Francouzi na mírových jednáních po první světové válce nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční úze­mí s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Čes­ké­ho království.

U jižních hranic Slovenska ale Beneš argumentoval strategickými vojen­skými požadavky – vodními toky, že­­lez­ničními tratěmi, o historických hranicích Horní země (Slovenska) nebyla vůbec řeč. Dále požadoval Lužici a několik desítek kilometrů široký koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Krá­lov­ství Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že ony his­­torické hranice, coby hranice Českého království, v žádném pří­padě neohraničovaly sídelní území českého národa, přesahovaly ho. Značně. Například v německém pohraničí bylo v roce 1913 odhadem přes 2 700 000 Němců, ale jen 160 000 Čechů, tedy necelých 6 % [Beran 2009], na Těšínsku Němci a Poláci dohromady představovali cca dvoutře­ti­no­vou většinu.

Nutno vysvětlit, proč si Češi nárokovali České království jen pro sebe. V němčině existuje úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen (Ne všichni Češi jsou Češi), které v češtině nedává žádný smysl, protože čeština si nevytvořila výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk a tedy nerozlišuje mezi Čechy jazykovými a Čechy, coby obyva­teli Čech, českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni auto­chtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou jazykoví Češi.“

Poddaní českého krále a současně říšského kurfiřta, latinsky Bohemi (psáno též Boemi), mluvili česky i německy. V něm­či­ně se Češi a Čechy jako země nazývali Böhmen, jedni mluvili böhmisch, druzí deutsch. Až ke konci 18. století vznikla po­tře­ba je občas roz­lišit na Deutschböhmen, Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, kmenové, tedy jazy­ko­vé Čechy (Stock = hůl, kmen, kláda, pařez, odtud pochází také lidový obrat Čech jako poleno. Ve století devatenáctém se ustá­lil pro jazykové­ho Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyva­tele Čech do svého pětidílného česko–ně­mec­ké­ho slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně neza­hrnul, odlišné výra­zy k němec­kému Böhme a Tscheche ne­vytvořil. Traduje se, že v tom mělo svůj podíl snad i to, že ve francouzštině, v mezi­národ­ním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král (roi de Bohême), začali Francouzi nazývat cikány i Čechy stejně: bohémiens [Klimek 2003 – 1].

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, adjektivum v názvu Království totožné s označením jazykového Čecha, Palackého adora­ce husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům defino­va­ným jazykově se domnívat, že Království patří jim, vznášet podle teze téhož Fran­tiška Palackého svůj nárok na veškerá úze­mí Království českého [Klimek 2003–2] (příznačná je i změna názvu z Geschichte von Böhmen, z Dějin Čech v původní ně­mec­ké verzi na Dějiny národu českého ve verzi české), pohlížet na ně­mecky mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v čes­kých zemích právo autochtonních obyvatel, byť zde žijí mnohá stale­tí, a nakonec založe­ním republiky v roce 1918 odkázat jino­jazyčné obyvatelstvo do pozic trpě­ných menšin navzdory to­mu, že jazykoví Češi netvoři­li ani polovinu obyvatelstva čes­ko­slo­venského státu! Po celé 19. století až do konce mezi­válečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zem­­ským a jazyko­vým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhná­ní se české země staly prak­ticky jedno­národnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazy­ko­vé zásoby dodatečně, uka­zuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině přídavné jmé­no zpodstatně­lé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národ­nost a čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým poje­tím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ni­čemu to nevede, pro­to­že usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ) byli z tohoto hlediska Češi, a sou­čas­ně veškeří usedlí obyvatelé Krá­lovství čes­kého v rámci Svaté říše římské, od roku 1512 Svaté říše římské národa němec­kého (Sacrum Romanum Impe­rium Nationis Germanicæ), zase Němci. Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Krá­lovství české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit jinak než zdlouhavým a vysvětlujícím opisem. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic nevypovídá o mateřském jazy­ce nositelů. Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země.

Všichni čeští profesionální historici vysvětlují historičnost hranic českého státu jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně lživé tvrzení. Například: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily.“ [Gebhart – Kuk­lík 2006] Nezměněné byly teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku a to jen do konce první světové války. Tisíciletá neměnnost hranic Království českého je do nebes volající nesmysl. Čeští panovníci panovníci ovládali jednou stát až po Jadran jindy až po Balt. To jsou ony malé výjimky během tisíciletí? V nejrozsáhleji zatím zpracovaných českých dějinách ve Velkých dějinách zemí koruny české, v dílu XV.a vydaným nakladatelstvím Paseka teprve nedávno, v roce 2006 tak bezostyšně lžou Jan Gebhart a s ním i postavením nejvyšší český historik Jan Kuklík.

S požadavkem tzv. historických hranic českých zemí Češi narazili nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Bri­to­vé byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. U Chebska argu­men­tovali, že historicky, coby říšská zástava, k zemím svatováclavské koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní obla­sti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumbur­ský okres k Německu, u ostatních německých sí­del­ních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ čes­kých zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Požadavku při­členění Lužice k ČSR a na koridor ke Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců) mocnosti nevyhověly. Beneš se zřejmě domníval, že vítězné mocnosti na onu „dočasnost“ historic­kých hranic českých zemí po čase zapomenou, že nevyužijí příslušného článku smlouvy Versailleské a Saintgermainské, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S vý­jimkou René Petráše dějepisci o oné dočasnosti zachování historických hranic mlčí.

Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 se totiž shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čel­nými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanove­ní, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od vět­šiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb nábožen­stvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů (v okamžiku podpisu jimi byly Itálie, Francie, Velká Británie, USA a Japonsko) zasahovat v daném smyslu do vnitř­ních po­mě­­rů v ČSR včetně secese území, protože pařížské mírové smlouvy ve svých člán­­cích taktéž vymezovaly území československého státu. V meziválečném údobí se o těchto článcích mírových smluv pečlivě mlčelo. Dodnes se mlčí!

Republice bylo mírovými smlouvami přiřčeno na úkor Německa Hlučínsko (Hultschiner Ländchen), na úkor Rakouska Vitorazsko (Weitraer Gebiet) kvůli velké opravně lokomotiv v předměstí Gmündu, dnes v Českých Ve­lenicích, Valticko (Feldsberger Gebiet) kvůli průběhu železniční tratě Mikulov–Břeclav, Podyjský roh, území, která ke Království českému před­tím nepatřila. Též byla k Československu připojena Petržalka (Engerau) kvůli přístavu na Dunaji. Strategické potřeby českosloven­ského státu byly saturovány na úkor Maďarska, protože jižní hranice Slovenska byla vedena pouze podle československých strategických úvah bez ohledu na to, že tam Slováci nežili nebo téměř nežili. K 28. 7. 1920 ztratilo Československo přibližně polovinu Těšínského Slezska, severní část Spiše a horní Oravu ve prospěch Polska.

Literatura:

Beran, Ladislav Josef: Odepřená integrace. Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československé republice 1918–1938, Pulchra, Praha 2009

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006

Klimek, Antonín: Vítejte v první republice. Havran, Praha 2003–1

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009