Archiv štítku: rodina

Moje babička se narodila v roce 1911. Co se tehdy dělo ve světě?

Napadla mě taková zvláštní věc. Když jsem na blog vkládal fotku dětských horníků, pořízenou v roce 1911, uvědomil jsem si, že je to rok, kdy se narodila moje babička. Co se vlastně ve světě v tom roce dělo? Je to víc než 100 let, a v tomto případě stejně jako v mnohých jiných pomůže Wikipedie. Vězte tedy, že v roce 1911, tedy v roce narození mojí babičky, se stalo třeba tohle:

No řekněte, nebyl to zajímavý rok? Doporučuji, abyste se i vy podívali na to, co se dělo v letech pro vaší rodinu nějak významných. Tahle si můžete proklepnout třeba i rok svého narození, možná budete překvapeni, co všechno se tehdy u nás a ve světě dělo…

I vaši rodiče a prarodiče byli součástí historie. Zeptejte se jich.

Myslíte si, že dějiny jsou něčím neživým, o čem se dozvídáme pouze prostřednictvím knih a článků historiků? Pak jste tedy na velkém omylu, nedílnou součástí historie jsme my všichni, naši předci. I oni mají občas co vyprávět, byli přece přímými svědky dějin a důležitých událostí.

Zkoušeli jste se někdy zeptat rodičů nebo prarodičů, co zajímavého zažili? Pokud ne, puste se do toho, dost možná budete překvapeni.

Já osobně jsem se poměrně šťastnou náhodou dozvěděl, že moje maminka se narodila za dost dramatických okolností. V občance má datum narození 14. února 1945. Ten den se nedá vůbec označit za šťastný, tenkrát spojenci omylem bombardovali Prahu, mysleli si, že pouští bomby na Drážďany, ale spletli se. Moje máma se narodila právě ve chvíli, kdy probíhalo bombardování – poprvé nespatřila světlo světa v porodnici nebo doma, ale v protileteckém krytu. Nakonec včechno dobře dopadlo.

A můj děda? I on měl co vyprávět. Byl nuceně nasazen v Breslau, během jednoho z mnoha bombardování průmyslového centra spojenci se mu podařilo utéct a za poměrně dramatických okolností se dostal až domů, kde se mnoho měsíců skrýval. Babička si užila výslechy na Gestapu, které se ale nedaly označit za tvrdé. Byla totiž těhotná a gestapáci s ní podle toho zacházeli. I když dostávali jedno anonymní udání za druhým, že je děda doma a kdesi se přes den schovává, moc to neřešili. Celá tato větev mojí rodiny se dočkala konce války bez větší úhony. Děda si po válce nezadal s komunisty a podle toho bylo pak s jeho rodinou zacházeno. Máma to měla těžké ve škole a o tom, že by se stala zdravotní sestrou, jak chtěla, nemohlo být ani řeči.

A táta? Ten zase může vyprávět o undergroundu, navštěvoval koncerty zakázaných kapel, pamatuje legendární výstupy Plastic People of The Universe. Říká, že hudba to byla strašná, skoro se nedala poslouchat. Ale atmosféra byla prostě nenahraditelná.

Tohle je krátký příběh mých předků, v jiných větví mojí rodiny se dělo také mnoho zajímavého, ale neměl jsem to štěstí, že bych do oněch událostí nějak více pronikl.

Neváhejte, a zeptejte se rodičů a prarodičů, co zajímavého zažili. Možná budete mile překvapeni a jejich vyprávění si nic nezadá s knihami historiků. Pokud se dozvíte něco zajímavého (a já si jsem jistý, že to tak bude), neváhejte a pošlete mi (na e-mail jan.handl@historieblog.cz) příběh vaší rodiny. Rád ho zveřejním.