Tento rok si připomínáme výročí sedmdesáti let od konání prvních svobodných poválečných voleb. Tyto volby se staly na dlouhou dobu posledními svobodnými volbami a podle řady historiků otevřely cestu k převzetí moci komunisty v roce 1948.
Pokračování textu Výstava: Volební rok 1946 v Čelákovicích (5. 7. – 28. 8. 2016)
Jak se komunistické Československo stalo světovou velmocí ve výrobě LSD? Jak je možné, že hluboko za železnou oponou, v prostředí totalitního státu, probíhaly svobodné experimenty s halucinogeny, kterých se zúčastnily tisíce lidí? Dokumentární pátrání po českých stopách silného halucinogenu, který pod názvem Lysergamid vyráběla továrna Spofa. Na semináři bude promítnut film o těchto tématech LSD made in ČSSR, který byl nominován na nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál v soutěži Český lev 2015.
Zdroj: TZ ÚSTR
Vztah Čechů k půdě je dodnes neblaze poznamenán násilím v době kolektivizace. Ukazuje to výstava Půlstoletí perzekuce selského stavu, kterou ve spolupráci s dalšími institucemi připravil Ústav pro studium totalitních režimů.
„Je to po listopadu 89 vůbec první výstava, která zachycuje existenci selského stavu na českém území – od Rakouska-Uherska přes první republiku, protektorát a socialismus až k současnosti. Na dobu války a komunismu se samozřejmě zaměřuje nejvíc,“ upřesňuje historik ÚSTR Jiří Urban, jeden z autorů výstavy.
Pokračování textu Výstava: Půlstoletí perzekuce selského stavu (25. 5. – 30. 9. 2016)
Nové číslo mé oblíbené čtvrtletní revue Paměť a dějiny přistálo před pár dny ve schránce, a jelikož bylo načasováno přesně mezi četbu dvou knih, prošel jsem ho tentokrát poměrně rychle. Rok 1956 byl pro vývoj v Evropě klíčový, takže se ani trochu nedivím, že se toto téma stalo hlavním tahákem prvního letošního vydání.
Václav Veber se svém textu o XX. sjezdu KSSS v roce 1956 pustil nejen do připomínání slavného projevu Chruščova, kdy nový vládce Sovětského svazu prozradil veřejné tajemství, že Stalin byl zločinec a masový vrah. Autor se velmi podrobně věnoval tomu, co předcházelo. Tedy smrti Stalina a vnitřním bojům o moc v Sovětském svazu.
Pokračování textu Paměť a dějiny 1/2016: Rok 1956 v rudé Evropě, protikomunistický odboj ve Žlebech
12. září byla odhalena pamětní deska Bohumíra Fürsta-Fiřta, československého válečného pilota a účastníka Bitvy o Británii. Je umístěna na jeho domě v Ledči nad Sázavou. Ceremonie se zúčastnil pilotův syn Richard a také Imrich Gablech (na podzim oslaví sté narozeniny), jeden z posledních žijících českých pilotů, kteří bojovali za druhé světové války v RAF.
Pokračování textu Bohumír Fürst, stíhač sloužící v RAF, má v Ledči pamětní desku
K přečtení knihy Jako bychom dnes zemřít měli autora Miloše Doležala jsem se chystal velmi dlouho. Příběh faráře Josefa Toufara, muže, který byl v roce 1950 umlácen estébáky, i když vlastně nic neudělal, je myslím dostatečně znám všem příznivcům naší moderní historie. O Toufarovi jsem četl několik článků, viděl televizní reportáže a poslední zpráva o něm (návrat jeho ostatků do Číhoště) mi připomněla, že bych si měl přečíst hlavně knihu Miloše Doležala, oceňovanou laiky i odborníky.
Kniha Horší než doba války… autora Jiřího Plachého ke se mně dostala jako vyžádaný vánoční dárek a bohužel na ní došlo až před týdnem. Docela jsem litoval, že jsem jí nechal čekat a přelouskal jsem jí během jednoho týdne při cestách do a z práce.
Tuto knihu se nesluší nazývat literaturou faktu, je to spíše perfektní faktografická a vyčerpávající studie na téma “jak se měli českoslovenští výsadkáří z Anglie po skončení druhé světové války”. Autor shrnul veškeré možnosti osudů našich zapomenutých hrdinů, kteří byli houfně propouštěni z armády, lustrování a zavíráni do vězení. Název knihy byl zvolen podle autentického citátu jednoho z vojáků, který po válce srovnal podmínky a uvedl, že komunistický režim byl horší než doba války.
Výsadkářů bylo několik desítek, ve knize se píše i o těch, kteří se nakonec do Protektorátu nedostali, jelikož je předběhl konec války. Dozvíte se opravdu o všech, i o těch, kteří nakonec zradili a donášeli Gestapu, případně později StB. Jejich osudy byly opravdu rozmanité a sympatické je, že neoficiální místa (tedy jejich příznivci) na ně ani dlouho po válce nezpomněly a pořádaly společně s nimi vzpomínkové pochody po stopách jejich protektorátních putování. Režim jako takový samozřejmě tyto hrdiny na dlouhá desetiletí vymazal z dějin. A autor knihy Jiří Plachý se zasloužil o to, že vznikla dokonalá studie o jejich poválečných osudech.
V tomto rozsahu bylo zajímavé téma z naší historie zpracováno poprvé a umím si představit, co to autorovi dalo práce. Knihu doplňuje rozsáhlý poznámkový aparát, mnoho citací a skvělá obrazová dokumentace. U většiny výsadkářů je k dispozici i portrét, případně několik momentek z výcviku nebo poválečného působení.
