Archiv štítku: Československo

Kniha: Horší než doba války…

Kniha Horší než doba války… autora Jiřího Plachého ke se mně dostala jako vyžádaný vánoční dárek a bohužel na ní došlo až před týdnem. Docela jsem litoval, že jsem jí nechal čekat a přelouskal jsem jí během jednoho týdne při cestách do a z práce.

Horší než doba války

Tuto knihu se nesluší nazývat literaturou faktu, je to spíše perfektní faktografická a vyčerpávající studie na téma “jak se měli českoslovenští výsadkáří z Anglie po skončení druhé světové války”. Autor shrnul veškeré možnosti osudů našich zapomenutých hrdinů, kteří byli houfně propouštěni z armády, lustrování a zavíráni do vězení. Název knihy byl zvolen podle autentického citátu jednoho z vojáků, který po válce srovnal podmínky a uvedl, že komunistický režim byl horší než doba války.

Výsadkářů bylo několik desítek, ve knize se píše i o těch, kteří se nakonec do Protektorátu nedostali, jelikož je předběhl konec války. Dozvíte se opravdu o všech, i o těch, kteří nakonec zradili a donášeli Gestapu, případně později StB. Jejich osudy byly opravdu rozmanité a sympatické je, že neoficiální místa (tedy jejich příznivci) na ně ani dlouho po válce nezpomněly a pořádaly společně s nimi vzpomínkové pochody po stopách jejich protektorátních putování. Režim jako takový samozřejmě tyto hrdiny na dlouhá desetiletí vymazal z dějin. A autor knihy Jiří Plachý se zasloužil o to, že vznikla dokonalá studie o jejich poválečných osudech.

V tomto rozsahu bylo zajímavé téma z naší historie zpracováno poprvé a umím si představit, co to autorovi dalo práce. Knihu doplňuje rozsáhlý poznámkový aparát, mnoho citací a skvělá obrazová dokumentace. U většiny výsadkářů je k dispozici i portrét, případně několik momentek z výcviku nebo poválečného působení.

Je potřeba poznamenat, že četba to je těžká a náročná, ale to prostě vychází z podstaty problému. O mnohých výsadkářích se čtenáři dozvědí skutečně neuvěřitelné příběhy, které by jinak skončily v zapomnění. Autor by za přípravu této knihy zasloužil státní vyznamenání. Skvěle shrnul problematiku, která by jinak zůstala zapomenutá v archivech. Takhle má veřejnost šanci pátrat s minulosti společně s ním.

Audiokniha: Gottland

Audiokniha Gottand je výběrem z bestselleru polského spisovatele Mariusze Sczygiela. Tento novinář a spisovatel nabízí čtenářům (a vlastně i posluchačům) nezaujatý pohled na zajímavé osobnosti československých a českých dějin. Seznámíme se s neznámými a nepříliš lichotivými fakty o rodině Baťových či se podrobně ponoříme do akce Státní bezpečnosti, který dokonale zničila podvrženými nahrávkami spisovateli Janu Procházkovi.

Gottland

Tato audioniha má pouze jednu chybu – neobsahuje komplet celou knížku, který před pár lety vedla žebříčky prodejnosti. Ale je nutno dodat, že to podstatné v nahrávce nechybí. Více jak čtyři hodiny zajímavého povídání, které načetly poměrně neznámé hlasy, vás zaujme natolik, že si tuto exkurzi do našich dějin rádi dáte na jeden zátah.

Na této audioknize je cenný hlavně pohled polského autora, nezaujatý a do jisté míry kritický. I když se autor do naší povahy pouští kriticky, je znát, že má Čechy rád a je na ně dobrým odborníkem.

Vsadím se, že mnozí ze čtenářů aposluchačů se o naší národní povaze a historii dozvědí dost nového – například osudy rodiny Baťů jsou popsány poutavě a obsahují zajímavé méně známé detaily. Sczygiel je koneckonců autorem, který se našimi dějinami s národní povahou dlouhodobě a podrobně zabývá.

Jak jsem již napsal, pohled zvenčí je pro našince k nezaplacení a pokud se dozvíme, jak nás vnímá člověk s dobrým teoretickým a praktickým základem, můžeme mu být jenom vděční. Mohlo by se zdát, že nás autor uráží a dělá si z naší historie legraci, ale opak je pravdou. Upozorňuje na to, na co by si místní autor pouázat nedovolil. Český spisovatel by se jistě bál negativních reakcí čtenářů a do ožehavých témat by se stoprocentně nepouštěl s takovou vervou.

