Archiv rubriky: Osobnosti

Bohumil Kubišta. Jediný malíř, který potopil ponorku

Bohumil Kubišta, Kavárna, 1910. Foto: Galerie moderního umění v Hradci Králové

Umělců bojujících v první světové válce bylo víc. V řadách kanadské armády se do zákopů ve Francii dostal spisovatel Raymond Chandler (1888–1959), zranění a dva roky pobytu v německém zajateckém táboru zase potkaly herce Maurice Chevaliera (1888–1972).

Český sochař Otto Gutfreund (1889–1927) vstoupil do francouzské cizinecké legie, později požádal o začlenění do regulérní armády nebo legií československých, v čemž mu jednak nebylo vyhověno a jednak byl uvězněn. Emil Filla (1882–1953) zase za války pobýval v Holandsku a působil zde v českém odboji, tzv. Maffii.

Pokračování textu Bohumil Kubišta. Jediný malíř, který potopil ponorku

Audiokniha: Dva proti Říši

Audiokniha Dva proti Říši je bez přehánění zatím to nejlepší, co jsem z “historické” produkce Audiotéky (tuto audioknihu připravilo vydavatelství OneHotBook) slyšel. Předlohu, román Jiřího Šulce, mistrně načetl Ladislav Frej. Pokud náhodou tento skutečný příběh neznáte, tak vězte, že jde o detailní popis všech souvislostí atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942.

Audiokniha Dva proti Říši

Operace nazvaná Anthropoid (více na Wikipedii) byla posvěcená samotným exilovým prezidentem Benešem, který se rozhodl, že jediným krokem, který zajistí poválečnému Československu samostatnost a úctu bude nějaký významný odbojářský čin na území Protektorátu. Co třeba spáchat atentát na Reinharda Heydricha? Třetího nejmocnějšího muže nacistické Říše a vrchního stratéga při vymýšlení plánů na konečné řešení otázky co s podlidmi. Tedy těmi, co nepatří do árijské vyvolené rasy.

Audiokniha nás zavede do Anglie a Skotska, kde se v roce 1941 připravují na své úkoly na území Protektorátu českoslovenští výsadkáři, cvičení na speciální úkoly, které budou plnit po seskoku do svojí vlasti. Cvičí se i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kamarádi na život a na smrt. Náhoda tomu tak chce, že se nakonec nejlepší přátelé mají společně pokusit zabít Heydricha.

Příběh nás zavede samozřejmě i do protektorátu, kde je místní odboj tvrdě potlačován Gestapem a není moc odvážných, kteří by chtěli pomáhat parašutistům. Ti jsou na své mise připravováni pečlivě, ale v Protektorátu zjistí, že existuje něco jako potravinové lístky, s čímž organizátoři akcí nepočítali. Trápí je i špatně padělané dokumenty, zranění po seskoku a další nepředvídatelné okolnosti. Přes to všechno se většině výsadkářů podaří zapojit se do odboje, hlavně díky pomoci místních rodin, které je ukrývají a živí. Gabčík s Kubišem se po seskoku místo u Plzně objeví u Nehvizd u Prahy. Nakonec se s domácími odbojáři a i ostatními parašutisty spojí a mohou začít plánovat útok na Heydricha. Zvolí nejlepší místo, vše promyslí, nacvičí a i provedou. Gabčíkovi selže samopal Stengun a vše zachrání Kubiš – na auto říšského protektora vrhne bombu, ta ho smrtelně zraní.

Když Heydrich o několik dní po atentátu v nemocnici díky infekci v ráně od střepiny zemře, teror na domácím obyvatelstvu se ještě zvýší. Denně jsou popravovány stovky lidí, kvůli zámiňce jsou vyhlazeny Lidice, nacisté zuří a na atentátníky vypisují milionovou odměnu. Díky Karlu Čurdovi, parašutistovi, který dostal strach o sebe a rodinu a přihlásil se na Gestapu, zachycují vyšetřovatelé stopu.

