Vůbec prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl v létech 9–6 před Kristem až do roku 18 po Kristu král Marbod (též Marobod, Marobud, latinsky Maroboduus). Byl to Markoman, tedy Germán, a jako král vládl nejen svému kmeni v Čechách a na severní Moravě, nýbrž i dalším germánským kmenům, např. Hermundurům, Lugierům, Semnonům, Silingům, Gótům, Langobardům na území mezi Dunajem, Pannonií (přibližně dnešní Maďarsko mezi Dunajem a Drávou), Vislou, Baltským mořem a Labem. Keltské a germánské obyvatelstvo v pozdějších českých zemích učinil svými poddanými. Tvrzení, že slovanští Češi coby původní obyvatelstvo mají na české země výsostní právo, neboť už po několik staletí sídlili v českých zemích, když Němci začali na pozvání českých panovníků přicházet ve 12. století ve velkém množství do země, je ve světle těchto faktů neudržitelné, patří do říše pohádek, líbivých českých historických bludů.
Se zmínkami o Slovanech se v řeckých a latinských textech se lze setkat od 5. století. Kulturní národy Říše římské a Předního východu nepovažovaly Slovany za barbary a lupiče bezdůvodně – takoví před dávnými lety skutečně byli. Řecké a arabské listiny popisují, jak Slované útočili nejen na své sousedy, nýbrž se bili i mezi sebou. Drancování zaujímalo v životě nejstarších Slovanů stejně čestné místo jako obchod či zemědělství [Zubov 2014]. Od arabských cestovatelů se dovídáme, že hlavními vývozními artikly Slovanů byly kožešiny, vosk, med a zejména otroci. Každý slovanský rod žil z obchodu s otroky, kteří se dali získat prakticky výhradně z řad slovanských sousedů, nebo ze zbídačených příslušníků vlastního kmene. Též kvůli otrokům se Slované se mezi sebou přepadávali, takže žili ve dvorcích nebo sídlištích obehnáni dřevěnými palisádami, valy a příkopy coby ochranou proti sobě navzájem. Arabové ve svých líčeních Slovany nejednou označovali jako „lidi zvířeckých mravů“. Vlivem dominantního slovanského obchodování s otroky, kdy téměř každý otrok jimi prodávaný byl Slovan, se v mnohých evropských jazycích vytěsnil přejatý původní latinský výraz pro otroka (servus) a nahradil se slovem označujícím Slovana, nebo z názvu Slovan vycházejícím, například slave v angličtině, esclave ve francouzštině, Sklave v němčině. Letopisy o tom mlčí, ale ruský historik Andrej B. Zubov předpokládá, že Slované se mezi sebou vraždili zřejmě ne kvůli úrodné zemědělské půdě, které byl dostatek, nýbrž hlavně kvůli otrokům (sic). Arabští cestovatelé podávali zprávy o tom, že Slované si nedůvěřují, lest mezi nimi jen kvete, a když se někomu podaří získat sebemenší majetek, ať rodný bratr či druh, hned začínají závidět a usilují, jak ho zabít a okrást. Tělesná nevázanost Slovanů byla taková, že letopisec, který by byl ony mravy rád popsal a odhalil, se omezil pouze na slova: „O takových věcech ani hovořiti nelze.” [Zubov 2014]
Kdy se Slované v českých zemí objevili, nelze určit s vyhovující přesností, předpokládá se, že to mohlo být někdy v druhé polovině 6. století. Dnes i čeští dějepisci pomalu opouštějí obrozeneckou představu, že se jednalo o příchod a postupné usazování se mírumilovných zemědělců. Na základě srovnání s písemnými prameny, které popisují tehdejší slovanské nájezdy na Balkán, předpokládají, že se tak stalo vojensky organizovanou invazí [Zubov 2014].
Polská genetička Anna Jurasová zveřejnila v roce 2014 studii o biologické podobnosti DNA z kosterních pozůstatků lidí pohřbených ve středním Polsku v době železné (200 let před naším letopočtem až 500 let po Kristu) a z koster středověkých obyvatel pohřbených mezi léty 1000 až 1400 v okolí nálezu z doby železné, což vypovídá o kontinuitě osídlení přetrvávající už z doby železné, tedy nikoliv o tom, že by místní populace zanikla nebo byla vytlačena jinou. Kdyby tomu tak bylo, tak archeology nalezená sídliště by vypadala jinak, jejich podoba by svědčila o zániku původní kultury z doby železné a příchodu jiné kultury s odlišnými sídelními zvyklostmi. A to archeologické výzkumy nepotvrdily. To, že slovanské národy mluví podobnými jazyky, se vysvětluje takzvanou teorií elit, kterou používá například známý archeolog Colin Renfrew. Vychází z toho, že v minulosti nemuselo docházet k rozsáhlým přesunům velkého počtu lidí na velké vzdálenosti. Už z logistického hlediska by bylo takové stěhování národů obtížné, navíc nejsou pro ně věrohodné důkazy. Teorie elit předpokládá, že místní populace, v případě českých zemí germánsko-keltská, byla ovládnuta elitou cizího původu, malými skupinami bojovníků z východu, kteří zabili místní muže, vzali si jejich ženy a postupně získali v širokém okolí dominantní roli včetně toho, že místní populace postupně převzala jejich slovanský jazyk a zvyky [Kerles].
