Na co čeští historici s oblibou zapomínají (6.): Civilizační vlivy

Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky dalším, svým sousedům. Proto Slované v českých zemích mluvící českým dialektem slovanštiny byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována nově založená Svatá říše římská se svým prvním římským císařem Karlem Velikým (Carolus Magnus, Charlemagne) nejraději sídlícím v Cáchách (Aquæ Granni, Aix-la-Chapelle, Aachen), která tehdy sloužila všem Evropanům, hlavně Románům a Germánům. Z její západní části pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i osazenstev zde nově zakládaných klášterů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdější civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu přes alpské Němce v dnešním Rakousku.

Exkurs. Imperium Romanum, Říše římská vzniká roku 800 korunovací franského krále Karla Velikého papežem na římského císaře, ale i nadále se nová říše, považovaná za nástupkyni Říše římské, nazývá Regnum Francorum, Království Franků, též Franská říše. Protože Říše byzantská coby zbytek Říše římské po rozpadu její západní části si ponechala název Imperium Romanum, bylo by používání stejného názvu pro novou říši rozkládající se na západě Evropy ilegální.

Karel Veliký říši rozčlenil na hrabství, v pohraničí říše zřídil místo hrabství marky (politické jednotky u hranic říše) v čele s markrabími a s vojáky, kteří měli za úkol bránit říšské území před útoky zvenčí.

Středisky říšské správy byly královské dvorce s palácem a falci (statky), rozmístěné v různých částech státu. Říše neměla stálé sídlo krále nebo hlavní město, protože král se svou družinou byl nucen se po říši přesouvat – při tehdejší malé úrodnosti jeho královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí svého pobytu.

Říše franská se rozdělila smlouvou Verdunskou v roce 843 na Říši západo-, středo- a východofranskou. Říše západofranská se stala pak základem Francouzského království, z Říše středofranské se vyvinulo Království burgundské a Velkovévodství lotrinské a Říše východofranská později přijala zcela oficiálně název Svatá říše římská. Od roku 1070 se pro Regnum Francorum Orientalium Království východních Franků používal též název Regnum Teutonicum (Království německé) nebo Regnum Teutonicorum (Království Němců), od roku 1157 se z tohoto útvaru stala Svatá říše římská (Sacrum Imperium Romanum, Heiliges Römisches Reich). Rokem 1486 a zcela oficiálně rokem 1512 se její název rozšířil na Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation, Svatá říše římská národa německého. Až do svého rozpuštění v roce 1806, kdy se rakouský a současně římský císař František II. zřekl říšské koruny a ponechal si jen rakouskou jako František I., byla Říše v čele s římským císařem coby panovníkem a Říšským sněmem se zástupci říšských stavů mnohonárodnostním státem, volným svazkem asi třech stovek (sic) suverénních území ve střední Evropě – království, vévodství, knížectví, hrabství, biskupství, klášterů, svobodných říšských měst coby říšských stavů. České království vzniklé 1085 korunovací Vratislava II. bylo od samého svého počátku až do roku 1806 součástí Svaté říše římské (národa německého).

Cizinci přicházeli do Čech ze západu od nepaměti, převažovali Germáni ze sousedství, tedy Němci. Ve 12. a 13. století se začali stěhovat do českých zemí ve velkém, protože panovníci Království českého je začali do země zvát, což souviselo s neustálým nedostatkem finančních prostředků českých králů, kteří někdy neměli čím zaplatit dluhy i obyčejným obchodníkům zásobujícím je a jejich dvůr potravinami. Nedostatek financí nepostihoval jen české krále, to byl jev u středověkých panovníků zcela běžný. Příchozími byli vzhledem k zeměpisné blízkosti především německy mluvící, včetně těch ze vzdálenějších zemí, z dnešního Holandska a Vlámska (nazývaného též Flandry), rozprostírajícího se tehdy až za Dunkerque ve směru ke Calais a jižně pod Lille, kde se tehdy mluvilo dolnoněmecky (Nieder- neboli Plattdeutsch). Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými českého panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí tehdy vůbec nebylo, existovala jen oddanost danému panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával Němce-cizince, které neměl rád, od domácích Němců, poddaných českého krále. Na smyšleném rozporu mezi slovanskými a německými obyvateli Království českého nebo mimo ně, byla Františkem Palackým zkonstruována mylná filozofie českých dějin.