Čurda prozradil úkryty výsadkářů, jejich pomocníci byli okamžitě zatčeni a mučeni. Jeden ze spolupracovníků odboje mučení a psychický teror nevydržel (ukázali mu hlavu jeho matky naloženou v lihu) a prozradil, že se atentátníci a i další výsadkáři skrývají v kostele svatých Cyrila a Metoděje u Karlova náměstí v Praze.

Gestapo a SS na kostel útočí, proti nim stojí sedm statečných. Boj trvá několik hodin, výsadkáři zabijí mnoho útočníků a v bezvýchodné situaci několik přeživších spáchá sebevraždu. Gestapák Fleischer, který je měl za úkol dostat živé, zuří.

Prologem je scéna, ve které se prezident Beneš baví o atentátu a obětech následných represí v Protektorátu s plukovníkem Moravcem, mozkem československé tajné služby v Británii. Beneš přiznává, že si jména atentátníků nepamatuje, vybavuje si jenom to, že se neustále smáli…

Více než šestnáctihodinová audiokniha má vše, co je potřeba. Skvělý příběh, strhující děj, dobrou dramaturgii a hlavně perfektní podání Ladislava Freje. Na tuto audioknihu si vyhraďte alespoň pět večerů, ale může se vám stát, že dáte půlku na jeden zátah. Nemá prostě chybu.

Jiří Šulc je detailista a poskytuje posluchači obrovské množství podrobností o životě v Protektorátu, o odboji a i o politických souvislostech a praktikách Gestapa. Román Dva proti Říši je silně na pomezí literatury faktu, toho, co si autor domyslel, je podle mého názoru hodně málo.

Českoslovenští a čeští prezidenti pod drobnohledem grafologů

O vědě zvané grafologie si samozřejmě můžete myslet, co chcete. Je to jedna z mnoha možností zkoumání lidské osobnosti, a to podle rukopisu dotyčného (více najdete na asociačním webu grafologů).

Rukopis dr. Emil Háchy

Rukopis dr. Emila Háchy, zdroj fotky: grafolog.cz

Náhodou jsem na webu objevil místo, kde jsou shromážděny nejenom podpisy a ukázky rukopisů našich prezidentů, ale i grafologické a psychologické rozbory jejich osobností. Určitě to stojí za prohlédnutí, ale zajímalo by mě, jestli by grafologové stejně popsali autory rukopisů, kdyby je neznali jako známé postavy naší politiky…

Na jednotlivé analýzy rukopisů našich prezidentů se můžete podívat tady.

Kvíz: Poznáte 3 česká stíhací esa?

Poznáte na fotografiích tři řekněme méně známá česká stíhací esa? Rozluštění najdete na konci článku. Rozhodně to není nic jednoduchého, pokud uhodnete více než jedno eso, máte můj obdiv.

1.

001_esakviz

Tento stíhač prošel RAF i československým stíhacím plukem v SSSR. Na této fotce je ještě v uniformě československého předválečného letectva. Proslavil se siláckým kouskem, když dokázal přistát se silně poškozeným křídlem svého letadla – let vyrovnával díky svým ocelovým svalům. Na většině fotek je zachycen s širokým úsměvem a rozevlátými gesty.

(foto: history.virtualfighters.cz)

2.

002_ESA_kviz

Tento stíhač zářil ve Francii, po útěku do Anglie se dostal do Bitvy o Británii v místních perutích, byl sestřelen a ozvalo se i zranění z Francie. S operativním létáním musel přestat. Jako zalétávací pilot se znovu těžce zranil, skoro nepřežil pád se špatně otevřeným padákem. Konec války prožil po nemocnicích a stal se válečným invalidou. Po komunistickém puči opět emigroval a zemřel 24. října 1989.

(foto: valka.cz)

3.

003_kviz_esa

15. března 1939 se doma sice teprve učil být pilotem, ale chuť odletět před okupanty do Polska měl. Velitel mu to stejně jako jeho kamarádům zakázal. Jeho začátky v Anglii nebyly slavné, než se stal esem, několikrát rozbil svůj stroj na kusy. Zničil dva Hurricany a musel se jít znova učit létat. Po doškolení však začal zářit, v Hurricanu 1. perutě podnikal odvážné sweepy nad území obsazená nepřítelem. Zemřel neznámo kde, jeho tělo vydalo moře až po několika týdnech po zmizení v roce 1942, identifikovali ho pdole jeho osobní zbraně. Pohřben byl vedle svojí manželky, která náhle zemřela čtvrt roku před ním.

