Stráže v nacistických koncentračních táborech tvořili nejdříve výhradně muži. Nicméně zavedením ženských stráží do Osvětimi a Majdanku začala nová éra, jelikož se představitelé režimu přesvědčili o tom, že ženy tuto práci mohou vykonávat stejně dobře jako muži. Do konce války působilo v koncentračních táborech na místech dozorkyň více než 3500 žen, které tvořili téměř 7 % počtu všech stráží. Tyto ženy většinou bez vzdělání nebo zvláštního zázemí se buď dobrovolně přihlásily, nebo byly rekrutovány prostřednictvím chytrých náborových technik.Většinou šklo o ženy ženy mladé a svobodné, případně vdané za muže, kteří v táborech také pracovali. Mnohé z dozorkyň tuto práci braly jako plnění povinnosti vůči své zemi.
Ideová východiska poválečného státu (1945–1948) před nastolením vlády bolševismu vycházela z nekomunistického odboje. Shrnuta byla v programu Za svobodu zpracovaném v létech 1939–1941 autory Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou a Vladimírem Krajinou. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického… s fašismem a nacismem“. Potíž spočívala v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.
O Ludvíkovi Očenáškovi jsem se dozvěděl díky textu, který mu ve své knize Doteky dějin věnoval Karel Pacner. Uvidíte, že si tohoto geniálního objevitele a statečného odbojáře rychle oblíbíte, stejně jako já.
Varšava očekává podle zprávy ČTK z 19. 2. 2019 oficiální omluvu od Izraele za výroky o polském antisemitismu. Izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac údajně rozlítil polské představitele svým výrokem, že Poláci „nasáli svůj antisemitismus s mateřským mlékem“. Jak to vlastně s tím polským antisemitismem je?
ÚSTR zve na diskusi o tom, jak si česká společnost připomíná čin sebeupálení Jana Palacha z 16. ledna 1969. S pozvanými hosty budeme diskutovat o různých způsobech, jakými se Palachův čin vepisuje do národní paměti. Jaké místo má tato událost v tradici výtvarného umění? Jaké sochy připomínají Jana Palacha ve veřejném prostoru? Jaké filmové obrazy máme na toto téma k dispozici? V moderované diskusi se budeme vztahovat jak k letošnímu výročí, tak ke starším obrazům Palachova činu v české kulturní paměti. Proměnil se nějak obraz Palachova činu?
Jako hosté vystoupí Marie Foltýnová z Galerie hlavního města Prahy, Jan Kolář z Filozofické fakulty UK a Helena Musilová z Musea Kampa.
Termín: 05. 03. 2019, 18:30
Místo konání: Museum Kampa, U Sovových mlýnů 2, 118 00 Praha 1
Albert Günther Göring se narodil 5. března roku 1895 v Berlíně-Friedenau. To, že se do historie zapsal výrazněji, než je obvyklé, můžeme přičítat i tomu, že jeho starším bratrem byl Hermann Göring, tedy šéf Luftwaffe a jeden z nejvýše postavených představitelů nacistické Třetí říše. Pokud si ale myslíte, že byl Albert také válečným zločincem, budete překvapeni. Po válce byl sice zadržet a vyslýchán, ovšem souzen nebyl. Spojencům se ani při nejlepší vůli na něj nepodařilo najít nic, za co by ho mohli odsoudit. Naopak, ukázalo se, že Albert Göring před válkou i během ní pomáhal nezištně nejenom Židům, ale všem, kteří byli v ohrožení. Byl přesvědčeným antinacistou.
Francouzi na mírových jednáních po první světové válce nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční území s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Českého království.
Zdá se, že česká hymna Kde domov můj? je zřejmě plagiát. Nápěv pochází z druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh K297 b, zkomponované Wolfgangem Amadeem Mozartem v Paříži roku 1778, tedy zhruba o půl století dříve, než se konala premiéra hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.