Ve 12. století Němci přicházeli do Království českého ze západu a z jihu, z Bavor a z dnešního Rakouska, později z Franků, Durynska, Saska, Porýní, Vestfálska a dalších zemí, a nakonec ve století třináctém po německé kolonizaci Slezska i ze severovýchodu. Usazovali se především v neobydlených částech království. Byli lákáni a získáváni ve svých původních bydlištích tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu dědičný úřad rychtáře, výčepní právo nebo velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívala v místních názvech, například Kunzendorf (dnes Kunčice nad Labem), Heinrichsgrün (dnes Jindřichovice), Hermannseifen (dnes Rudník) a podobně [Rogall].

Hlavním důvodem přistěhovalectví byl spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci. Aby panovníci posílili svou moc a oslabili českou šlechtu (českou inkolátem, ne národností), zvali do své země cizince ve velkém. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedl se čtyřkolový vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy, brány, kolečko neboli trakař, kosa nahradila srp. Vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva Království českého zvyšovat. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středně vysokých polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí; z řady klášterů jmenujme např. Doksany, Litomyšl, Teplou, Milevsko, Hradisko u Olomouce, Strahov, Sedlec, Nepomuk a Plasy [Rogall].

Čeští králové ve středověku měli zájem o znalce práva a vyspělých technologií, kteří uměli těžit stříbrnou rudu a zpracovat ji, znali vyspělejší řemeslné postupy a dovedli účinněji obdělávat půdu. Jejich znalosti obratem přejímali místní obyvatelé. A německým právem se neřídili pouze příchozí německy mluvící, nýbrž i místní obyvatelstvo. Ze Svaté říše římské tak proudily do českých zemí západoevropské znalosti, dovednosti a inovace. Zásadním civilizačním pokrokem byla proměna mentality obyvatel českých zemí osvojením si západního způsobu myšlení, které bylo a je založeno na předvídatelném právním jednání. Nejen urozeným, nýbrž i měšťanům se vyplatilo investovat a uzavírat smlouvy, protože měli jistotu, že se dovolají práva. S právními jistotami šly ruku v ruce i změny ekonomické povahy. Specialisté ze Saska začali těžit stříbronosné žíly, pravidelný přísun drahého kovu umožnil ražbu mincí a peníze byly předpokladem pro stabilizaci platů a cen. Důvěryhodná měna provázala české země obchodně se zahraničím. Vše dohromady v průběhu století nenápadně změnilo společnost českých zemí [Kuncová].

Exkurs. Nepřímé důkazy postupného šíření civilizace a kultury. 20. 5. 1474 se zřítil už téměř dostavěný chrám Zesnutí Bohorodičky v Moskvě (Uspenskij sobor). Panovník posílá do Benátské republiky pro architekta, do Moskvy zamíří architekt Aristotele Fioravanti. Chrám se musel rozebrat do základů a postavit znova. I za kameníky byli pozváni alespoň Pskované, protože byli znalí „německého řemesla“. Italové a Němci pak stavěli knížecí dvorce a chrámy (moskevský Kreml navrhli a postavili Italové), sloužili jako vojenští odborníci u dělostřelectva i pěchoty, pracovali jako lékaři a překladatelé. Rusové je nebyli schopni ani po čase nahradit, nebyli s to dohnat rychle se rozvíjející renesanční Evropu [Zubov 2014]. Očitý svědek Sergej Šmeman napsal v 80. letech minulého století o poměrech na ruském venkově: „I přes všechny změny uskutečňované ve venkovském prostředí bylo v předvečer revoluce jeho obyvatelstvo stále nekulturní a zaostalé. Většina obyvatel byla negramotná. Pouze polovina hospodářství měla železné pluhy, při sklizni se stále používaly srpy (ve střední Evropě se kosy používaly již ve středověku)… Průměrný výnos obilovin z rolnické půdy byl jen nepatrně vyšší než na anglických panstvích ve 14. století.“ V době první světové války dovedlo v Rusku číst jen asi 10 % populace a v politice, dějinách a zeměpise se orientoval málokdo. [Zubov 2014]

Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za vzestupem stálo křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819

Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015