Archiv štítku: dějepis

Interaktivní mapa sestřelů a úmrtí československých válečných letců

Na Twitteru jsem zachytil informaci o velmi zajímavé interaktivní aplikaci na mapách Googlu. Jmenuje se “Mnozí nedoletěli” (název má pravděpodobně původ ve stejnojmenné knize Františka Louckého) a zobrazuje místa sestřelů československých letců bojujících ve druhé světové válce.

Mapa Mnozí nedoletěli

Pokračování textu Interaktivní mapa sestřelů a úmrtí československých válečných letců

Československo 38–89 je nejlepší výukovou hrou roku 2015

Výuková simulace Československo 38–89: Atentát, kterou vyvinuli odborníci z Filozofické a Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, získala první cenu v prestižní soutěži Games Learning Society Showcase 2015, pořádané v americkém Madisonu.

Hra

Mezinárodní organizace Games Learning Society sdružuje vědce, herní vývojáře a vůdčí osobnosti průmyslu, které se zabývají výzkumem a vývojem digitálních výukových her. Soutěž o nejlepší vzdělávací hru roku uspořádala Games Learning Society v červenci 2015 na půdě Wisconsinské univerzity v rámci své výroční konference. Hra českých tvůrců zde ve finále porazila hru pro výuku matematiky Twelve a Dozen od londýnské firmy Bossa Studios. Na třetím místě skončila hra Stagecraft amerických tvůrců Pioneer Drama Service.

Více zde: http://www.matfyz.cz/clanky/431-ceskoslovensko-38-89-je-nejlepsi-vyukovou-hrou-roku-2015

Něco o fašismu a německém fašismu, zvaném nacismus

Kdysi, cca 1920, si západní svět kladl otázku jak dál. Feudalismus, konzervativismus, buržoazní přístup ani náboženské systémy nebyly schopny plnit úlohu nosné filozofie nebo nosného sociálního a hospodářského systému. Ani států ani hospodářských mocí. Rozvoj metodiky hospodářství i veřejného poznání si s těmito, tehdy již klasickými, metodami nevystačil. Tam, kde se je pokusili uchovat uměle, docházelo k hospodářské stagnaci a sociálnímu napětí, často doprovázenému určitou mírou ztráty suverenity ve prospěch rozvinutějších regionů.

Na cestu SSSR, k diktatuře proletariátu, západ nastoupit nechtěl.

Vznikaly tedy různé nové postupy a metody vládnutí a hospodaření, snažící se vyjít vstříc nové době. V různých regionech různé, podle podmínek a vlivů v nich panujících.

V USA se pokusili uchovat volnou buržoazní soutěž doplněnou vírou lidu v Boha. S katastrofálním výsledkem Černého pátku a následujícím New Dealem, z jehož principů a poučení čerpají dodnes. Na okraj, Novaja ekonomičeskaja politika již tehdy založila první krůčky k demokratizaci dělnických systémů, ne ideologicky, ale proto, že bez toho to prostě nešlo.

Ve Francii, poučeni osudem krále a komunardů i krizemi z rent a krizemi z populační exploze, již zakládali symbiózu socialistického státu a soukromých mocí.

Velká Británie potřebovala konzervativismus k vládnutí Commonwealthu a volnou buržoazní soutěž pro hospodářství, vznikl tedy poměrně šťastný mix liberalismu a konzervativismu.

Státy, jejichž hospodářství stálo na mořeplavbě, rybolovu, obchodu a zemědělství, modernita tolik nezasáhla, zachovaly si tedy klasický konzervativní systém království+církev (Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Dánsko).

Předmětem zájmu tohoto článku jsou některé okolnosti fašismu a nacismu, poučné i pro dnešní dobu.

Německo a Itálie totiž nesly podobné znaky. Agilní průmysl, který vyrobil sebevědomý proletariát, silné zemědělství a rybolov, nepodstatné příjmy a rozlohy kolonií, nesjednocená šlechta, společný jazyk ale mnoho kulturně odlišných regionů, obrovská prohra ve WWI se ztrátou víry obyvatel v Boha i panstvo, a další.