Je potřeba poznamenat, že četba to je těžká a náročná, ale to prostě vychází z podstaty problému. O mnohých výsadkářích se čtenáři dozvědí skutečně neuvěřitelné příběhy, které by jinak skončily v zapomnění. Autor by za přípravu této knihy zasloužil státní vyznamenání. Skvěle shrnul problematiku, která by jinak zůstala zapomenutá v archivech. Takhle má veřejnost šanci pátrat s minulosti společně s ním.
Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou nazvat tažení Rudé armády na západ v letech 1944 – 1945 anexí. Ano, jistě, naše a mnoho dalších území bylo osvobozeno, to nepopírám, Sověti prostě Němce vyhnali a stálo je to podle odhadů odborníků více než 100 000 obětí, jenom na našem území.
Mrkněte se ale na definici slova anexe z Wikipedie: “Anexe (latinsky ad-nectere, připojovat) je de iure trvalé připojení (inkorporace) cizího státního území k jinému státnímu celku. Od dočasné vojenské okupace se liší tím, že anektované území se začleňuje do území a správy anektujícího státu.”
Připojili Sověti naše území do svých struktur? Ano. Okupovali nás? Ano, a to znovu o více než dvacet let později. Snažili se nás začlenit a spravovat? Ano, působili tu takzvaní poradci, kteří tento stát vlastně řídili, respektive naši představitelé je museli poslouchat.
A co víc, po druhé světové válce tajná sovětská policie odvlekla mnoho našich lidí na Sibiř. Rusové rozmontovali mnoho našich továren a ukradli je, převezli na svoje území. Opakuji, osvobodili nás, ale zároveň tu nadělali mnoho škody. Můžeme ji za to být vděční, tedy mysím za osvobození. Kdyby dohody nebrzdily Američany, mohlo být naše území z větší části osvobozeno právě jimi. Stalin si ale na naše území dělal dlouho před koncem války nároky a mohlo to dopadnout daleko hůř. Mohli jsme se stát další svazovou republikou, jako pobaltské a další státy.
Nesmíme zapomínat na to, že ono po mnoho desetiletí oslavované osvobození mělo i své stinné stránky a bylo jich mnoho…
Občas se mi stane, že na ulici nebo v metru potkám nějakého komunistu, kterého znám z televize. Vždycky mě chytí amok a mám chuť když už ne na fyzický útok, tak alespoň útok slovní. Během pár vteřin se vždycky uklidním a toho bolševického výtečníka jenom nenávistně pozoruji.
Jednou jsem v autobusu potkal soudruha Exnera. Měl jsem sto chutí vstát, požádat o klid a všem spolucestujícím sdělit, s kým že mají tu čest. Jaká že to svině komunistická s nimi sdílí dopravní prostředek. Samozřejmě na to nedošlo, jsem v podstatě klidný a slušný člověk, který se s cizími nehádá ani nepere.
Prostě tak nějak vnitřně cítím, že bych měl dát komunistům najevo, co si o nich myslím. Na nějaké demonstrace se hádat nechodím, vím, že by mi ruply nervy a skončilo by to násilím. Přesto si ale myslím, že by komunisti přes hubu zasloužili a dokonce si dokáži představit, kdo by na to měl právo.
Tak třeba političtí vězni, lidé, kteří se nemohli za minulého režimu věnovat svojí profesi a nemohli studovat. Pak ti, jejichž příbuzní byli umučeni, ti, kteří přišli o čas a zdraví v lágrech. Lidé, kteří byli minulým režimem jakkoliv omezováni a šikanování. Celá společnost za to, že tu existovala železná opona, že nebylo možná cestovat a konzumovat produkty západní společnosti, ať už hmotné nebo kulturní. Komunistům by mohli rozbít hubu i ti, kteří se ve škole povinně zabývali marxismem a ztráceli tak čas, který by mohli využít ke studiu něčeho, co by využili v praxi. Když to vezmeme kolem a kolem, tak rozbít hubu komunistovi by mohly miliony Čechů. Koho z nás se minulý režim nijak nedotkl? Podle mého názoru jsme se s minulostí ještě dostatečně nevyrovnali.
Některé věci by měly být opakovány pořád dokola, dokud se nám nedostanou pod kůži. Třeba, že komunismus byl i u nás zločinecký režim, který přímo zabil stovky lidí a mnoha stovkám tisíc lidí zničil život. Pokud nevíte, kolik obětí to vlastně bylo, tak si přečtete mrazivé statistiky…
Bilanci těchto politických represí není možné určit zcela přesně. Komunistická moc dbala na to, aby zametla co nejvíce stop. Údaje, které uvádíme, jsou na spodním okraji číslené hranice.
Popraveno z politických důvodů cca. 280 osob
Zastřeleno na hranicích cca. 374 osob
Zemřelo ve vězeních a lágrech cca. 4 500 – 7 000 osob
Z politických důvodů odsouzeno v ČSR cca. 250 000 osob
Emigrovalo cca. 200 000 – 300 000 osob
Zdroj: Černá kniha komunismu via http://maryska.blog.idnes.cz/c/210361/Ciselna-bilance-obeti-komunismu.html
Podrobněji se o vyčíslení počtu obětí komunismu dočtete i zde:
http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx
http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistický_režim_v_Československu#Ob.C4.9Bti