Archeogenetik Jaromír Beneš říká o 4. až 6. století našeho letopočtu, že se po rozpadu Římské říše běžně po Evropě pohybovaly etnické skupiny převážně z mladých bojovníků. „Obsazovali nejrůznější území, migrovali, vraceli se a jejich oblíbenou ekonomickou činností byla loupež a drancování… Přibližně takto si lze představit příchod Čechů do centra české kotliny. Dnes nejen že víme, jaká je biologická historie české populace, ale víme také, že pokud naši předkové přišli, tak z velmi krátké vzdálenosti, odkudsi z Polska.“ Legenda o příchodu praotce Čecha byla pravděpodobně inspirována biblí – silně připomíná Mojžíšův příběh a hledání země zaslíbené. Tato představa je těžko vymýtitelná z povědomí českého obyvatelstva.
Většinově jsou Češi podle J. Beneše Středoevropané s nikterak velkou, ale přece jen převládající afinitou k západní než k východní Evropě. „Česká populace má většinové kořeny v pravěké populaci, tedy v předslovanské. Jsme tedy biologicky většinově předslovanské obyvatelstvo.“ Starší předci Čechů přišli do Čech zhruba mezi lety 2400 a 2000 před naším letopočtem ze západu. „Je vysoce pravděpodobné, že skupiny bojovníků, které pronikaly do české kotliny, vytvářely sídliště, která jedno, dvě století žila vlastním životem. Bojovníci pak expandovali a postupně si podmaňovali okolní obyvatelstvo, které s vysokou pravděpodobností přežívalo. Skupinky bojovníků většinou splývaly s původním obyvatelstvem.“ Češi z jihozápadních Čech vykazují větší afinitu k bavorskému obyvatelstvu, zatímco ti z Čech východních mají blíže k Polákům a Slovákům nebo k moravské populaci [Čihák – Kluge].
Že většina Irů v sobě nosí geny keltské, že je v Polsku 58 % mužů s genetickými kořeny slovanskými, nikoho nepřekvapí. Jenže v populaci České republiky není ale žádná výrazně převládající genetická skupina zastoupena, slovanské prapředky mělo jen 33 % Čechů, přičemž přibližně stejně početnou skupinu českého obyvatelstva tvoří muži s geny germánsko–keltskými. Zbytek české populace má původ ve Skandinávii, Středomoří, ale také třeba v Mezopotámii. To podporuje hypotézu, že Slované po příchodu do českých zemí původní obyvatelstvo nevytlačili a nenahradili, nýbrž s ním splynuli. Víceméně proti předpokladu mají Němci jen ze 44,5 % germánsko–keltské geny, přičemž ve francouzském obyvatelstvu jsou tytéž germánsko–keltské geny zastoupeny z 58,5 % a ve španělském dokonce ze 69 % (sic) [Slánská]. Francouzi a Španělé tedy mají více germánské krve než Němci. Ke germánsko–keltským genům přišli dnešní Francouzi romanizací germánských Franků během existence Říše franské, jak k nim přišlo obyvatelstvo dnešního Španělska, se nikde nepraví, protože část dnešního Španělska tzv. Španělská marka patřící k Franskému království byl relativně úzký pás území jižně pod Pyrenejemi, k pohoří přiléhající. Tyto výzkumy se týkají jen mužů, neboť je to určeno chromozomem Y, který je děděn z otce na syna. Mateřské rodové linie rozlišovací znaky příslušných haploskupin nemohou ovlivnit. U žen lze analyzovat mitochondriální DNA, pomocí níž identifikujeme geografické lokality, odkud pochází, ale není indikátorem jednotlivých etnik.
Literatura:
Čihák, Ondřej, Kluge, Josef: Češi jsou většinově pravěké a předslovanské obyvatelstvo střední Evropy, říká archeogenetik. Český rozhlas, Studio Leonardo, 15. 7. 2019. https://plus.rozhlas.cz/cesi-jsou-vetsinove-praveke-a-predslovanske-obyvatelstvo-stredni-evropy-rika-7982607?fbclid=IwAR0xjQsjcRdLVQUHMNPSousP4DcXbtA_1zo7dQ3Sk1JYxlvwtPAuRj5yKdM
Kerles, Marek: Archeolog Beneš: Legenda o praotci Čechovi je mýtus. Naši předci z Východu nepřišli. Info.cz, 1. 4. 2019. www.info.cz/magazin/archeolog-benes-legenda-o-praotci-cechovi-je-mytus-nasi-predci-z-vychodu-neprisli-41113.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
Slánská, Nataša: Vědci zkoumali DNA českého národa: slovanské krve máme jen málo, jsme unikát. Dotyk, 18. 8. 2020, www.dotyk.cz/magazin/cesi-dna-slovane-keltove-30000819.html
Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014 & Dějiny Ruska 20. století – díl II. 1939–2007. Argo, Praha 2015