Knihu, která dostala mnoho ocenění, se do zvukové podoby podařilo převést bezchybně. Je poutavá (já sám jsem nebyl schopen přestat poslouchat) a plná zajímavých informací, které jistě obohatí debaty o historii. Rád bych poukázal na jednu důležitou věc – autor si fakta v knize jistě nevycucal z prstu, sám píše o tom, že v archivech a při rozhovorech s pamětníky trávil mnoho času.

Já osobně jsem si zamiloval část o sochaři, který postavil Stalinův pomník a o autorovi braku, který se jakoby zázrakem změnil v úspěšného autora knih vyznačujících se socialistickým realismem. Tyto dvě osobnosti, stejně jako spisovatel Procházka, byly pro mě novými a velmi zajímavými postavami našich dějin.

Gottland je na pomezí beletrie a literatury faktu v tom nejlepším slova smyslu. Baví a vzdělává, což se o audioknize s klidem nepovede prohlásit pokaždé. Gottland je prostě hit.

Text prodejce audioknihy:

Témata, z nichž některá patří k “neuralgickým” bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy. 
Kniha vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie (rodina Baťů, Lída Baarová, Jan Procházka, Marta Kubišová, Jaroslava Moserová), ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samými Čechy (sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci). 
V roce 2007 byla kniha oceněna Cenou varšavských knihkupců a autor za ni byl rovněž nominován na nejprestižnější polskou literární Cenu Niké. V roce 2009 autor obdržel Cenu Gratias Agit 2009 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí a v Bruselu mu byla udělena také Evropská knižní cena v kategorii beletrie. 

Obsah:
Ani krok bez Bati
Palác Lucerna
Důkaz lásky
Oběť lásky
Paní Neimitace
Miláček
Veselé Vánoce!
Lovec tragédií
Kafkárna
Proměna

Augustin Přeučil, zrádce, který ukradl RAF letadlo a potom donášel Gestapu

Velmi rádi čteme a posloucháme příběhy hrdinů, kteří létali v RAF a nebo bojovali doma v Protektorátu proti okupantům. Jsme na ně hrdí. Sluší se ale připomínat i příběhy těch, na které zrovna pyšní být nemůžeme. I tací totiž byli, bylo jich hodně a jejich počínání patří do naší historie stejně tak jako hrdinské ságy. Pokud se řekne zrádce, automaticky se nám vybaví jméno Čurda. Ano, to je ten parašutista, který zradil kamarády a zavinil, že sedm hrdinů skrývajících se v pražském kostele bylo prozrazeno a padlo hrdinskou smrtí. Dalším, i když ne tak známý zrádcem, byl Augustin Přeučil. Jeho příběh je opravdu neuvěřitelný a pokud překonali to, že šlo o ostudu národa, jistě bychom si o něm uměli představit nádherný hollywoodský trhák…

Augistin Přeučil

Foto: ČT24

Narodil se 3.července 1914 na samotě zvaná Závist, která je součástí vesnice Třebšín na Benešovsku. O jeho vojenské službě v předválečném Československu toho moc není známo, jenom to, že absolvoval letecký výcvik a naposled sloužil u 6. pozorovací letky Leteckého pluku T. G. Masaryka. Po propuštění do zálohy pracoval jako prodavač u firmy Rolný ve Vodičkově ulici v Praze. Když republiku obsadil Hitler, tak spousta čs.pilotů a vojáků odcházela za hranice bojovat proti nenáviděnému nepříteli. Ne však Přeučil. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava požádal orgány Říše o přijetí do Luftwaffe. Byl ovšem odmítnut, protože nebyl Němec. Po tomto odmítnutí se Přeučil rozhodl za hranice přece jenom odejít, ale úplně z jiného důvodu. Chtěl se dostat do Brazílie a získat tam místo dopravního pilota. V polovině července 1939 si vyřizoval vízové dokumenty na brazilském konzulátu a při odchodu z budovy byl venku zatčen Gestapem. Tak to Přeučil po válce vylíčil vyšetřovatelům divizního polního soudu. Jiné zdroje zas ovšem tvrdí, že Přeučila chytili na protektorátní-polské hranici, když ji chtěl překročit.V celku to je ovšem jedno. Jeho cíl byla Brazílie. 

