vrhají na jatka. Vojáci umírají bezkrevně, a to často doslova. Nevolám po potocích krve a povalujících se končetinách a vyhřezlých vnitřnostech, ale taková válka přece bývá a obejít se takřka bez toho dělá z dramatické situace plakátek.

Passing Bells/Foto: BBC One

Místo toho divák čeká, kdy se hlavní hrdinové z opačných stran (kteří oba narukují dobrovolně, nadšeně a lžou o svém věku, aby mohli do boje) setkají. Protože to je nabíledni, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné.

150 minut jde tak nějak příliš po srsti, ačkoli se seriál všemožně snaží být ponurý a dramatický. Zobrazení bojových scén jinak, než na plné pecky, prostě dnes nemůže fungovat. Taková je doba a na méně citlivé duše a cyniky to jinak nezabírá. Čítanková ukázka nedokáže běsi a děsy zprostředkovat, bez hlasité bolesti je válečné drama méně uvěřitelné.

Bod zlomu Somma?

A přes všechno, co dosud padlo, jsou některé okamžiky mrazivé. Předpokládá to ovšem alespoň povšechnou znalost průběhu války. Když seržant burcuje před bitvou mužstvo se slovy, že teď přijde onen průlom, že teď Němec uvidí, zač je toho loket a uzaře svůj motivační proslov slovy “…zde, na Sommě”, padne divákovi čelist, protože ví, že za pár měsíců se spojenci posunou asi o tři kilometry a sbírat budou půl milionu mrtvých. Protože ví, že se ocitl uprostřed britského traumatu, srovnatelného s tím, čím je Verdun pro Francouze nebo Kosovo Pole pro Srby.

Několik takových okamžiků jsem si “užil”, netuším ale, kolik z nás je tak citlivých duší. Každopádně pro milovníky “intimního osvětlení” je tento seriál zjevně určený a určitě si takový divák přijde na své.

Svou sílu má, když matka jednoho z hrdinů prohlásí, že nedokáže na ulici potkávat sousedky, protože se cítí provinile, že její syn ještě žije a jeich nikoli. Když rodiče i vojáci přemítají, co napsat v dopise a nakonec lžou obě strany, protože pravda (hlad, smrt, stesk, bída, šílenství) přece nikomu nepomůže.

Když polská ošetřovatelka líčí, že zatímco ona patří k britské straně, její otec bojuje na straně Spolku. “My Poláci bojujme na jakékoli straně”, s tím, že bez ohledu na válčící stranu doufá v nezávislost Polska, pochopíme, že nešlo jen krvavé bitvy, ale i osudy celých národů.

Buď jak buď, ty dvě a půl hodiny nebyly úplně ztraceným časem, BBC umí své filmy točit. Možná jsem jen očekával víc, než jen “pomalý” příběh z učebnice či čítanky. Ale i za ten krátký čas postřehnete, jak se z nadšených puberťáků hrajících si na vojáky stanou strhané zničené okoralé bytosti, kterým válka víc vzala než dala. Dejte i přes mé výhrady šanci Passing Bells, pojmenované po prvním verši básně vojáka Wilfreda Owena, který zemřel 4. listopadu 1918, týden před koncem války. Snad vás jako mě nebude iritovat, že i poslední pruský vesničan či vojín hovoří dokonalou BBC english.

The Passing Bells (TV seriál)

BBC One
Válečný / Drama
Velká Británie / Polsko, 2014, 5×30 min

Kniha: Josef Janáček: Ženy české renesance

Dovolte, abych Vás upozornil na existenci knihy, která mluví o životě člověka i lidí lidsky a díky časovému odstupu od doby, kterou popisuje, i bez velkého ideologického nebo jiného patosu.

Doba předbělohorská nebyla v Čechách jednoduchá, stejně jako v celé Evropě. Autor vypráví o životě  Polyxeny z Perštejna a dalších českých žen, o jejich starostech, radostech, láskách a především, o jejich obživě. Vznikla tím kniha, která věcně, realisticky a skoro naturalisticky popisuje dobu předbělohorskou v Čechách, ale zachycuje život natolik prostým způsobem, že doba přestává být důležitou a čteme o lidech a lidském rodu jako takových, bez ohledu na to, v jaké době se jejich osudy odehrávají. A v mnohých případech zřejmě jedním dechem.

Závěrečný zkratkovitý popis dalších osudů světa popisovaných postav jen dokresluje, o čem život člověka mezi lidmi je. O tom, že kniha má své kvality, svědčí i její trojí vydání, v Československém spisovateli 1976 a 1987, v nakladatelství Brána v roce 1996.

Podrobněji v ČBDB, kde získala hodnocení 85%, viz http://www.cbdb.cz/kniha-17260-zeny-ceske-renesance-zeny-ceske-renesance.