(foto: topsid.com)


 

 

 

Rozluštění:

1. Leopold Šrom, 2. Václav Cukr, 3. Josef Dygrýn – Ligotický

Kvíz: Mohl se Jánošík potkat s Nikolou Šuhajem?

Nejznámějšími zbojníky jsou pro nás pravděpodobně Juraj Jánošík a Nikola Šuhaj. Zkušeli jste si je někdy zasadit do časových a geografických souvislostí? Mohli se tito dva někdy osobně potkat? Zkuste se zamyslet bez pomoci vyhledávačů a encyklopedií. Rozluštění najdete níže.

Památník Juraje Jánošíka v Terchové

Památník Jánošíka v Terchové, foto: slovakia.travel

Nikola Šuhaj krátce po smrti

Nikola Šuhaj na jediné fotce, foto: wikipedia.cz

Juraj Jánošík se narodil v roce 1688 a byl popraven v roce 1713. Pohyboval se v Horních Uhrách, tedy na Slovensku. Nicméně Nikolu Šuhaje nemohl potkat ani teoreticky, protože ten se na tomto světě pohyboval v letech 1898 – 1921. Jejich životy tedy dělilo skoro 200 let. Tipovali jste tak dlouho? Nebo jste si dokonce mysleli, že se opravdu mohli potkat?

Stanisław Skalski, eso, které zatápělo Luftwaffe už na začátku války v Polsku

Mnozí z nás žijí v představě, že začátek druhé světové války ve vzduchu měl až příliš jednoznačný průběh. Německá Luftwaffe během pár dnů smetla z oblohy polské letectvo, které se nevzmohlo na sebemenší odpor.

Stanislaw Skalki, polské stíhací eso

Zdroj fotky: http://www.pinterest.com/pin/460563499367483291/

Ano, tak nějak to skutečně bylo, ale polští letci nemohou být obviňováni ze zbabělosti nebo z toho, že nezaznamenali žádné dílčí úspěchy.

Příkladem hrdiny předem prohraného boje polského letectva s německou Luftwaffe může být Stanisław Skalski, stíhací eso, které se později proslavilo v RAF, vedlo polský stíhací wing a po válce se doma v Polsku stalo obětí vykonstruovaného procesu vedeného místními komunisty.

Skalski byl po válce odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl změnen na doživotí a až po pádu komunismu se dočkal úplné rehabilitace. Poté dvakrát neúspěšně kandidoval do polského parlamentu a zemřel ve věku osmaosmdesáti let v roce 2004.

Vraťme se ale do září roku 1939. Německo a Sovětský svaz vtrhli do Polska, Luftwaffe masakrovala polské letectvo hlavně ještě na zemi. Pokud už polské zastaralé stíhačky měly to štěstí a dostaly se do vzduchu, moc šancí proti německým Messerschmittům Bf-109 neměly. Pravda, těch nad Polskem moc nelétalo, ale i bombardéry a pozorovací stroje byly pro polské stíhačky těžkým soupeřem.

Za těchto nevýhodných podmínek, proti obrovské přesile, si Skalski připsal od začátku války 1. září 1939 do 16. září 6 potvrzených sestřelů a stal se tak prvním spojeneckým stíhacím esem druhé světové války.

Po rychlém konci Polska Skalski utekl přes Rumunsko do Bejrůtu, dostal se do Francie a pak do Anglie. S RAF se úspěšně zapojil do Bitvy o Británii, byl těžce zraněn a kariéru po uzdravení odstartoval už v polské stíhací peruti. Předtím působil v britské jednotce. Následovaly úspěchy ve vzduchu i při vedení místních i polských perutí, kromě Spitfiru si zalétal i na americkém Mustangu. Jak již bylo řečeno, konce války se dožil a po převzetí moci komunisty si “užil” polská vězení.