Jisté je ,že byl zatčen a získán ke spolupráci s Gestapem. Jeho nadřízený byl kriminální inspektor pražského gestapa Oskar Fleischer. Ten mu dal za úkol vetřít se do československého zahraničního odboje a podávat zprávy především o letectvu. Stal se z něj agent s krycím jménem Gustav. V režii Gestapa přešel Augustin Přeučil hranice v noci z 22. na 23. července 1939 u Fryštátu a dostal se bez problému do na čs. konzulát do Krakowa. Později byl umístěn do sběrného tábora v Malých Bronowicích, kde se soustředovali čs.letci. Odtud už poslal gestapu svou první zprávu na obyčejné pohlednici, samozřejmě na fingovanou adresu.

Tolik se o začátku skutečně “hvězdné” Přeučilovy kariéry píše v článku na serveru vojna.net. Přeučil tedy zradil v době, kdy se zahraniční letectvo teprve začínalo formovat a byl vyslán plnit zpravodajské úkoly. Prošel Polsko a Francii, stejně tak jako všichni ostatní českoslovenští piloti. U své jednotky v Anglii neměl zrovna dobrou pověst, vyhýbal se bojům a byl neoblíbený. Během té doby posílal poštou a prostřednictvím agentů množství zpravodajsky významných zpráv na svojí centrálu. Oženil se s mladou Angličankou, prý proto, aby se vyhnul aktivní službě. Přelétával letadla a nebojoval.

V září roku 1941 dostal úkol ukrást letadlo (kvůli novému radarovému přístroji, který Luftwaffe potřebovala) a byl držen v šachu, Němci mu hrozili, že se jeho zpravodajská kariéra v Anglii provalí a bude ho to stát vězení nebo život…

Přeučil nakonec dezertoval 18. září 1941. Sloužil v té době v hodnosti Flight Sergeant (F/Sgt) u operačně výcvikové jednotky 55. OTU v Usworthu. K úletu použil stroj Hurricane Mk.I sériového čísla W9147 s trupovým označením PA-A. O tom, že by se na jeho palubě mohl nacházet nějaký radar, nemůže být ani řeči. Maximálně mohlo jít o zařízení IFF, které ovšem již nebylo Luftwaffe v té době neznámé. Přeučil přistál na okupovaném území u obce Ortho, poblíž Bastogne v Belgii. Místní obyvatelé se mu snažili nezištně pomoci k útěku, ale nepokusil se ani zničit stroj a místní rodinu navíc udal (dva z místních byli popraveni). Hurricane byl později vystavován v Berlíně. Přeučil sám nadále pracoval pro pražské gestapo a cílem jeho provokací se stal domácí odboj a rovněž se podílel na „vyšetřování“ zajatých čs. letců. Po válce na něj byl brzy vydán zatykač, byl záhy vypátrán, zatčen a po vyšetřování jeho činnosti odsouzen a popraven oběšením.

Fronta.cz shrnuje závěr neuvěřitelného příběhu zrady poměrně stručně. O Přeučilově povaze mluví fakt, že po přistání s ukradeným letadlem stihl i udat místní rodinu, která mu chtěla pomoct. Přeučil se po návratu do Protektorátu stal obávaným provokatérem Gestapa a díky jeho hlášením byla zlikvidována nemalá část už tak řídnoucího domácího odboje.

Augustin Přeučil by se měl stát synonymem zrádce místo Karla Čurdy, člověka, který nic neplánoval a zradil až v těžkých chvílích pod tlakem. Po válce byl Čurda komunisty pošpiněn nejen jako zrádce, ale i kvůli tomu, že byl příslušníkem západního odboje. To na Přeučilovi nenajdeme nic dobrého a po válce byl po zásluze popraven.

Podrobněji si o Přeučilovi můžete počíst v zajímavé studentské práci (pdf).

Kolik obětí měl v Československu komunismus?

