Archiv štítku: Německo

Příběh děla z bitvy u Red Banku

Historici, zabývající se americkou válkou za samostatnost a konkrétně bitvou u Red Banku (rok 1777), odhalili tragický příběh posádky jednoho z děl, které bylo v bitvě použito a zároveň zničeno.

Dělo obránců pevnosti Fort Mercer
Dělo obránců pevnosti Fort Mercer, foto: philly.com

Pokračování textu Příběh děla z bitvy u Red Banku

Witold Pilecki, do Osvětimi šel dobrovolně organizovat odboj

O hrůzách Osvětimi toho bylo napsáno hodně (i když podle mého skromného názoru to stále není dost). Mnoho stran bylo popsáno příběhy lidí, kteří byli schopni udělat cokoliv, aby se transportu do nechvalně známé továrny na smrt jakýmkoliv způsobem vyhnuli. A přesto existoval člověk, který se tam jako vězeň snažil dostat. A podařilo se mu to.

Řeč je o Witoldu Pileckém, jednom z největších hrdinů Druhé světové války. Pilecki se narodil v květnu roku 1905 v Olonci, jednom z nejstarších sídel v Karelii. Tam byla jeho rodina násilně přesídlena ruskou carskou vládou po poském Lednovém povstání v letech 1863–64. Jeho děd strávil léta v exilu na Sibiři právě za účast v tomto povstání. Rodina se posléze přestěhovala do Vilniusu, kde se mladý Witold přidal ke skautům. Během Velké války sloužil u polských jednotek domobrany složených právě ze skautů. Poté, co bolševici zabrali celou oblast, pokračovali v partyzánském způsobu boje. Po Velké válce Pilecki vstoupil do polské armády a bojoval v Polsko-Ruské válce, kde si vysloužil dva Válečné kříže za statečnost. Po skončení konfliktu si dokončil vzdělání, oženil se a narodily se mu dvě děti.

Witold_Pilecki_in_color
Witold Pilecki

Pokračování textu Witold Pilecki, do Osvětimi šel dobrovolně organizovat odboj

Tip: Invaze do Polska 1939 na Facebooku real-time po šestasedmdesáti letech

Zajímavý real-time projekt Mobilisace 1938 (na Facebooku) nyní pokračuje dalším obdobím, a to německou invazí do Polska (rok 1939). Co se dělo přesně před šestasedmdesáti lety? Připomeňte si důležité okamžiky začátku druhé světové války originálně a moderně na Facebooku…

Invaze do Polska, real time po šestasedmdesáti letech
Invaze do Polska, real-time po šestasedmdesáti letech, foto FB

Mimochodem, za projektem (http://www.mobilisace1938.cz) stojí Extra Publishing a jde o pěkné promo vojenských časopisů tohoto vydavatelství.

Amatérský archeolog našel na severu Německa nacistický zlatý poklad

Sen každého lovce pokladů se stal skutečností pro Floriana Bautsche loni v říjnu. Amatérský archeolog našel 217 zlatých mincí z nacistické éry u Lüneburgu na severu Německa.

Nacistický zlatý poklad
Nacistický zlatý poklad, foto: thelocal.de

Pokračování textu Amatérský archeolog našel na severu Německa nacistický zlatý poklad

Dokument: Benešovy dekrety

Tak zvané Benešovy dekrety je souhrnný (a částečně kritizovaný) název pro dekrety, podepsané prezidentem republiky Edvardem Benešem, přijímané československou vládou v exilu a v prvních měsících po návratu do Československa.

Mezi 21. červencem 1940 (v Londýně) a 27. říjnem 1945 (v Praze) vyšlo celkem 143 dekretů, v tom 17 ústavních dekretů (podle jiných údajů 141 dekretů). Na dobu tzv. prozatimního zřízení ČSR (tedy na dobu v exilu) připadá 45 dekretů (v tom 11 ústavních dekretů), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (v tom 6 ústavních dekretů).

Všechny tyto dekrety presidenta byly ratihabovány (tedy dodatečně vyhlášeny za platný zákon) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Toto se netýkalo několika dekretů povahy jmenování osob do různých funkcí, které nebyly číslovány a kterých se ratihabice netýkala. (Wikizdroje)

Edvard Beneš, dekret - podpis
Prezident republiky dr. Edvard Beneš podepisuje jeden z dekretů, foto: bojovnici.cz

Pokračování textu Dokument: Benešovy dekrety

Mýty z druhé světové války a jejich uvedení na pravou míru

Francie se vzdala bez boje

Francouzi bojovali několik týdnů a měli asi 150 000 obětí. Nebyli zbabělci, ale Němci je prostě převálcovali… I tak bylo zničeno 800 německých tanků. Francouzské velení bylo špatné, stejně tak zásobování a taktika, nicméně vojáci bojovali, jak to šlo.