V této situaci Garibaldiho odkaz nestačil a Italové přišli s fašismem, ideologií, sjednocující národ hrdostí na svou minulost Římské říše a dočasně zvyšující akceschopnost komunit odhozením solidarity a snadným centrálním řízením prostřednictvím držitelů fasces, sdružujícím ve svých rukách vůči členům svých družin moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Ve shodě s tradicí starého Říma. Navíc držitelé fasces často pocházeli z míst, ve kterých působili, tedy pro družiny stanovovali pravidla vycházející z místních zvyklostí, tedy pro voliče byli přitažliví. Termín držitel fasces pro tyto mocné lídry vznikl z toho, že ve starém Římě jako symbol své moci nosili u pasu sekyru omotanou pruty, zvanou fasces. Tolik o prostém pohledu na fašismus.

Německo s nadšením přijalo princip obdivu k Říši Římské. Jenže bylo v jiné situaci než Itálie. Jeho integritu nikdo nezpochybňoval a obyvatelstvo bylo uvyklé disciplíně z dob absolutismu. Prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a způsobu vládnutí na úroveň, zajišťující mu sebezáchovu a svéprávnost. Základ akceschopného systému družin řízených držiteli fasces byl přejat od předků z doby Velkého Říma a od Italů. Protože prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a zároveň mezinárodně silný stát, měly velké slovo při zavádění nového systému vládnutí cechy, průmysl a branné moci. Tak se stalo, že německý fašismus získal vlastní formu, v níž pravidla pro družiny držitelé fasces určovali často podle pravidel cechovních a se zvýšeným ohledem na loajalitu. To byl základ budoucí katastrofy. Elitářství cechovního přístupu v tomto případě nevyloučilo ty slabší nebo ty, kteří nevyhovovali kontrášům, z cechu, ale z občanské společnosti. A navíc, zbytek světa už od klasického cechovního způsobu organizace utíkal pro jeho zkostnatělost, neschopnou reagovat dostatečně rychle na vývoj poznání. To je důvod, proč Německo někdy v 1936 zjistilo, že majetek okradených slabších, vyhnaných nebo povražděných, je prožrán a struktura hospodářství a státu je totálně nesmyslná, neumožňující trvale udržitelný rozvoj.
Tehdy měli Němci dvě možnosti, buď spadnout do hluboké hospodářské a systémové krize a pomalu a poučeně začít znova, bez debility fašismu, nacismu a středověkých tradic, nebo se vydat na lup. Vydali se na lup a protože lidskost přímo či nepřímo ztratili již ve 30. letech, ztratili tvář a na dlouhá léta i svéprávnost. Délku doby, po kterou nesměli vychovávat vlastní děti neznám přesně, ale pokud vím, ještě v 60. letech německé školství učilo podle osnov vypracovaných spojenci a bylo pod jejich dohledem. Rok, kdy dostali plné právo vládnout si svobodně sami též nevím, ale Prusko, pokládané za nejzvrácenější, až po 1989 a i v západní části byl život pod určitou kontrolou spojenců ještě v 1988.

Proč to sem celé píšu?

Je ve Vašem životě někdo, kdo se Vás ve Vašem občanském životě, tedy mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu, snaží podrobit vlastnímu systému zákonů, odlišnému od státní soustavy zákonů, vymáhá na Vás dodržování tohoto vlastního systému zákonů a trestá Vás pokud jej neuposlechnete? Snaží se někdo řídit Váš občanský život (mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu)? Vězte, že tito lidé (nebo subjekty) v minulosti přiváděli regiony, ve kterých působili, do katastrof a ohrožují životní úroveň Vaši i Vašich potomků. Stejně Vás i Vaše potomky dříve nebo později ohrozí na životě.

Fašismus tedy je, když je občanská společnost rozdělena do skupin (družin) a tyto družiny mají své lídry, kteří, každý nad svou družinou, vykonávají více či méně úplnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Nebo alespoň dvě z těchto mocí současně.

Nacismus je tedy fašismus doplněný o další vlastnosti. Z nich ta nejpodstatnější je, že občané jsou rozděleni nejen do družin, vedených mocnými lídry, ale jsou rozděleni i do skupin, z nichž každá má jinou úroveň státní soustavy zákonů.

Zdroje: učebnice dějepisu a občanské nauky pro ZŠ a SŠ

Kniha: Pětačtyřicátý

Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky Moderní-dějiny.cz připravil ku příležitosti sedmdesátého výročí skončení druhé světové války knihu (nebo přesněji řečeno odborný materiál pro výuku o konci druhé světové války na našem území) Pětačtyřicátý.