Tento zajímavý chapík si zaslouží pozornost nejen kvůli tomu, že se stal vůbec prvním spojeneckým stíhacím esem druhé světové války, ale hlavně pro svojí zajímavou kariéru jako celek. Nejde jenom o úctyhodný počet bojových letů a sestřelů, ale i o jeho lidskost. Když v Polsku sestřelil německé letadlo, přistál vedle něho, zraněné členy posádky ošetřil a zařídil jejich převoz do nemocnice. V roce 1990 se brigádní generál Skalski s jedním německým letcem z této posádky setkal osobně.

Přečtěte si:

http://en.wikipedia.org/wiki/Stanisław_Skalski

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/160974#160974

Co dělal Winston Churchill za první světové války? Moc se mu nevedlo, byl degradován

Winston Churchill měl během první světové války poměrně pestrou kariéru. Po vypuknutí války v roce 1914 sloužil jako první lord admirality. V roce 1915 pomáhal organizovat katastrofální námořní kampaň v Dardanelách a byl také zapojen do plánování bitvy na Gallipoli. Oba dílčí konflikty dopadly dost špatně.

Winston Churchill v roce 1918

Po těchto neúspěších byl Churchill degradován a odstoupil z vlády. Stal se důstojníkem v armádě a sloužil na západní frontě až do začátku 1916. V roce 1917, pod vedením předsedy vlády Davida Lloyda George, byl Churchill jmenován ministrem vyzbrojování a tuto pozici kterou držel až do ledna 1919, tedy do poválečného období.

V roce 1919 byl jmenován ministrem války a letectví. V této roli se zúčastnil mírových jednání v Paříži v roce 1919. Nebyl zapojen do mírového procesu samotného, ale účastnil se diskusí o podobě poválečného světa. Tuto pozici zastával až do roku 1921. Jak známo, za druhé světové války se mu dařilo o poznání lépe a Velkou Británii dovedl ke slavnému vítězství.

Zdroj: http://www.iwm.org.uk/history/churchills-first-world-war

Kvíz: Poznáte, o kom Hitler mluví?

Vyzkoušejte si, zda poznáte, co si Hitler myslí o svých spojencích či nepřátelích. Který z níže uvedených odstavců patří kterému politikovi? Správné odpovědi najdete na konci článku.

    stalinA. Joseph Stalin (SSSR) antonescuB. Ion Antonescu (Rumunsko) francoC. Francisco Franco (Španělsko)
churchillD. Winston Churchill (Anglie) roosveltE. Franklin D. Roosevelt (USA) musoliniF. Benito Mussolini (Itálie)

 

  1. Hitler se nikdy netajil averzí, kterou k němu pociťoval. Označoval ho za šarlatána a prohlašoval, že zatáhl svou zemi do války jen proto, aby zakryl v očích světa krach své vnitřní politiky. V hloubi duše však tušil, že je to politik z lepšího materiálu, než byl on sám. Z ostrých epitet na jeho adresu se dalo vycítit něco jako závist. Podvědomě obdivoval dokonale provedené politické tahy, kterými získal svoji zemi pro válku. Zde je třeba hledat pravou příčinu prchlivé reakce, jakmile zaslechl jeho jméno.
  2. Hitler se nikdy nesnažil skrývat respekt a obdiv, které vůči němu choval. Byla to jediná hlava cizího státu, kterou by chtěl poznat osobně. Po každé když se některý z Hitlerových emisarů vrátil, dal si vyprávět jeho dojmy do nejmenších podrobností a často se neubránil, aby v záchvatu zvolal: “Je to dobytek, ale musí se uznat, že je to mimořádný typ.” Nejvíce ho zajímalo jeho chování na veřejnosti. Dával si podrobně popsat organizaci recepcí. Ještě před válkou hledal Hitler marně příležitost sblížit se s ním osobně.
  3. Hitler jím otevřeně pohrdal. Činil tak nejen ve svých veřejných projevech, ale i v rozhovorech se svými blízkými. Nebyl mu ochoten přiznat nic dobrého. Když o něm byla řeč, neprojevoval ani náznak obdivu k odvaze, kterou projevoval v téměř beznadějném boji, kdy dával v sázku celou svou osobnost. Vezmeme-li v úvahu možný hluboko skrytý Hitlerův komplex, můžeme tento postoj interpretovat jako nepřizanné uznání zásluh muži, který se jako jediný proti němu po francouzském tažení postavil.
  4. Prakticky až do konce choval k němu Hitler hluboké a upřímné přátelství. Cítil se s ním být spojen tím, jak obdobnou cestu oba urazili. S politováním však konstatoval, že on nemá tak absolutní akční svobodu jako Hitler, protože je závislý na královském dvoře a jeho armáda není tak disciplinovná.
  5. Měl k němu sympatie nejen jako ke spojenci, ale i jako k člověku. Pokaždé o něm mluvil velmi srdečně. Během jeho návštěv v Německu neobyčejně horlivě bděl nad jeho bezpečností. Jednou přiznal, že argumenty, které přináší v diskusích o vedení války, jsou vždy rozumné. Obdivoval také jeho přímou a neúplatnou povahu. Vytýkal mu jen jedno, že totiž nemá ve vnitřní politice dostatečně tvrdou ruku.
  6. Když se mnou Hitler o něm mluvil, měla jsem dojem, že je hluboce zklamán nevděkem, který mu projevil. Jeho pocit byl zvlášť silný po jejich setkání v Hendaye. Hitler tam jel pevně přesvědčen, že podpoří jeho plán na dobytí Gibraltaru. Později přiznal, že jeho nerozhodnost a lavírování způsobily Německu a jeho spojencům vážné škody.