Hitler nechal Brity u Dunkirku utéct

Podle tohoto mýtu nechal Hitler v roce 1940 utéct domů na 330 000 Britů z expedičních sborů. Prý proti nim vlastně nic neměl. Bylo to jinak – to, že Britové unikli z obklíčení, vyšlo z aktuální vojenské situace. Prostě se jim manévr povedl a o pár let později se do Francie vrátili a Hitlera porazili.

Vracející se Američané nechali v Belgii tisíce aut

Američtí vojáci prý nemohli domů odvést auta ukořistěná v Německu, tak je podle tohoto mýtu nechali v belgických lesích. Hrbitov aut skutečně existuje, ale jsou v něm i auta z 60. a 70. let, takže je tam určitě nemohli nechat vojáci na cestě domů v polovině čtyřicátých let.

Hřbitov aut v Belgii

Hitler vyhrál boj o NSDAP o jeden hlas

Tohle je nesmysl, v roce 1923 Hitler zvítězil ve volbách o místo vůdce své strany drtivě 553:1. V roce 1933 pak NSDAP nezískala majoritu, ale ujala se vlády.

Jamašitovo zlato

Japonský generál měl prý za války na Filipínách schovat mnohatunový zlatý poklad, pocházející z válečného rabování. Neexistují ovšem důkazy, že by obrovský poklad existoval, natož aby byl nalezen.

Hitler tancoval radostí, když byla Francie poražena

A prý byl při tom dokonce natočen na kameru. Pravda je taková, že Hitler při přijímání kapitulec udělal jeden prazvláštní krůček zpět – byl totiž dost naměkko. Spojenecká propaganda pak tohoto pohybu využila a sestříhala záběr, na kterém Hitler vypadá, jako by tancoval bláznivý irský tanec jig.

Německá ponorka se potopila kvůli poruše toalety

U-1206 prý skončila na dně moře kvůli experimentální toaletě, do které se dostala voda. Pravda byla složitější. Voda z toalety se dostala do baterií, chemická reakce otrávila vzduch a ponorka se musela u skotského pobřeží vynořit. Tak byla napadena a poškozena, pak jí kapitán nařídil potopit.

Jednotky SS byly árijskou chloubou

Nožná na začátku války. Jak se blízil její konec, do jednotek SS se dostal skoro každý. Od roku 1923 tyto jednotky chránili Hitlera, později je Himmler změnil ve významnou bojovou elitní sílu. Samí Árijci, páchající ty nejhorší válečné zločiny. Jen polovina z tohoto tvrzení byla koncem války pravdivá. Už začátkem 40. let vznikaly severské divize SS, složené ze skandinávských a pobaltských antikomunistů. Později přibyli Chorvati, Ukrajinci, Španělé, Francouzi, Rumuni, dokonce se uvažovalo o dobrovolnících z Británie. Prý celých 60 % esesáků nebylo německé národnosti. A ví se o tom, že koncem války bránili Berlín proti Sovětům Francouzi, kteří měli panický strach ze zajetí a raději umírali.

Stalin nařídil nasazení opičích vojáků

Tenhle mýtus je jako ze sci-fi knížky. Stalin prý zadal svým vědcům nesplnitelný úkol – měli vytvořit novou rasu, napůl člověka a napůl opici. Tento supervoják by pak byl nasazen proti německým jednotkám. Pokusy s oplodňováním šimpanzice lidským spermatem sice v polovině dvacátých let prý opravdu probíhaly, ale genetik Ilja Ivanov se dál nedostal. Později utekl před Stalinovými čistkami a sám sovětský diktátor o těchto experimentech nevěděl.

Dejte jim celých devět yardů

Tolik prý měřily pásy s municí do stíhaček. A nebo jde také o rozměr baseballového hřiště, a existují další vysvětlení, používaná mnoho desetiletí. Tato hláška byla používaná piloty Mustangů, když chtěli nabít zbraně. Nábojové pásy se ale neměřily na délku, ale na počet nábojů. Kde se vzala tato míra, se už asi nikdy nedozvíme, ale co znamenalo “devět yardů”, věděl každý, kdo se za války motal kolem amerických a britských letadel.

