Miloš Doležal se ve své nové knize Do posledních sil držel osvědčeného konceptu dokumentárních povídek, tak jak je známe z jedné z jeho předchozích knih Čurda z Hlíny. Tentokrát zpracoval pobyt Josefa Čapka v koncentrácích, příběh parašutisty Vladimíra Hauptvogela a životní osudy Josefiny Napravilové, která se kromě jiného proslavila hledáním lidických dětí po válce.
Pokračování textu Kniha: Do posledních sil
V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.
Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (4.): První biskupové v Čechách
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.
Letošní třetí číslo revue Paměť a dějiny je zaměřeno velmi netradičně. Většina textů se zabývá vztahy Československa a afrických zemí za studené války. I když jsem byl hlavním tématem překvapen a zaskočen, přečetl jsem “trojku” prakticky jedním dechem.
Pokračování textu Paměť a dějiny 3/2020: Československo a africké země za studené války
O takzvané Sámově říši vědí historici v podstatě jen to, že se v polovině 7. století nacházela kdesi mezi Franskou říší, jejíž východní část se později stala Svatou říší římskou, a avarským kaganátem, společenstvím Avarů v Pannonii. Frankové byli Germáni, Avaři byli buď turkického, nebo mongolského původu, jejich řeč patřila do turkické jazykové skupiny, Sámova říše byla volným svazkem slovanských kmenů, které se dočasně spojily proti vládě Avarů. Archeologické nálezy napovídají, že Slované se snažili Avary napodobovat a že kaganát byl v poslední fázi své existence už výrazně poslovanštěný. Po vítězném franském vojenském tažení proti kaganátu v roce 803 a následné porážce i slovanských kmenů hledal franský král Karel Veliký, což byl romanizovaný Frank, tedy Germán, někoho, komu by po pádu avarského kaganátu mohl svěřit do správy území na východě své říše. Ty nakonec volně (vazalsky) v roce 805 připojil ke Království Franků (k Franské říši).
Památky ve správě Národního památkového ústavu v letošním roce navštívilo 3,6 milionu lidí. V meziročním srovnání tak poklesla návštěvnost o milion. Z důvodu koronavirové pandemie byla návštěvnická sezona zahájena s téměř dvouměsíčním zpožděním a ukončena byla o tři týdny dříve před plánovaným termínem. Vzhledem ke koronavirové pandemii se v letošním roce neuskuteční ani tradiční Hradozámecký advent.
Pokračování textu Památky předčasně ukončily sezonu, letos je navštívilo 3,6 milionu lidí
Vůbec prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl v létech 9–6 před Kristem až do roku 18 po Kristu král Marbod (též Marobod, Marobud, latinsky Maroboduus). Byl to Markoman, tedy Germán, a jako král vládl nejen svému kmeni v Čechách a na severní Moravě, nýbrž i dalším germánským kmenům, např. Hermundurům, Lugierům, Semnonům, Silingům, Gótům, Langobardům na území mezi Dunajem, Pannonií (přibližně dnešní Maďarsko mezi Dunajem a Drávou), Vislou, Baltským mořem a Labem. Keltské a germánské obyvatelstvo v pozdějších českých zemích učinil svými poddanými. Tvrzení, že slovanští Češi coby původní obyvatelstvo mají na české země výsostní právo, neboť už po několik staletí sídlili v českých zemích, když Němci začali na pozvání českých panovníků přicházet ve 12. století ve velkém množství do země, je ve světle těchto faktů neudržitelné, patří do říše pohádek, líbivých českých historických bludů.
Pokračování textu Na co čeští historici s oblibou zapomínají (1.): Příchod Slovanů
Walter Isaacson je znám hlavně jako autor životopisů výjimečných osobností různých oblastí historie a současnosti, skvěle zpracoval osudy Leonarda da Vinciho, Steva Jobse nebo Alberta Einsteina. Jeho poslední u nás vydaná kniha, soubor esejů nazvaný Vůdcové, myslitelé, hrdinové, obsahuje texty z různých období jeho novinářské kariéry. Věnoval se v nich lidem, které lze bez nadsázky označit za génie svých oborů.
Richard Sklář je mistr vyprávění paralelních příběhů z různých dob, které se v jednom okamžiku protnou. Na tuto chvíli čtenář dost netrpělivě čeká i v románu Morgenland. Podtitul “Za největším tajemstvím Třetí říše” zní slibně a dost napoví o tom, kam děj směřuje.
Mezi válkami se Frank, rodák z Karlových Var, angažoval ve Wandervogelu, v sudetoněmecké (původně říšskoněmecké) jakési skautsko-trampsko-turistické organizaci pro žáky a studenty (název se nepřekládá, doslova stěhovavý nebo tažný pták), v Deutscher Turnverbandu (Německý tělovýchovný svaz /v ČSR/), v Bundu der Deutschen (Svaz Němců /v ČSR/), v Deutscher Kulturverbandu (Německý kulturní svaz /v ČSR/), v československé Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá národně socialistická dělnická strana /v ČSR/, DNSAP). Po jejím rozpuštění v roce 1933 československým ministerstvem vnitra přešel Frank do Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta, SHF) založeného ve stejný rok Konradem Henleinem. Ta byla vedena kruhem přívrženců filozofie Othmara Spanna a K. H. Frank byl jediným (!) nacistou v jejím předsednictvu, bezpochyby coby zástupce vysokých funkcionářů v té době již zakázané československé strany DNSAP. Radikálně, v přísně nacistickém smyslu, oponoval usnesením spannistického vedení SHF, ale nemohl se zhruba do poloviny roku 1936 proti spannistům prosadit. Přívrženci učení O. Spanna se neuznávali ideu velkoněmectví jako NSDAP v Německu, považovali etnické Němce žijící mimo Německo, tedy i Němce českých zemí za samostatný německý kmen, který se němá rozpustit v moři z Velkoněmců. Tím byli zásadní nepřátelé nacistů hned po komunistech nejnebezpečnější. Proto Henlein a spol. v SHF a pak v SdP usilovali o autonomii v rámci ČSR a ne o připojení k Říši. V roce 1935 se SHF musela kvůli účasti ve volbách změnit z hnutí na politickou stranu, přijala název Sudetendeutsche Partei (SdP, Sudetoněmecká strana) a dosáhla úžasného úspěchu v parlamentních volbách, kterého ale pro všeobecný český bojkot nemohla využít – nikdo s ní, coby absolutní vítězkou parlamentních voleb, nechtěl nikdo z českých stran do koalice. V SdP to Frank dotáhl až na zástupce předsedy strany Konrada Henleina. Po odtržení Sudet se stal zástupcem téhož, tehdy již župního vedoucího Říšské župy Sudety.