Správné odpovědi

A2, B5, C6, D3, E1, F4

Jak jsem nepodal ruku Milanovi Paumerovi

Na jaře roku 2008 jsem pracoval v Mafře. Jednoho krásného dne mě do očí praštila upoutávka na iDNESu – právě probíhal online rozhovor s Milanem Paumerem, parťákem bratrů Mašínů při jejich zázračném útěku do západního Německa v padesátých letech.

iDNES - online rozvohor - Milan Paumer

Konkrétní otázku jsem pro Milana Paumera neměl, ale chtěl jsem mu alespoň napsat něco hezkého (viz náhled výše), pro mě byl a je opravdový hrdina. I když ho mnozí stejně jako Josefa Mašína a Ctirada Mašína a další členy skupiny považují za vraha. Pro mě byl odbojář a sakra odvážnej chlap. Chtěl se a kamarády vrátit domů a bojovat proti komunistům, takových lidí moc nebylo.

Paumer mi na moje povzbuzení odpověděl, poděkoval. Říkal jsem si, že by bylo fajn ho pozdravit osobně a potřást mu rukou. Párkrát před tím jsem tu šanci měl, viděl jsem ho myslím na odhalení památníku československým letcům z RAF v Dejvicích a na nějakých dalších akcích.

Když jsem zjistil, že online rozhovor pomalu končí, seběhl jsem dolů do vrátnice s nadějí, že tam Paumera potkám. Podařilo se – setkali jsme se na chodbě, já jsem ho pozdravil, on odpověděl. Setkali jsme se očima, usmál jsem se, aby věděl, že vím, kdo je a že jsem na jeho straně. Ruku jsem mu nepodal, nic jsem mu neřekl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych měl říkat. Poděkovat za to, jaký byl a co proti komunistickému režimu udělal? Takových musel potkávat desítky za den, ne? A nebo možná ne…

Prostě jsem vyměkl, dostal strach, nechtěl ho rušit – těch výmluv zpětně nacházím docela dost. Teď mě strašně mrzí, že jsem mu pár vět neřekl, svojí šanci jsem propásl a napravit se to už nedá. Těch propásnutých šancí bylo víc, neměl jsem odvahu v době studentských let, nešel jsem za generály Peřinou a Fajtlem, i když jsem je měl na dosah. Bál jsem si, že budu obtěžovat. Teď jsem si stoprocentně jist, že bych je neotravoval, spíš naopak. Udělal bych jim radost. Když se na to totiž dívám zpětně, dochází mi, že pár vět by možná trochu pomohlo k umazání malinkatéhou kousku z obrovského dluhu, který vůči těmto lidem máme.

