Místo zvané Ponary leží na současném území Litvy a je neslavně proslulé událostmi během druhé světové války. Bylo zde zavražděno asi 100 000 převážně polských Židů. Jedné noci v dubnu 1944 se vězňům čekajícím na smrt podařilo uniknout. Šlo o lidi, kteří byli předtím nuceni likvidovat hrůzné pozůstatky válečných zločinů nacistů – museli pálit mrtvá těla vězňů. Nedávno byl objeven tunel, kterým se skupině podařilo utéct. Bylo to 80 vězňů z koncentračního tábora Stutthof, později nasazených na pálení mnoha tisíc vykopaných mrtvol.
Anna a její rodina přešla do úkrytu v Amsterdamu (v té době okupovaném nacisty) 6. července 1942, den po té, co starší sestra Margot dostala předvolání k nástupu pro německého pracovního tábora. Anny rodiče, Otto a Edith, plánovali jít do úkrytu se svými dcerami 16. července, a tajnou skrýš zrovna zařizovali. Dopis pro Margot vše uspíšil, takže útočiště v domě na Prinsengracht 263 využili o několik dnů dříve.
Ústav pro studium totalitních režimů v rámci dlouhodobé spolupráce s Technickou univerzitou v Liberci připravil reprízu výstavy Židé v gulagu.
Vernisáží za velkého zájmu studentů historických věd byla v úterý 9. března 2016 v prostorách Technické univerzity v Liberci zahájena výstava Židé v gulagu.
Součástí vernisáže byla krátká přednáška jednoho z autorů Jana Dvořáka o historických souvislostech týkajících se tématu výstavy, o zkušenostech s výzkumem v ruských a ukrajinských archivech a také o osobních setkáních s pamětníky a s jejich svědectvími.
Unikátní výstava přiblíží život norských Židů prostřednictvím vzácných fotografií a dokumentů. Židé se mohli do Norska stěhovat až po roce 1851, většina jich přišla ze střední a východní Evropy. Když norský parlament zrušil v nové ústavě v roce 1851 zákaz vstupu Židů do království, vyvrcholily tím snahy vědce, básníka, filosofa a pedagoga Henrika Wergelanda. Právě on bojoval proti antisemitismu a usiloval o zrušení tzv. „židovského ustanovení“ v ústavě. Toho se sice nedožil, ale díky jeho snahám se mohli Židé začít stěhovat do Norska a začít tam nový život. Jak vypadal, ukáže výstava na Špilberku.
Oblíbené pověsti, které přístupným způsobem zpracoval Eduard Petiška, tentokrát inspirované starozákonními příběhy, vychází nově jako audiokniha Příběhy starého Izraele v podání Miroslava Táborského. „Petiška je klasika, která baví, ale i nenápadným způsobem vzdělává už několik generací. Tyhle příběhy jsou zkrátka tak archetypální, že nestárnou, ale potřeba říkat si je dál v nás zůstává. A kdo by to dokázal lépe, než Miroslav Táborský, který svým hlasem zprostředkuje jak jistý vznešený patos dávných dob, tak napínavé a překvapivé momenty, díky nimž je tohle vyprávění pořád živé. Současné děti si ho tak konečně mohou dopřát i k poslechu, což je přesně způsob, jakým se báje mají předávat,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook. A dodává: „I proto jsme se rozhodli v Petiškových příbězích pokračovat a jako další v pořadí chystáme Staré egyptské a mezopotámské báje a pověsti.“
Na knihu Železná opona od mojí nové oblíbenkyně Anne Applebaumové jsem se těšil, a četbu jsem nechtěl uspěchat. Po zkušenostech s Gulagem a Mezi východem a západem jsem tušil, že mě čeká zajímavá, ale náročná četba. A hned na začátek musím prozradit, že jsem nebyl zklamán, naopak. Několik set stránek čtení a skvělých fotek jsem si užil.
O hrůzách Osvětimi toho bylo napsáno hodně (i když podle mého skromného názoru to stále není dost). Mnoho stran bylo popsáno příběhy lidí, kteří byli schopni udělat cokoliv, aby se transportu do nechvalně známé továrny na smrt jakýmkoliv způsobem vyhnuli. A přesto existoval člověk, který se tam jako vězeň snažil dostat. A podařilo se mu to.
Řeč je o Witoldu Pileckém, jednom z největších hrdinů Druhé světové války. Pilecki se narodil v květnu roku 1905 v Olonci, jednom z nejstarších sídel v Karelii. Tam byla jeho rodina násilně přesídlena ruskou carskou vládou po poském Lednovém povstání v letech 1863–64. Jeho děd strávil léta v exilu na Sibiři právě za účast v tomto povstání. Rodina se posléze přestěhovala do Vilniusu, kde se mladý Witold přidal ke skautům. Během Velké války sloužil u polských jednotek domobrany složených právě ze skautů. Poté, co bolševici zabrali celou oblast, pokračovali v partyzánském způsobu boje. Po Velké válce Pilecki vstoupil do polské armády a bojoval v Polsko-Ruské válce, kde si vysloužil dva Válečné kříže za statečnost. Po skončení konfliktu si dokončil vzdělání, oženil se a narodily se mu dvě děti.
Oskar Dirlewanger se narodil v Würzburgu dne 26. září 1895. Během první světové války dosáhl hodnosti poručíka a získal Železný kříž. V letech 1919 a 1921 se podílel na potlačení komunistických povstání v Porúří a Sasku, také sloužil ve Freikorps v Horním Slezsku.
Deník Anne Frankové je knihou, která se stala díky nešťastnému řízení osudu bestsellerem. Jde o osobní deníček třináctileté dívky, tedy materiál, kterých jsou každým rokem napsány miliony. Anna Frankové měla tu smůlu, že žila ve špatné době a z jejího nevinného deníčku se stal dokument, velmi autentický a zajímavý. Punc bestselleru dostal deník hlavně kvůli smrti autorky v koncentračním táboře. Anne Franková, popisující život ukrývané židovské rodiny během druhé světové války v Holandsku, psala deník několik měsíců. Zůstal nedokončen, jelikož byl úkryt prozrazen a autorka s celou svojí rodinou skončila v koncentračních táborech.
Napriek značnému skepticizmu a nedôvere aj zahraničné médiá už minimálne od roku 1942 uverejňovali správy hovoriace o deportáciach a následnom vyvražďovaní.
13. októbra 1942 denník Newcastle Morning Herald and Miner´s Advocate 1uverejnil krátku správu s titulkom « Will be no Jews in Reich in 1943 »2 Správa bola uverejnená na základe Štokholmskej správy. Najskôr píše o Židoch žijúcich v Nemecku, hovorí však aj o aplikácii rovnakého plánu na zvyšok okupovanej Európy3. Správa sa zmieňuje aj o tom, že nemecká vládnuca vrstva je sama prekvapená gigantickosťou svojho plánu, rovnako aj veľmi vlažnou reakciu zo strany zahraničia.
Newcastle Morning Herald and Miners’ Advocate, 13. října 1942
