Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“
Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.
Ruská historička Ljubov Vinogradová ve své knize Odstřelovačky z II. světové války čerpá hlavně z osobních rozhovorů, které vedla s ženami o jejich působení na druhoválečné východní frontě, v řadách Rudé armády.
Před Novou bodovou Národního muzea se již řadu let vyjímá necelých 30 metrů vysoký ocelový pylon, který nebyl až doposud zcela dokončen. Nyní Národní muzeum tento pomník dokončilo a vdechlo mu tak původně zamýšlenou podobu. Celé dílo bylo slavnostně představeno veřejnosti 17. listopadu 2020, kdy si připomínáme znovunabytí svobody v naší zemi a stalo se tak nejen němým svědkem, ale i přímým účastníkem historických událostí, připomínkou oběti Jana Palacha a zároveň odčiněním ztráty tvůrčí svobody jeho autorů Karla Pragera a Miloslava Chlupáče.
Miloš Doležal se ve své nové knize Do posledních sil držel osvědčeného konceptu dokumentárních povídek, tak jak je známe z jedné z jeho předchozích knih Čurda z Hlíny. Tentokrát zpracoval pobyt Josefa Čapka v koncentrácích, příběh parašutisty Vladimíra Hauptvogela a životní osudy Josefiny Napravilové, která se kromě jiného proslavila hledáním lidických dětí po válce.
V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.
Letošní třetí číslo revue Paměť a dějiny je zaměřeno velmi netradičně. Většina textů se zabývá vztahy Československa a afrických zemí za studené války. I když jsem byl hlavním tématem překvapen a zaskočen, přečetl jsem “trojku” prakticky jedním dechem.
O takzvané Sámově říši vědí historici v podstatě jen to, že se v polovině 7. století nacházela kdesi mezi Franskou říší, jejíž východní část se později stala Svatou říší římskou, a avarským kaganátem, společenstvím Avarů v Pannonii. Frankové byli Germáni, Avaři byli buď turkického, nebo mongolského původu, jejich řeč patřila do turkické jazykové skupiny, Sámova říše byla volným svazkem slovanských kmenů, které se dočasně spojily proti vládě Avarů. Archeologické nálezy napovídají, že Slované se snažili Avary napodobovat a že kaganát byl v poslední fázi své existence už výrazně poslovanštěný. Po vítězném franském vojenském tažení proti kaganátu v roce 803 a následné porážce i slovanských kmenů hledal franský král Karel Veliký, což byl romanizovaný Frank, tedy Germán, někoho, komu by po pádu avarského kaganátu mohl svěřit do správy území na východě své říše. Ty nakonec volně (vazalsky) v roce 805 připojil ke Království Franků (k Franské říši).
Památky ve správě Národního památkového ústavu v letošním roce navštívilo 3,6 milionu lidí. V meziročním srovnání tak poklesla návštěvnost o milion. Z důvodu koronavirové pandemie byla návštěvnická sezona zahájena s téměř dvouměsíčním zpožděním a ukončena byla o tři týdny dříve před plánovaným termínem. Vzhledem ke koronavirové pandemii se v letošním roce neuskuteční ani tradiční Hradozámecký advent.
Vůbec prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl v létech 9–6 před Kristem až do roku 18 po Kristu král Marbod (též Marobod, Marobud, latinsky Maroboduus). Byl to Markoman, tedy Germán, a jako král vládl nejen svému kmeni v Čechách a na severní Moravě, nýbrž i dalším germánským kmenům, např. Hermundurům, Lugierům, Semnonům, Silingům, Gótům, Langobardům na území mezi Dunajem, Pannonií (přibližně dnešní Maďarsko mezi Dunajem a Drávou), Vislou, Baltským mořem a Labem. Keltské a germánské obyvatelstvo v pozdějších českých zemích učinil svými poddanými. Tvrzení, že slovanští Češi coby původní obyvatelstvo mají na české země výsostní právo, neboť už po několik staletí sídlili v českých zemích, když Němci začali na pozvání českých panovníků přicházet ve 12. století ve velkém množství do země, je ve světle těchto faktů neudržitelné, patří do říše pohádek, líbivých českých historických bludů.
