Kdysi, cca 1920, si západní svět kladl otázku jak dál. Feudalismus, konzervativismus, buržoazní přístup ani náboženské systémy nebyly schopny plnit úlohu nosné filozofie nebo nosného sociálního a hospodářského systému. Ani států ani hospodářských mocí. Rozvoj metodiky hospodářství i veřejného poznání si s těmito, tehdy již klasickými, metodami nevystačil. Tam, kde se je pokusili uchovat uměle, docházelo k hospodářské stagnaci a sociálnímu napětí, často doprovázenému určitou mírou ztráty suverenity ve prospěch rozvinutějších regionů.

Na cestu SSSR, k diktatuře proletariátu, západ nastoupit nechtěl.

Vznikaly tedy různé nové postupy a metody vládnutí a hospodaření, snažící se vyjít vstříc nové době. V různých regionech různé, podle podmínek a vlivů v nich panujících.

V USA se pokusili uchovat volnou buržoazní soutěž doplněnou vírou lidu v Boha. S katastrofálním výsledkem Černého pátku a následujícím New Dealem, z jehož principů a poučení čerpají dodnes. Na okraj, Novaja ekonomičeskaja politika již tehdy založila první krůčky k demokratizaci dělnických systémů, ne ideologicky, ale proto, že bez toho to prostě nešlo.

Ve Francii, poučeni osudem krále a komunardů i krizemi z rent a krizemi z populační exploze, již zakládali symbiózu socialistického státu a soukromých mocí.

Velká Británie potřebovala konzervativismus k vládnutí Commonwealthu a volnou buržoazní soutěž pro hospodářství, vznikl tedy poměrně šťastný mix liberalismu a konzervativismu.

Státy, jejichž hospodářství stálo na mořeplavbě, rybolovu, obchodu a zemědělství, modernita tolik nezasáhla, zachovaly si tedy klasický konzervativní systém království+církev (Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Dánsko).

Předmětem zájmu tohoto článku jsou některé okolnosti fašismu a nacismu, poučné i pro dnešní dobu.

Německo a Itálie totiž nesly podobné znaky. Agilní průmysl, který vyrobil sebevědomý proletariát, silné zemědělství a rybolov, nepodstatné příjmy a rozlohy kolonií, nesjednocená šlechta, společný jazyk ale mnoho kulturně odlišných regionů, obrovská prohra ve WWI se ztrátou víry obyvatel v Boha i panstvo, a další.

V této situaci Garibaldiho odkaz nestačil a Italové přišli s fašismem, ideologií, sjednocující národ hrdostí na svou minulost Římské říše a dočasně zvyšující akceschopnost komunit odhozením solidarity a snadným centrálním řízením prostřednictvím držitelů fasces, sdružujícím ve svých rukách vůči členům svých družin moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Ve shodě s tradicí starého Říma. Navíc držitelé fasces často pocházeli z míst, ve kterých působili, tedy pro družiny stanovovali pravidla vycházející z místních zvyklostí, tedy pro voliče byli přitažliví. Termín držitel fasces pro tyto mocné lídry vznikl z toho, že ve starém Římě jako symbol své moci nosili u pasu sekyru omotanou pruty, zvanou fasces. Tolik o prostém pohledu na fašismus.

Německo s nadšením přijalo princip obdivu k Říši Římské. Jenže bylo v jiné situaci než Itálie. Jeho integritu nikdo nezpochybňoval a obyvatelstvo bylo uvyklé disciplíně z dob absolutismu. Prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a způsobu vládnutí na úroveň, zajišťující mu sebezáchovu a svéprávnost. Základ akceschopného systému družin řízených držiteli fasces byl přejat od předků z doby Velkého Říma a od Italů. Protože prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a zároveň mezinárodně silný stát, měly velké slovo při zavádění nového systému vládnutí cechy, průmysl a branné moci. Tak se stalo, že německý fašismus získal vlastní formu, v níž pravidla pro družiny držitelé fasces určovali často podle pravidel cechovních a se zvýšeným ohledem na loajalitu. To byl základ budoucí katastrofy. Elitářství cechovního přístupu v tomto případě nevyloučilo ty slabší nebo ty, kteří nevyhovovali kontrášům, z cechu, ale z občanské společnosti. A navíc, zbytek světa už od klasického cechovního způsobu organizace utíkal pro jeho zkostnatělost, neschopnou reagovat dostatečně rychle na vývoj poznání. To je důvod, proč Německo někdy v 1936 zjistilo, že majetek okradených slabších, vyhnaných nebo povražděných, je prožrán a struktura hospodářství a státu je totálně nesmyslná, neumožňující trvale udržitelný rozvoj.
Tehdy měli Němci dvě možnosti, buď spadnout do hluboké hospodářské a systémové krize a pomalu a poučeně začít znova, bez debility fašismu, nacismu a středověkých tradic, nebo se vydat na lup. Vydali se na lup a protože lidskost přímo či nepřímo ztratili již ve 30. letech, ztratili tvář a na dlouhá léta i svéprávnost. Délku doby, po kterou nesměli vychovávat vlastní děti neznám přesně, ale pokud vím, ještě v 60. letech německé školství učilo podle osnov vypracovaných spojenci a bylo pod jejich dohledem. Rok, kdy dostali plné právo vládnout si svobodně sami též nevím, ale Prusko, pokládané za nejzvrácenější, až po 1989 a i v západní části byl život pod určitou kontrolou spojenců ještě v 1988.

Proč to sem celé píšu?

Je ve Vašem životě někdo, kdo se Vás ve Vašem občanském životě, tedy mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu, snaží podrobit vlastnímu systému zákonů, odlišnému od státní soustavy zákonů, vymáhá na Vás dodržování tohoto vlastního systému zákonů a trestá Vás pokud jej neuposlechnete? Snaží se někdo řídit Váš občanský život (mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu)? Vězte, že tito lidé (nebo subjekty) v minulosti přiváděli regiony, ve kterých působili, do katastrof a ohrožují životní úroveň Vaši i Vašich potomků. Stejně Vás i Vaše potomky dříve nebo později ohrozí na životě.

Fašismus tedy je, když je občanská společnost rozdělena do skupin (družin) a tyto družiny mají své lídry, kteří, každý nad svou družinou, vykonávají více či méně úplnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Nebo alespoň dvě z těchto mocí současně.

Nacismus je tedy fašismus doplněný o další vlastnosti. Z nich ta nejpodstatnější je, že občané jsou rozděleni nejen do družin, vedených mocnými lídry, ale jsou rozděleni i do skupin, z nichž každá má jinou úroveň státní soustavy zákonů.

Zdroje: učebnice dějepisu a občanské nauky pro ZŠ a SŠ