Pod obrovským obeliskem v Římě byla nalezena zpráva od italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho. Jde o esej (1 200 slov) psanou v latině a uloženou v kovové krabici společně s několika zlatými mincemi.
Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.
A. Joseph Stalin (SSSR)
B. Ion Antonescu (Rumunsko)
C. Francisco Franco (Španělsko)
D. Winston Churchill (Anglie)
E. Franklin D. Roosevelt (USA)
F. Benito Mussolini (Itálie)
Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.
Správné odpovědi
A2, B5, C6, D3, E1, F4
Blog pro příznivce historie. Novinky, objevy, fotky, videa, infografiky, recenze, tipy, výlety, rozhovory, archivy…