Pětačtyřicátý

Jde o publikaci z nové metodické řady Moderní dějiny a má pomoci učitelům dějepisu s docela ožehavou tématikou konce války, revoluce, osvobození a následného vypořádání se s Němci. Tento monotématický materiál nabízí komplexní pohled na problematiku z několika úhlů pohledu.

Na úvod je čtenář vybaven daty a fakty v přehledu základní chronologie. Dozví se tedy, kdy a kde co se v období od března do října 1945. Následují texty známých a erudovaných historiků. Například Jiřího Pernese o přechodu mezi vlivy nacistickými a sovětskými nebo Tomáš Jakla o Pražském povstání. Zavedené mýty o Československu v roce 1945 boří a vysvětluje Vít Smetana, následují tématické eseje, neméně zajímavé.

Sekce Konec války a nové Československo obsahuje metodické rady pro učitele, tedy rady, jak zajímavě toto téma s žáky probrat a jak je zapojit “do hry”. Zde jsou popsána praktická cvičení, která mají žáci plnit formou úkolů. Závěr války v Československu je osvěžen citáty a úryvky ze všech zúčastněných stran, například úryvky z rozhlasových výzev, pohled Vlasova, německých velitelů i generála Eisenhowera. Obsáhleji je zmíněna i problematika únosů českoslovenkých občanů do SSSR, tedy aktuálně hodně propíraná řádění sovětských komand NKVD, která šla po nepohodlných lidech hned po osvobození a bez souhlasu či vědomí domácích autorit. Zmiňováno je i chování Čechů k Němcům po skončení války, tedy dlouho tabuizovaná věc, násilí páchané takzvanými Revolučními gardami a tak dále…

Zajímavým úkolem pro žáky je analýza dobové fotografie. Autoři se ptají kdo na ní je, zda je to fotografie dokumentární či aranžovaná, zda je možné ji považovat za historický pramen.  Na druhé stránce je fotografie neořízlá, s mrvolou na zemi, působící úplně jinak. Žáci a studenti se tak na vlastní kůži mohou přesvědčit, jak snadné je “manipulovat” s výkladem událostí. Neméně zajímavou sekcí je popis Pražského povstání pomocí vzpomínek účastníků více či méně angažovaných a úkoly z nich pro žáky vyplývající. Tento materiál prostě učí žáky a studenty myslet a analyzovat.

Poslední částí materiálu je soubor dobových pramenů, jsou tam vyhlášky, fotografie, zápisy z kronik, novinové titulky, mapky a například i vybrané pasáže z Benešových dekretů či ukázky protiamerické propagandy.

Tato publikace o konci války na našem území čtenáře velmi šikovně uvede do problematiky a upozorní ho na důležité “drobnosti”, o kterých se nejen ve školách doposud asi moc nemluvilo. Otázkou je, zda budou mít vyučující ve školách chuť a čast trávit více hodin výuky touto jednou velmi krátkou (byť moc důležitou a pro osud naší země klíčovou) epizodou našich dějin. “Pětačtyřicátý” je totiž materiál, který by bylo škoda prosvištět za jednu hodinu…

Díky za poskytnutí materiálu k recenzi patří Občanskému sdružení PANT.

Audiokniha: Panovníci českých zemí

Audiokniha Panovníci českých zemí je v Audiotéce zařazena do sekce pohádek. Hodí se ale spíše do škatulky historické a populárně naučné. O co vlastně jde? Vladimír Brabec čte krátké medailonky o našich panovnících, a to od Sáma až po Masaryka.

Panovníci českých zemí

Kdybych měl říci, komu by se tato kniha mohla líbit nejvíce, jistě bych jmenoval žáky a studenty zabývající se dějepisem. O každé postavě z našich dějin se totiž posluchač dozví to, na co se ho při zkoušení může zeptat učitel. Tedy kdy král vládl, čím se zapsal do dějin a pár dalších zajímavostí.

Audiokniha trvá dvě hodiny a dá se poslechnout na jeden zátah. Určitě bych doporučil například pro studenta třední školy před zkoušením v hodině dějepisu poslechnout si příslušné kapitoly. Mnohou souvislostí se v tomto omezeném formátu posluchač nedozví, ale informace mu jistě pohloubí znalosti a vylepší orientaci na ose českých panovníků.