Ve Francii bojovali proti Američanům Korejci, na straně Němců

Během dne D, tedy při vylodění Spojenců ve Francii, bylo zajato několik Korejců. To je pravda pravdoucí, opravdu šlo o etnické Korejce. Němci měli zoufalý nedostatek vojáků a proto se do jejich uniforem dostávali opravdu kuziozní národnosti. Jak se dostali do uniforem Wehrmachtu Korejci? Původně bojovali proti Japoncům, v zajetí byli naverbováni do japonské armády, potom je zajali Rusové a v zajateckém záboře si je nakonec našli Němci…

V Rusku jsou doteď k nalezení obrovské hory lidských kostí

Na východní frontě umíraly miliony lidí a nebyl čas pohřbívat. Okolo fronty se tedy kupily mrtvoly, jsou i místa, kde bylo naskládáno třeba 300 000 těl. V osmdesátých letech byla tato místa objevována a zkoumána. Fotky, které se pak objevily, byly falešné a stála za nimi pravicová propaganda. Hory z kostí v Rusku nenajdete, tedy alespoň ne v té podobě, jak byly prezentovány světu. Každopádně ale na místech bojů je krajina opravdu samá kost a pozůstatek bitev.

Britové bombardovali falešná německá letiště falešnými bombami

Podobné historky se vyprávějí i o první světové válce. V roce 1940 prý v Holansku Němci postavili falešné letiště a vybavili ho dřevěnými maketami letadel. Brotivé o podfuku věděli a aby to dali Němcům stylově najevo, shodily na atrapy letadel dřevěné atrapy bomb. A pak se tento příběh jenom dál zasazoval do nových kulis, třeba do Berlína v roce 1943 a i jinam. William Shirer a jeho kniha Berlin Diary, popisující výše uvedenou historku mají jeden problém – neexistuje důkaz ani svěděctví, že se něco podobného stalo. Za vším může docela dobře stát propaganda, která za války na obou stranách pracoval velmi dobře.

Hitler měl jen jedno varle

Další dílo propagandy, o tom, kolik varlat má Hitler, se zpívalo i v písničce. Hitler byl během první světové války zraněn na Sommě a lékař, který ho ošetřoval, přísahal, že budoucí vůdce nacistů o jedno varle přišel. Šlo o nepodložený výmysl, který podpořila sovětská propaganda v 70. letech – i Sověti tvrdili, že Hitlerovo tělo, které po několika desetiletích exhumovali a zkoumali, bylo tímto způsobem poznamenáno. Hitler měl podle všeho varlata dvě.

Japonci se chtěli vzdát, než na ně Američané shodili atomové bomby

Jedno je jisté, situace v Japonsku byla v srpnu roku 1945 velmi komplikovaná. Z dobových dokumentů je ale jisté, že japonský císař a jeho velitelé chtěli bojovat dál a chystali pokusy o zvrácení válečné situace. Připravovali se na odražení americké invaze, se kterým počítali v listopadu… Pravdou je, že oběti v Hirošimě a Nagasaki nebyly tak vysoké, jak by mohly být oběti pokračující války, a to na stranách Japonců i Američanů.

Zdroj: https://www.warhistoryonline.com/war-articles/love-it-16-wwii-facts-that-just-arent-true.html

Něco o fašismu a německém fašismu, zvaném nacismus

Kdysi, cca 1920, si západní svět kladl otázku jak dál. Feudalismus, konzervativismus, buržoazní přístup ani náboženské systémy nebyly schopny plnit úlohu nosné filozofie nebo nosného sociálního a hospodářského systému. Ani států ani hospodářských mocí. Rozvoj metodiky hospodářství i veřejného poznání si s těmito, tehdy již klasickými, metodami nevystačil. Tam, kde se je pokusili uchovat uměle, docházelo k hospodářské stagnaci a sociálnímu napětí, často doprovázenému určitou mírou ztráty suverenity ve prospěch rozvinutějších regionů.

Na cestu SSSR, k diktatuře proletariátu, západ nastoupit nechtěl.

Vznikaly tedy různé nové postupy a metody vládnutí a hospodaření, snažící se vyjít vstříc nové době. V různých regionech různé, podle podmínek a vlivů v nich panujících.

