Češi by měli být kritičtější a konečně přestat adorovat tatíčka Masaryka tak, jak to například činí Zdeněk Čech ve svém posledním článku. Na pravdě si Tomáš Masaryk, soudě podle jeho verbálních a písemných projevů velmi zakládal, ve skutečnosti ji ale nectil, lhal, až se mu od úst prášilo. Češi, nemajíce dostatek vhodných vzorů, uctívají lháře.
Návrat T. G. Masaryka z exilu. Zastávka v Táboře, 21. prosince 1918. TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan Foto: Josef Jindřich Šechtl – This photo was released under GFDL/CC by inheritors of copyrights, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=910118
Aby soukromníci ve Velké Británii v čele s Edvardem Benešem byli uznáni za československou exilovou vládu a prezidenta, bylo nutné před světem předstírat kontinuitu první Československé republiky, že nezanikla, a že oni jsou jejími reprezentanty. Umělá právní konstrukce jimi nazvaná teorie kontinuity praví, že právní kroky československého státu a jeho politiků, později protektorátu a Slovenské republiky, byly počínajíc 30. 9. 1938 vynuceny a tudíž jsou od počátku in toto neplatné. Což je v rozporu s pravdou, protože ne všechny kroky vlád na území ČSR po tomto datu byly Německem vynuceny a nakonec i protektorátní vláda dokázala prosadit dost svých záměrů. V teorii kontinuity jde hlavně o tvrzení, že Edvard Beneš navzdory své abdikaci 5. 10. 1938 nikdy nepřestal být prezidentem Československé republiky. Beneš ale abdikoval dobrovolně, byť pod tlakem československé generality a politiků.
Polský katolík Jan Karski (1914-2000) patří k zapomenutým hrdinům, k těm, o jejichž činech se příliš nemluví. Během druhé světové války se snažil ze všech sil upozornit spojence na to, jaká zvěrstva se dějí v nacistických vyhlazovacích táborech na území Polska. Pro tento úkol nasadil svůj život a později veškeré schopnosti.
Jan Karski v roce 1943 během své mise v USA informoval politiky o zvěrstvech, která páchají nacisté v Polsku, foto: Holocaust Memorial Museum, svolil Jan Karski
Hannah Arendtová byla židovskou filozofkou a za pozornost stojí jistě celé její dílo, ovšem příznivce historie druhé světové války a zejména ty, kteří se chtějí dozvědět něco víc o holokaustu, by měla nejvíc zaujmout kniha Eichmann v Jeruzaleme. Nejde ani tak o reportáž ze soudu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem, probíhajícím počátkem šedesátých let minulého století, jako o velmi komplexní pohled na mašinérii vyvražďování Židů během druhé světové války.
Emanuel Zahradníček (narozen 19. 12. 1908 v Adamově) byl synem Emanuela Zahradníčka (narozen 1877 v Čekyni u Přerova) a Aloisie, rozené Dvořákové (narozena 1882 v Brně). Emanuel měl dva mladší sourozence: bratra Adolfa (ročník 1914) a sestru Marii (ročník 1917). V lednu 1918 se všichni přestěhovali do Přerova, kde postupně žili na pěti místech. Posledním z nich byl dům zvaný Lešetín na náměstí Svobody (č. p. 13), kam se přestěhovali v květnu 1930. Emanuel Zahradníček starší byl členem sociálně demokratické strany a celý život pracoval jako strojník v cukrovarech. V roce 1929, po zrušení přerovské rafinerie cukru, byl penzionován.
ÚSTR zve na filmově-diskuzní večer Živé pochodně / Ryszard Siwiec, Jan Palach a Sándor Bauer, který ve spolupráci s námi pořádají Národní muzeum, Maďarský institut v Praze, Český rozhlas Vltava a Polský institut v Praze u příležitosti uplynutí 50 let od tragického činu Ryszarda Siwiece, který se 8. září 1968 upálil ve Varšavě na protest proti okupaci Československa.
Akce se koná v pondělí 10. září v 17 hodin v Nové budově Národního muzea, Vinohradská 52/1. Jako hosté vystoupí historik Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek, historik a člen kolegia Institutu národní paměti (IPN) Jan Draus a kulturolog a spoluzakladatel Maďarského demokratického fóra Csaba G. Kiss. Během večera budou promítnuty dva dokumentární filmy mapující osudy R. Siwiece a S. Bauera: Uslyšte můj křik / 1991, rež. Maciej J. Drygas, a Smrt v plamenech / 2002, rež. Tamás Horváth . Večer moderuje šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava Petr Fischer.
Večer se koná v rámci projektu sPOLeCZně: připomínka polsko-českých výročí 1918-2018, jehož hlavním organizátorem je Polský institut v Praze.
Prvním známým politickým útvarem na našem území, na kterém se podíleli i Slované, je územní celek, který je běžně označován jako Sámova říše. Z toho mála písemných zpráv, které o ní máme, nelze zjistit ani její skutečný název, ani její centrum, ani její přesný územní rozsah, ani její hranice. Území ovládané Sámem asi nemělo pevné hranice. Nicméně někde muselo začínat a někde muselo končit. Na západě toto území nutně muselo končit v místě, na které si již činila nárok Franská říše.
Národní pověsti, které má velmi pravděpodobně každý národ, jsou neoddělitelnou součástí jeho národní identity a neoddělitelnou součástí jeho kulturního dědictví a to dokonce i některé příběhy, které byly případně převzaty od etnika jiného, ale jsou dnes vnímány jako příběhy vlastního národa.
První historická zmínka o Češích je až z roku 805 n.l.
Onoho Léta Páně 805 prý Čechové oplakávali svého padlého vůdce jménem “Lecho”. Možná to ale nebylo osobní jméno ale titul “lech” s malým l, tedy vůdce kmene. Co bylo před tímto datem, je skryto v neproniknutelné mlze dávnověku a jak a proč došlo k příchodu Slovanů na naše území o tom se můžeme dnes jen dohadovat.
Praotec Čech na hoře Říp, Autor: Josef Mathauser – ΑΩ institut, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5677415
Při pátrání po tom, kdo byl Sámo, první známý vládce západních Slovanů, musíme jít od nás hodně na východ. Do doby existence Velikého Bulharska. V 7. století n.l. tam žil panovník jménem Kubrat. Kdy se narodil není známo, zemřel někdy mezi roky 641 a 668. Byl to prabulharský vládce (kagan), později i vládce ostatních kočovníků mezi Kubání a Azovským mořem.
Jeho jméno v překladu znamená doslova: vlk, z turkického „böri“. Za vlády Kubrata se Bulhaři zbavili nadvlády Avarů či západních Turků někdy v letech 623 – 636 (pravděpodobně 632/635). Tehdy se zformovala říše Prabulharů, známá jako Velké Bulharsko, Staré Velké Bulharsko neboli Onogurie. Poprvé je Kubratovo jméno zmíněno v byzantské kronice v souvislosti se vznikem státu Velké Bulharsko. Kubratovo sídlo Baltavar (Poltava), leželo v centru tohoto území.