Chválit Vladimíra Brabce je nošením dříví do lesa. Je jedním slovem skvělý, jeho hlas a projev se k dějinám prostě tak nějak hodí, a to bez debaty. Pokud si tedy chcete trošku srovnat nepořádek mezi českými králi (já osobně jsem ho měl opravdu velký), Vladimír Brabec je perfektním průvodcem. Nenuceně a zajímavě proplouvá staletími a uspořádává naše dějiny – stručně, jednoduše a přehledně.

Pokud se vám z mojí recenze zdá tato audiokniha až příliš jednoduchá a určená zejména dětem a studentům, nenechte se prosím mýlit. I já jsem se skvěle bavil a dvě hodiny strávené s českými panovníky prostě musím označit do dobře investovaný čas.

Pro zajímavost, zde jsou panovníci, zmínění v audioknize:

1. Sámo
2. Svatopluk
3. Kníže Václav
4. Boleslav I. Ukrutný
5. Boleslav II. Pobožný
6. Jaromír a Oldřich
7. Břetislav I.
8. Vratislav II.
9. Přemysl Otakar I.
10. Václav I.
11. Přemysl Otakar II.
12. Václav II.
13. Jan Lucemburský
14. Karel IV.
15. Václav IV.
16. Zikmund Lucemburský
17. Jiří z Poděbrad
18. Ferdinand I. Habsburský
19. Rudolf II.
20. Ferdinand II.
21. Marie Terezie
22. Josef II.
23. František II.
24. František Josef I.
25. Tomáš Garrigue Masaryk

TIP: Krokodil – satira po sovětsku

Starší z nás si pamatují socialistickou satiru. Někdy kvalitní, jindy účelovou, vždy pokud možno uhlazenou. Pro ty z vás, kteří si ji rádi připomenou nebo je pro ně poučením o dobách totality, přináším tip na www stránky, které přinášejí přehled o časopisu Krokodil a jeho historii, včetně fotek. Tento satirický časopis, vycházející v CCCP od roku 1924, byl normotvorným pro satiru východního bloku. Nese tedy poučnou informaci o tehdejší době.

Historie propagandy – klíčová dírka do minulosti lidstva

Propaganda, jedna z karet v pokeru, který lidstvo hraje o to, kdo bude mít víc rohlíků k snídani. V reálném čase často slouží demagogii, pokoušející se překroutit skutečnost. Paradoxně, s odstupem času se stává nástrojem, pomocí kterého lze usuzovat, jaká byla minulá doba reálně.

Nabízím vám tedy tip na WWW stránky, které obsahují výběr z dostupných propagandistických děl, použitých v minulých epochách. Nabídka je strukturována nejen podle doby – před 1918, mezi válkami, WWII, po druhé světové, současnost, ale i podle regionů, podle toho, ve kterých právě v daném období významnější propaganda vznikala. WWW stránky nabízejí zdarma základní přehled s konkrétními příklady dobové propagandy, často doplněný o placený obsah, např. s obsahem jednotlivých čísel časopisů.

Kniha: Josef Janáček: Ženy české renesance

Dovolte, abych Vás upozornil na existenci knihy, která mluví o životě člověka i lidí lidsky a díky časovému odstupu od doby, kterou popisuje, i bez velkého ideologického nebo jiného patosu.

Doba předbělohorská nebyla v Čechách jednoduchá, stejně jako v celé Evropě. Autor vypráví o životě  Polyxeny z Perštejna a dalších českých žen, o jejich starostech, radostech, láskách a především, o jejich obživě. Vznikla tím kniha, která věcně, realisticky a skoro naturalisticky popisuje dobu předbělohorskou v Čechách, ale zachycuje život natolik prostým způsobem, že doba přestává být důležitou a čteme o lidech a lidském rodu jako takových, bez ohledu na to, v jaké době se jejich osudy odehrávají. A v mnohých případech zřejmě jedním dechem.

Závěrečný zkratkovitý popis dalších osudů světa popisovaných postav jen dokresluje, o čem život člověka mezi lidmi je. O tom, že kniha má své kvality, svědčí i její trojí vydání, v Československém spisovateli 1976 a 1987, v nakladatelství Brána v roce 1996.

Podrobněji v ČBDB, kde získala hodnocení 85%, viz http://www.cbdb.cz/kniha-17260-zeny-ceske-renesance-zeny-ceske-renesance.