V USA se pokusili uchovat volnou buržoazní soutěž doplněnou vírou lidu v Boha. S katastrofálním výsledkem Černého pátku a následujícím New Dealem, z jehož principů a poučení čerpají dodnes. Na okraj, Novaja ekonomičeskaja politika již tehdy založila první krůčky k demokratizaci dělnických systémů, ne ideologicky, ale proto, že bez toho to prostě nešlo.

Ve Francii, poučeni osudem krále a komunardů i krizemi z rent a krizemi z populační exploze, již zakládali symbiózu socialistického státu a soukromých mocí.

Velká Británie potřebovala konzervativismus k vládnutí Commonwealthu a volnou buržoazní soutěž pro hospodářství, vznikl tedy poměrně šťastný mix liberalismu a konzervativismu.

Státy, jejichž hospodářství stálo na mořeplavbě, rybolovu, obchodu a zemědělství, modernita tolik nezasáhla, zachovaly si tedy klasický konzervativní systém království+církev (Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Dánsko).

Předmětem zájmu tohoto článku jsou některé okolnosti fašismu a nacismu, poučné i pro dnešní dobu.

Německo a Itálie totiž nesly podobné znaky. Agilní průmysl, který vyrobil sebevědomý proletariát, silné zemědělství a rybolov, nepodstatné příjmy a rozlohy kolonií, nesjednocená šlechta, společný jazyk ale mnoho kulturně odlišných regionů, obrovská prohra ve WWI se ztrátou víry obyvatel v Boha i panstvo, a další.

V této situaci Garibaldiho odkaz nestačil a Italové přišli s fašismem, ideologií, sjednocující národ hrdostí na svou minulost Římské říše a dočasně zvyšující akceschopnost komunit odhozením solidarity a snadným centrálním řízením prostřednictvím držitelů fasces, sdružujícím ve svých rukách vůči členům svých družin moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Ve shodě s tradicí starého Říma. Navíc držitelé fasces často pocházeli z míst, ve kterých působili, tedy pro družiny stanovovali pravidla vycházející z místních zvyklostí, tedy pro voliče byli přitažliví. Termín držitel fasces pro tyto mocné lídry vznikl z toho, že ve starém Římě jako symbol své moci nosili u pasu sekyru omotanou pruty, zvanou fasces. Tolik o prostém pohledu na fašismus.

Německo s nadšením přijalo princip obdivu k Říši Římské. Jenže bylo v jiné situaci než Itálie. Jeho integritu nikdo nezpochybňoval a obyvatelstvo bylo uvyklé disciplíně z dob absolutismu. Prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a způsobu vládnutí na úroveň, zajišťující mu sebezáchovu a svéprávnost. Základ akceschopného systému družin řízených držiteli fasces byl přejat od předků z doby Velkého Říma a od Italů. Protože prvotním úkolem bylo povznesení hospodářství a zároveň mezinárodně silný stát, měly velké slovo při zavádění nového systému vládnutí cechy, průmysl a branné moci. Tak se stalo, že německý fašismus získal vlastní formu, v níž pravidla pro družiny držitelé fasces určovali často podle pravidel cechovních a se zvýšeným ohledem na loajalitu. To byl základ budoucí katastrofy. Elitářství cechovního přístupu v tomto případě nevyloučilo ty slabší nebo ty, kteří nevyhovovali kontrášům, z cechu, ale z občanské společnosti. A navíc, zbytek světa už od klasického cechovního způsobu organizace utíkal pro jeho zkostnatělost, neschopnou reagovat dostatečně rychle na vývoj poznání. To je důvod, proč Německo někdy v 1936 zjistilo, že majetek okradených slabších, vyhnaných nebo povražděných, je prožrán a struktura hospodářství a státu je totálně nesmyslná, neumožňující trvale udržitelný rozvoj.
Tehdy měli Němci dvě možnosti, buď spadnout do hluboké hospodářské a systémové krize a pomalu a poučeně začít znova, bez debility fašismu, nacismu a středověkých tradic, nebo se vydat na lup. Vydali se na lup a protože lidskost přímo či nepřímo ztratili již ve 30. letech, ztratili tvář a na dlouhá léta i svéprávnost. Délku doby, po kterou nesměli vychovávat vlastní děti neznám přesně, ale pokud vím, ještě v 60. letech německé školství učilo podle osnov vypracovaných spojenci a bylo pod jejich dohledem. Rok, kdy dostali plné právo vládnout si svobodně sami též nevím, ale Prusko, pokládané za nejzvrácenější, až po 1989 a i v západní části byl život pod určitou kontrolou spojenců ještě v 1988.