Hrdinů moc není, poslední z těch, kteří bojovali proti nacismu a později proti komunismu, umírají v těchto časech. Prosím, budete-li mít někdy příležitost, poděkujte jim a povzbuďte je. Času je málo…

Recenzi audioknihy Zatím dobrý – Mašínovi si přečtěte tady.

Audiokniha: Sestřelen

Jako malý kluk jsem měl trochu jiné hrdiny z RAF. Josefa Františka, Sašu Hesse, Emila Fechtnera, Václava Bergmana a mnoho dalších. Prostě hrdinové z 310. perutě a esa Bitvy o Británii, to byla moje parketa. Františka Fajtla jsem na rozdíl od dříve jmenovaných nemiloval. Přišlo mi divné, že se v roce 1944 dobrovolně přesunul do Sovětského svazu a vedl československý stíhací pluk na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

František Fajtl - Sestřelen

Po válce František Fajtl netrpěl tak moc, alespoň se mi to jako dvanáctiletému klukovi tak zdálo. Mohl za komunistů psát knihy o tom, co za války prožil. Naštěstí jsem zestárl a zmoudřel, takže teď uznávám i Fajtla, Peřinu a stovky dalších, mnohem méně známých hrdinů.

Od Františka Fajtla jsem nic nepřečetl, ani jeho knihu Sestřelen, kterou jsem nyní dostal k recenzi ve formě audioknihy. Poslouchal jsem tedy příběh, který jsem znal jenom zprostředkovaně. V květnu roku 1942 se František Fajtl po vzdušném souboji dostal na zem, na francouzské území okupované Němci. Rozhodl se, že se jen tak nevzdá a zkusí se přes neokupovanou část Francie a Španělsko dostat zpět do Británie, ke své jednotce.

Cesta mu trvala mnoho dní, narazil na lidi, kteří mu pomohli i na ty, kteří ho nahlásili německým úřadům. Audioknihu načetl můj oblíbenec Jiří Ornest, příběhu dal spád a dramatičnost, které už tak nebylo málo. František Fajtl je zručným vypravěčem, a i když kniha Sestřelen byla jedním z prvních textů, co napsal, stojí za to.

Fajtl vzpomíná na dobu, kdy musel zmizet z republiky, protože se rozhodl, že okupací Československa jeho účty s Němci nejsou vyrovnány. Popisuje svůj útěk od místa svého nouzového přistání ve Francii až po návrat do Anglie. Šel mnoho dní pěšky, jel i vlakem, skončil v internačním táboře ve Španělsku a nakonec měl to štěstí, že mohl z Gibraltaru odletět do Anglie za svými spolubojovníky.

Asi nejdojemnější částí knihy je její závěr, když Fajtl cituje zápis z kroniky jeho anglické 122. perutě po jeho zmizení. Jeho kamarádi si mysleli, že se už nikdy nevrátí a v kronice se tak s ním vlastně rozloučili, Fajtl měl pak možnost si svůj stručný nekrolog přečíst.

Audiokniha trvá necelé čtyři hodiny (a stojí 249 Kč) a jak již bylo řečeno, Fajtl je skvělým vypravěčem a ani na minutu nenechá čtenáře (a posluchače) v klidu. Kromě spádu jsem ocenil i krátké odbočky týkající se života pilotů a dění v okupované Francii. Jde vlastně o literaturu faktu či deník, tedy žánry, které mám ještě o trochu radši než prózu. Na Františka Fajtla se už dávno nekoukám skrz prsty, naopak. Mám ho rád stejně jako všechny ostatní hrdiny. Možná ještě o trochu víc, jelikož ho s klidem zařadím i mezi spisovatele.

Mrkněte se také na oficiální text k audioknize od distributora:

Sestřelen – audiokniha popisuje dramatický příběh čs. válečného stíhače, který se nevzdal. Autorem je generál František Fajtl. Čte Jiří Ornest.