Některé věci by měly být opakovány pořád dokola, dokud se nám nedostanou pod kůži. Třeba, že komunismus byl i u nás zločinecký režim, který přímo zabil stovky lidí a mnoha stovkám tisíc lidí zničil život. Pokud nevíte, kolik obětí to vlastně bylo, tak si přečtete mrazivé statistiky…

Bilanci těchto politických represí není možné určit zcela přesně. Komunistická moc dbala na to, aby zametla co nejvíce stop. Údaje, které uvádíme, jsou na spodním okraji číslené hranice. 

Popraveno z politických důvodů cca. 280 osob

Zastřeleno na hranicích cca. 374 osob

Zemřelo ve vězeních a lágrech cca. 4 500 – 7 000 osob

 Z politických důvodů odsouzeno v ČSR cca. 250 000 osob

Emigrovalo cca. 200 000 – 300 000 osob

Zdroj: Černá kniha komunismu via http://maryska.blog.idnes.cz/c/210361/Ciselna-bilance-obeti-komunismu.html

Podrobněji se o vyčíslení počtu obětí komunismu dočtete i zde:

http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx

http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistický_režim_v_Československu#Ob.C4.9Bti

I vaši rodiče a prarodiče byli součástí historie. Zeptejte se jich.

Myslíte si, že dějiny jsou něčím neživým, o čem se dozvídáme pouze prostřednictvím knih a článků historiků? Pak jste tedy na velkém omylu, nedílnou součástí historie jsme my všichni, naši předci. I oni mají občas co vyprávět, byli přece přímými svědky dějin a důležitých událostí.

Zkoušeli jste se někdy zeptat rodičů nebo prarodičů, co zajímavého zažili? Pokud ne, puste se do toho, dost možná budete překvapeni.

Já osobně jsem se poměrně šťastnou náhodou dozvěděl, že moje maminka se narodila za dost dramatických okolností. V občance má datum narození 14. února 1945. Ten den se nedá vůbec označit za šťastný, tenkrát spojenci omylem bombardovali Prahu, mysleli si, že pouští bomby na Drážďany, ale spletli se. Moje máma se narodila právě ve chvíli, kdy probíhalo bombardování – poprvé nespatřila světlo světa v porodnici nebo doma, ale v protileteckém krytu. Nakonec včechno dobře dopadlo.

A můj děda? I on měl co vyprávět. Byl nuceně nasazen v Breslau, během jednoho z mnoha bombardování průmyslového centra spojenci se mu podařilo utéct a za poměrně dramatických okolností se dostal až domů, kde se mnoho měsíců skrýval. Babička si užila výslechy na Gestapu, které se ale nedaly označit za tvrdé. Byla totiž těhotná a gestapáci s ní podle toho zacházeli. I když dostávali jedno anonymní udání za druhým, že je děda doma a kdesi se přes den schovává, moc to neřešili. Celá tato větev mojí rodiny se dočkala konce války bez větší úhony. Děda si po válce nezadal s komunisty a podle toho bylo pak s jeho rodinou zacházeno. Máma to měla těžké ve škole a o tom, že by se stala zdravotní sestrou, jak chtěla, nemohlo být ani řeči.

A táta? Ten zase může vyprávět o undergroundu, navštěvoval koncerty zakázaných kapel, pamatuje legendární výstupy Plastic People of The Universe. Říká, že hudba to byla strašná, skoro se nedala poslouchat. Ale atmosféra byla prostě nenahraditelná.

Tohle je krátký příběh mých předků, v jiných větví mojí rodiny se dělo také mnoho zajímavého, ale neměl jsem to štěstí, že bych do oněch událostí nějak více pronikl.

Neváhejte, a zeptejte se rodičů a prarodičů, co zajímavého zažili. Možná budete mile překvapeni a jejich vyprávění si nic nezadá s knihami historiků. Pokud se dozvíte něco zajímavého (a já si jsem jistý, že to tak bude), neváhejte a pošlete mi (na e-mail jan.handl@historieblog.cz) příběh vaší rodiny. Rád ho zveřejním.

Letecký most Žatec – Ekron

Pojďme se společně podívat na jeden střípek naší historie, o kterém mnoho z nás slyšelo. Ačkoliv motivy, které k němu naši zemi vedly nebyly z nejčistších, nakonec nám (i přes to, že jsme se k našim novým přátelům později otočili zády) zajistily přátelství mnoha dobrých mužů a žen na Blízkém východě. Pokračování textu Letecký most Žatec – Ekron

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…