Proč to sem celé píšu?

Je ve Vašem životě někdo, kdo se Vás ve Vašem občanském životě, tedy mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu, snaží podrobit vlastnímu systému zákonů, odlišnému od státní soustavy zákonů, vymáhá na Vás dodržování tohoto vlastního systému zákonů a trestá Vás pokud jej neuposlechnete? Snaží se někdo řídit Váš občanský život (mimo pracovní dobu a pracovní smlouvu)? Vězte, že tito lidé (nebo subjekty) v minulosti přiváděli regiony, ve kterých působili, do katastrof a ohrožují životní úroveň Vaši i Vašich potomků. Stejně Vás i Vaše potomky dříve nebo později ohrozí na životě.

Fašismus tedy je, když je občanská společnost rozdělena do skupin (družin) a tyto družiny mají své lídry, kteří, každý nad svou družinou, vykonávají více či méně úplnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Nebo alespoň dvě z těchto mocí současně.

Nacismus je tedy fašismus doplněný o další vlastnosti. Z nich ta nejpodstatnější je, že občané jsou rozděleni nejen do družin, vedených mocnými lídry, ale jsou rozděleni i do skupin, z nichž každá má jinou úroveň státní soustavy zákonů.

Zdroje: učebnice dějepisu a občanské nauky pro ZŠ a SŠ

August Landmesser – muž, který nehajloval

Fotku vloženou níže jste možná už někde viděli. Zobrazuje dav, který zdraví Adolfa Hitlera zdviženou pravicí a jeden člověk v davu se trochu odlišuje – nehajluje, naopak má založené ruce v gestu odporu. Příběh německého muže, který se takto odvážil vzepřít Hitlerovi není rozhodně tolik známý jako fotka, která tento příběh dokumentuje.

August Landmesser
August Landmesser, muž, který nehajloval (foto: Wikipedia)

Adolf Hitler byl zdraven zdviženou pravicí a provoláváním hesla “Sieg heil” od roku 1930, tedy ještě před tím, než jeho projevy sledovaly tisícihlavé davy zfanatizovaných Němců a než se chopil moci. Nicméně platilo, že ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století tento pozdrav nacistické strany ukazoval loajalitu a respekt pro Hitlera, stranu (NSDAP) a vlastenectví vůči Německu.

Zmíněný August Landmesser odmítl zvednout paži k pozdravu v průběhu masové manifestace nacistických stranických příznivců v roce 1936. Z této akce pochází fotka, přesné datum je 13. června.

Landmesser byl členem nacistické strany už od roku 1931, aktivně se politice věnoval a postupně se posunoval směrem vzhůru ve stranickém kariérním žebříčku. V polovině 30. let byl pevnou součástí nacistického stroje, ale zároveň také miloval židovskou ženu Irmu Ecklerovou. August a Irma se v roce 1935 zasnoubili. V nacistické straně panovala známá nechuť k Židům, které později vyústila ve vražedný holokaust. Kdyby Landmesserovi straničtí kolegové zjistili, že je jeho snoubenka Židovka, byl by okamžitě vyloučen ze strany.

Než došlo na svatbu, kterou Landmesser plánoval tak trochu tajně, začaly platit Normimberské zákony a ty zakazovaly svatby Němců s Židy. Bez ohledu na nové zákony žil pár společně a v roce 1935 se mu narodilo dítě, nemanželské. Od srpna 1937 se báli o své životy, a tak se pokusili o útěk do Dánska. Ale pár a jejich dítě byli zastaveni na hranicích a obviněni z porušení nacistických zákonů.

Landmesserovi nacisté nakonec jeho prohřešek odpustili pod podmínkou, že už nebude s Irmou Ecklerovou ve vztahu pokračovat. Pár spolu přesto žil dál, August byl poslán do koncentračního tábora, Irma, podruhé těhotná, skončila stejně. Pár se už nikdy nesetkal, Irma věznění nepřežila a August zahynul v roce 1944 na frontě v Chorvatsku. Jejich manželství bylo uznáno platným až v roce 1951, první dcera Ingrid užívala příjmení Landmesser, druhá dcera Irene matčino příjmení Eckler.

Přečtěte si:

https://www.warhistoryonline.com/war-articles/one-german-who-defied-hitler.html

http://uk.businessinsider.com/the-lone-german-man-who-refused-to-give-hitler-the-nazi-salute-2015-6

https://en.wikipedia.org/wiki/August_Landmesser