Nositel čtyř čs. válečných křížů a britského Distinguished Flying Cross, Rytíř francouzské čestné legie, nositel sovětského Řádu za vítězství a mnoha dalších vyznamenání generál František Fajtl nám zanechal úžasné literární svědectví. Ve své první knížce Sestřelen vylíčil své válečné dobrodružství, které nás nepřestává fascinovat. 5. května 1942 byl se svým spitfirem sestřelen nad okupovanou Francií. Přestože byl po nouzovém přistání v poli obklíčen Němci, podařilo se mu uniknout. Československý pilot v britské uniformě se proměnil v pěšáka a s pomocí francouzských venkovanů potom v civilistu, který dokázal projít Francií až k Pyrenejím, překonat je a skončit svou jednoměsíční pouť ve Španělsku. K překvapení kamarádů, kteří už se s ním v duchu rozloučili a rozebrali si jeho věci, se vrací do Anglie a znovu usedá do letadla. Rytíř válečného nebe František Fajtl nebyl postavou velký. To bylo pro těsnou kabinu spitfirů výhodné. Je však bezesporu velkou postavou lidského zápasu o svobodu.
Zdeněk Svěrák

Píše se květen 1942 a druhá světová válka trvá už plných jedenatřicet měsíců. Anglie má za sebou největší leteckou bitvu v dějinách a Královské letectvo teď už nejen brání britské výsostné území, ale vstupuje proti německé Luftwaffe do ofenzivy. Je to zásluha také letců neanglických národností – Poláků, Belgičanů, Kanaďanů i dalších mužů z Evropy i světa; a také Čechoslováků. Jeden z nich – tehdy devětadvacetiletý František Fajtl – je na jaře 1942 plnoprávným členem RAF v hodnosti squadron leader – majora; létá na britské stíhačce Supermarine Spitfire a ze základny Hornchurch vodí do boje svou dvanáctičlenou letku 64. perutě Královského letectva; jsou v ní belgičtí i britští piloti. Létají na tzv. sweeps – svípy (česky doslova zametání). A jak by ne, zvláště za Kanálem je plno okupantského smetí a spitfiry jsou výbornými košťaty. Jiným obvyklým úkolem bývá ochranný doprovod tzv. velkých bratrů – bombardérů.

Tak je tomu i 5. května 1942, kdy je cílem mise francouzské nákladové nádraží v Lille. Z májového operačního letu se však František Fajtl nevrací; ne, nikdo jeho letadlo neviděl hořet nebo padat, ale to ještě nic neznamená. Mezi šťastnými navrátilci z mise na Lille není. Jeho jméno je na tabuli v seznamu letců opatřeno poznámkou – missing – nezvěstný. Takových jmen je tam už celá řada, po čase k onomu hrozivému slůvku obvykle ještě pověřená ruka připíše probably killed – pravděpodobně zabit. Ale to není díkybohu Františkův případ; a čert vem, že tentokrát mnoho nechybělo. Alespoň dnes. A co bude zítra? Kdo to může ve válce s jistotou říci? Český pilot je v tom květnovém dni živ a zdráv, je na pevné zemi. Ve vzduchu zasažený a hořící letoun nakonec uhasila kyprá jarní hlína francouzského políčka, které tentokrát posloužilo jako místo nouzového dosedu. Ano, na nepřátelském okupovaném území. A co dál? To už záleží jenom na Františkových dovednostech, silách, důmyslu…a štěstí! Jak zní ona slova, která k situaci patří, ta slova, která se František Fajtl naučil už kdysi v československé letecké škole? „Vojenský mrav ukládá sestřelenému letci povinnost pokusit se všemi prostředky uniknout nepříteli a dostat se zpět ke své nebo některé jiné spojenecké jednotce. Pouze v případě zranění nebo nemoci může zůstat ukryt delší dobu v cizí zemi…“ 

Když jsem připravoval Fajtlův text k natáčení, měl jsem od začátku jasno o jeho interpretovi. Jiří Ornest patří mezi ty zkušené rozhlasové (neviditelné) herce, kteří si od první chvíle získají posluchačovu pozornost. Dokáže vnímat souvislosti i citlivě zacházet s těmi několika málo výrazovými prostředky, které samota rozhlasového studia nabízí, ale především – přesně je dávkovat. Pokud se vám bude zvuková podoba jednoho z nejpozoruhodnějších textů Františka Fajtla líbit, je to nepochybně i zásluhou Jiřího Ornesta.
Luboš Koníř, režisér