Nakonec byly vedeny dvě světové války, aby se zabránilo dominantní roli Německa. (Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, Welt am Sonntag 13. 11. 1994)
Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve čí později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Podaří-li se Rusku dříve zotavit, než se Evropa sjednotí, je osud Evropy zpečetěn. Budoucí státní forma Ruska je přitom irelevantní. Jakmile se mu naskytne příležitost podřídit si Evropu, využije této možností, ať bude rudé či bílé. (Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi 1923)
Jungmannovo tehdejší rozhodnutí pro „českou kulturu“ jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exkluzivní básnická díla i klasicistní tragédie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluze, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou estétů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti.
Pojem národa až do začátku 19. století byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Usedlý obyvatel Königreich Böhmen (Slovan, Germán, kdokoliv, podmínkou bylo být v něm usedlý) mohl být libovolně označen jako Bohemus (Čech) s poukazem na příslušnost ke Regnum Bohemiæ, nebo Germanus (Němec), s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého. Pro výslovné označení slovansky (česky) mluvícího etnika v českých zemích se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus.
Obrozenci, aby doložili svůj českoslovanský nárok na české země, vydávali Bóje za potomky Slovanů. To vyvrátil František Palacký. Na druhé straně tvrdil sám Palacký nesmysly, například že Přemyslovci byli jazykoví Češi a že v Čechách do 16. století neexistovalo nevolnictví. Existovalo. Jan Kollár psal ve Staroitalii slavjanské, že množství holubů v Benátkách je dokladem slovanských vlivů v této oblasti, protože holubi jsou u Slovanů oblíbení jako symbol čisté lásky. Také tvrdil, že Etruskové, Latinové, Rhétové, Umbrové a další kmeny v Itálii jsou v podstatě kmeny slovanské. Podle podoby dochovaných názvů a nápisů se se snažil dokazovat příbuznost se slovanskými jazyky. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti, což naprosto odporuje agresivnímu chování holubů mezi sebou. V Niederleho Životě starých Slovanů se píše: „Za vlády Niklotovy, když se Polabští Slované vrátili k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupovi Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegastu.“
První letošní číslo revue Paměť a dějiny otevírá historička Pavla Plachá článkem o Mileně Ručkové, která přišla za války o matku a si celý život myslela, že je jedináček. Nyní zjistila, že má v Anglii tři sestry a dva bratry. V dalším textu popisuje Jan Adamec kauzy historiček Anny Rosmusové, Deborah Lipstadové a Anny Hájkové. Prvně jmenovaná čelila několika žalobám obětí či pozůstalých po obětech holokaustu. Ti se cítili jejími odhaleními poškozeni. Anna Hájková popisovala lesbický vztah mezi vězeňkyní a dozorkyní, příbuzní se proti jejímu bádání ohradili.
Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.
Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.
Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.
V první polovině 16. století dochází k další silné migraci Němců z německy mluvících zemí a Románů z dnešní Itálie do Čech, a tudíž ještě více se vlivem obchodu začíná v Království českém uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná germanizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná oproti jejich tvrzení o století dříve (sic). Před českým stavovským povstáním a jeho porážkou byla země jasně českoněmecká, libo-li německočeská, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař 1990].
V přístupu k Janu Husovi se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy, kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí, a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl v 19. století další blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci, Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí [Voříšek].
