Zajímavá otázka, protože čeští historici se neustále snažili veřejnosti sugerovat naprostou nepravdu, že Češi (Slované) jsou na tomto území od počátku původním (autochtonním) obyvatelstvem, takže mají na české země výhradní právo. Nemohou být původním obyvatelstvem, když prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl kolem začátku letopočtu Marbod, Markoman, tedy Germán, který vládl germánským kmenům a keltskému obyvatelstvu v českých zemích. Navíc v době, kdy Slované zde ještě vůbec nebyli.
Po objevení se slovanského obyvatelstva v českých zemích, snad po druhé polovině 6. století, se zde logicky začalo mluvit i slovansky. Leč z toho nelze vyvodit, kterým jazykem se pak v českých zemích převážně mluvilo, protože nevíme, co se stalo s neslovanskými dialekty, které se používaly v českých zemích předtím – ty se spíše udržely, protože pro do nedávna zastávanou hypotézu stěhování národů chybějí důkazy. Už v raném středověku se do českých zemí neustále někdo přistěhovával, případně z nich odstěhovával. Z hlediska geografické blízkosti a rozšíření němčiny museli být příchozími převážně lidé mluvící německy. Hodnověrně je teprve podchyceno, že ve velkém přicházeli do Království českého německy mluvící na pozvání českých králů ve 12. století a později.
Máme písemné prameny z té doby ve formě dochovaných listin a záznamů, ale na rozdíl od starověké Říše římské nám zcela chybějí nápisy prostým lidem vyrývané do zdí, či na nich nakreslené, ze kterých by se dalo usuzovat, jakým(-i) jazykem(-y) se v českých zemích převážně mluvilo. Vysvětlení absence oné lidové tvořivosti je prosté. Na rozdíl od dob starověké Říše římské prakticky nikdo ve středověké Evropě kromě kněží nedovedl psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. V této souvislosti byl císař Svaté říše římské Karel IV., současně král český Karel I. ve středověku značnou raritou – dovedl stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z mála ze světských pánů i psát (sic).
Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec, který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci historik František Palacký až v 19. století. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli. Podle Palackého a pozdějších českých historiků byli Přemyslovci národnostně, tj. jazykově, českou panovnickou dynastií, ale z ostatků syna Bořivoje I., knížete Spytihněva I. se zjistilo, že patřil do keltsko-germánské haploskupiny R1b. Čili všechno to jsou české pohádky.
Co se dá doložit? Na počátku letopočtu se v českých zemích Slované nevyskytují, objevují se tam koncem 6. století nebo později nejpravděpodobněji poslovanštěním původního neslovanského obyvatelstva malými skupinami slovanských ozbrojených nájezdníků. Cyril a Metoděj použili jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a Konstantinem (Cyrilem) uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, ale současně je etymologickými rozbory dokázáno, že ji nepoužívali, protože by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat výrazné stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoslovanského dialektu. Po misi Cyrila a Metoděje se latina opět stala v českých zemích jedinou liturgickou řečí.
Jak se prosazovaly živé jazyky? V Evropě mimo české země se první zápisy v němčině objevují v latinských listinách v 7. století a první literární útvar, báseň zapsaná v němčině pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v českých zemích zřejmě latina (pro písemnosti), český dialekt slovanštiny (staročeština) a němčina. V jakém poměru, není známo.
Písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Z toho lze vysoudit, že obyvatelstvo Království českého mluvilo nejpozději ve 13. století německy a ve 14. století již oběma živými jazyky. V jakém poměru, kterým převážně, nelze říci, nicméně se podle časové posloupnosti jejich použití v tehdejších listinách a písemných záznamech lze domnívat, nikoliv však s jistotou tvrdit, že němčinou (německými dialekty) se v českých zemích pravděpodobně mluvilo dříve nebo častěji než česky. Hypotéza šířená českými historiky, že se v českých zemích mluvilo českým dialektem slovanštiny a pak teprve přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví, které začalo ve 12. století, němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je neopodstatněná, protože německy mluvící přicházeli do českých zemí od nepaměti. Přistěhovalectví od 12. století bylo na tehdejší poměry rozsáhlé, nicméně se nejednalo o statisíce lidí.
Čeští králové spravovali zemi v latině, němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, 15. a 16., se hlavně vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Království českém uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím Němců. Navíc relativně prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s českými zeměmi zajišťovali hlavně německy mluvící. Ani o tom se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují, aby nemuseli odpovídat na pro ně nepříjemné otázky.
Literatura:
Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014