Poslední číslo revue Paměť a dějiny v roce 2020 je tentokrát zaměřeno na téma skryté církve v Československu za komunismu. Hned v prvním textu Ondřej Salvet a Eva Vybíralová představují nejvýraznější osobnost moravské církve 20. století, Felixe M. Davídka. Tato nonkonformní postava bořila mýty a jedním z jejích nejradikálnějších kroků bylo udělování kněžského svěcení ženám. Davídek se věnoval nejen svému vzdělávání, ale koncem 40. let minulého století pracoval s mladými, kteří toužili vykonávat duchovní povolání a dokonce plánoval vytvořit ilegální univerzitu.
Kulturní pokrok si žádá vzdělání. V roce 1294 čeští páni zabránili králi Václavovi II. založit v Praze univerzitu, protože povolávání učenců z ciziny vede vždy k posílení vlády vzdělanců, tehdy duchovenstva, na úkor jejich moci, světských pánů. Pražská univerzita založená císařem Svaté říše římské Karlem IV., českým králem Karlem I., se nevyvinula jako ostatní již stávající univerzity, například pařížská, boloňská, oxfordská z vědecké tradice udržované intenzivní duchovní prací, z institucí daných potřebou místa, kraje a země, nýbrž neobvykle pouze na příkaz panovníka, dle cizího vzoru a bez domácího vědeckého zázemí. Karel IV. (I.) přenechal budoucnosti, jak se obyvatelstvo Království českéhos existencí univerzity vyrovná. Univerzita byla sice první ve střední Evropě, avšak vytvořena bez společenské potřeby. Sluší se zmínit, že Praha byla tehdy periférií evropské vzdělanosti, zeměpisně i vzdělanostně mimo oblast středověké kultury.
Odbojáře Mašína, Balabána a Morávka, alias Tři krále, (skoro) všichni znají. Dalibor Vácha je ve svém novém románu M+B+M: Mašín, Balabán, Morávek představil nejenom jako neohrožené hrdiny, kteří pro Republiku neváhali položit život, protože se nesmířili s tím, že na našem území vzniklo něco, čemu se říkalo protektorát.
Světová výstava Sluneční králové bude k zhlédnutí až do začátku června. Národnímu muzeu se podařilo vyjednat její prodloužení a jakmile to epidemická situace dovolí, budou v Historické budově artefakty nevyčíslitelné hodnoty opět k vidění.
V souvislosti s výše uvedeným přistěhovalectvím byly do českých zemí importovány městské systémy často kompletně – včetně obyvatel a městských práv – jako zboží. Města v českých zemích byla zakládána ve středověku i později zásadně podle jednoho z německých modelů městských práv. Nutno zdůraznit, že města byla dána pouze svým statutem a právním rámcem – platily v nich jiné právní předpisy než za jejich hranicemi – nebyla tedy dána velikostí, počtem obyvatel, ani ohraničujícím opevněním (sic), obyvatelé měst podle německých právních předpisů odevzdávali daně králi, ne šlechtě. Výměnou za to města a jejich obyvatelé podléhali přímo králi. Čeští historici se snaží zastřít rozhodující roli německých městských práv při zakládání středověkých měst v českých zemích a v celé Evropě, město chybně definují, spíše zamaskovávají jeho vnějšími atributy: městskými hradbami, náměstím, kostelem (klášterem), radnicí, hospodou (krčmou) a podobně.
Zajímavá otázka, protože čeští historici se neustále snažili veřejnosti sugerovat naprostou nepravdu, že Češi (Slované) jsou na tomto území od počátku původním (autochtonním) obyvatelstvem, takže mají na české země výhradní právo. Nemohou být původním obyvatelstvem, když prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl kolem začátku letopočtu Marbod, Markoman, tedy Germán, který vládl germánským kmenům a keltskému obyvatelstvu v českých zemích. Navíc v době, kdy Slované zde ještě vůbec nebyli.
Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku.
Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“
Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.
Ruská historička Ljubov Vinogradová ve své knize Odstřelovačky z II. světové války čerpá hlavně z osobních rozhovorů, které vedla s ženami o jejich působení na druhoválečné východní frontě, v řadách Rudé armády.
Před Novou bodovou Národního muzea se již řadu let vyjímá necelých 30 metrů vysoký ocelový pylon, který nebyl až doposud zcela dokončen. Nyní Národní muzeum tento pomník dokončilo a vdechlo mu tak původně zamýšlenou podobu. Celé dílo bylo slavnostně představeno veřejnosti 17. listopadu 2020, kdy si připomínáme znovunabytí svobody v naší zemi a stalo se tak nejen němým svědkem, ale i přímým účastníkem historických událostí, připomínkou oběti Jana Palacha a zároveň odčiněním ztráty tvůrčí svobody jeho autorů Karla Pragera a Miloslava Chlupáče.
