Archiv štítku: protektorát

Výstava: V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren

Ve čtvrtek 7. května byla za účasti ministra obrany Martina Stropnického v prostorách Armádního muzea Žižkov slavnostně otevřena reprezentativní výstava V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren. Přibližuje život v okupované zemi v letech 1939-1945 a představuje i osudy těch, kteří bojovali za svobodu své vlasti a zemřeli na nacistických popravištích.

Expozice o transportech Židů

Expozice V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren je jedním z klíčových výstavních projektů Vojenského historického ústavu Praha v roce 2015, jehož prostřednictvím si tato instituce připomíná 70. výročí konce druhé světové války. Výstavu slavnostně zahájil ministr obrany Martin Stropnický, vernisáže se zúčastnili i další oficiální hosté politického a kulturního života České republiky.

Pro umístění výstavy byly vybrány unikátní, dosud veřejnosti neznámé prostory v podzemí Armádního muzea Žižkov, tedy přímo v sídle Vojenského historického ústavu Praha; v minulosti zde byly depozitáře a nacházely se zde některé části sbírek VHÚ. Tyto podzemní a „stísněné“ prostory tak výrazným způsobem evokují celkovou náladu válečných let v protektorátu. Výstavu připravil široký tým pracovníků VHÚ, hlavním autorem výstavy je kurátor Jan Šach.

„Jsem přesvědčen, že naši muzejníci vytvořili působivou expozici, která respektuje současné moderní trendy ve výstavnictví a návštěvníky bezpochyby osloví,“ říká ředitel Vojenského historického ústavu Praha, plukovník Aleš Knížek. „Výstava přibližuje život v okupované zemi, strach i pocit neustálého ohrožení, ale také odvahu a obětavost mužů i žen, kteří působili v odboji. Součástí expozice jsou unikátní dokumenty a artefakty. Chtěl bych také poděkovat všem, kteří do muzejních sbírek věnovali památky na své blízké. V boji za svobodu častokrát jejich předci zaplatili cenu nejvyšší.“

Po slavnostním zahájení a přestřižení pásky se všichni účastníci přesunuli do pozemních místností budovy žižkovského muzea, aby si prohlédli expozici. Ta je koncipována tematicky, v desítce jednotlivých částí jsou představeny různé aspekty života protektorátu. Každá část je také prostorově oddělena od druhé, návštěvník prochází vnitřním labyrintem chodeb. Ty jsou menších rozměrů, zúžený tmavší prostor tak skutečně plně navozuje atmosféru protektorátní doby.

V úvodní sekci jsou ilustrovány první měsíce protektorátu. V další místnosti jsou už ukázány způsoby, jimiž se tehdy někteří příslušníci porobeného národa snažili působit proti okupační moci: jsou zde ukázány vysílačky a formy kontaktů se zahraničím.

V jedné z částí výstavy je i malé kino promítající ukázky z filmů protektorátní doby – zábavných, oddychových snímků jakoby mimo čas a prostor. Střídavě s těmito únikovými veselohrami běží i příznačné ukázky dobových aktualit. Celý prostor kina je dotvořen tehdejšími filmovými plakáty a také dřevěnými sedačkami z kinosálu.

Smrt byla za války všudypřítomná – této problematice se věnují další části, které ukazují na nejrůznějších předmětech život v koncentračních táborech a vězeních. Tematika pronásledování židovského obyvatelstva je zde traktována i prostřednictvím velmi působivé celoplošné fotografie těch, kteří se chystají nastoupit do transportu.

Neobyčejně silně musí zapůsobit ta část výstavy, která je věnována likvidaci českých obyvatel, vlastenců i vojáků, ale také obyčejných lidí, kteří se zapojili do odboje či jen odbojářům pomáhali. Opět prostřednictvím velkoformátových fotografií jsou zde ukázány vypjaté okamžiky popravy skupiny Čechů.

Klíčovým prostorem celé expozice je část, která má podobu vězeňské chodby s železnými dveřmi po stranách, které vedou do vězeňských cel. Jde o sedm cel se sedmi jmény Čechů, kteří byli za války popraveni, neboť vystoupili proti nacistické moci. Jedná se o Aloise Eliáše, Annu Novákovou, Irenu Bernáškovou, Karla Evalda, Oldřicha Pechala, Václava Kropáčka a Josefa Mašína. Všichni jsou představení prostřednictvím fotografie a předmětu, který se k jejich osobě váže. Návštěvník může okénkem cely nahlédnout na jejich fotografii a vystavený předmět, zvukový záznam mu podává informace o jejich činnosti a osudu. Zároveň si může návštěvník odtrhnout i dobově pojatý informační leták – papír, na kterém je biografické heslo osoby a další informace týkající se jejího osudu za protektorátu.

Výstava pak pokračuje dalšími částmi, v nichž je například ukázán pracovní život v protektorátu, především výrobní programy továren s důrazem na zbrojní výrobu. Je zde i představeno tzv. totální nasazení, tedy nucená práce Čechů v německé říši. Vykreslena je i problematika náletů na nejrůznější části země ve snaze vyřadit protektorátní průmysl.

Závěrečná část výstavy představuje povstání českého lidu, včetně Pražského povstání, které je zde názorně ukázáno pomocí části barikády. V úplně poslední sekci je pak popsáno poválečné vypořádání se nacisty, jejich nejvýznamnějšími představiteli v čele s K. H. Frankem. Ten byl z amerického zajetí vydán českým soudům a následně také popraven.

Výstava vedle fotografických a textových ploch nabízí i četné trojrozměrné předměty, které každou z vyjmenovaných oblastí dokládají. Vystaveny jsou předměty z vězení, v další části je početná sbírka zbraní, včetně unikátního raketometu, jednoho z mála dochovaných kusů. Raketomet byl schopen zasáhnout nízko letící cíle a střílel v salvách po čtyřech a pěti raketách. Vystavena je zde i jedna z kuriozit: umělé oko K. H. Franka.

Výstava V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren v Armádním muzeu Žižkov je důstojným a reprezentativním kulturněhistorickým počinem, který přibližuje českou historii z let 1939-1945 způsobem obsažným a návštěvnicky vstřícným, co do výsledného dojmu pak emocionálně velmi silným.

Výstava je v Armádním muzeu Žižkov otevřena každý den kromě pondělí od 10.00 do 18.00. Vstup je zdarma.

Zdroj: http://www.vhu.cz/vystava-v-ulicich-protektoratu-bohmen-und-mahren-v-armadnim-muzeu-zizkov-otevrena/

Dovolená v Protektorátu? Díky!

Když se před mnoha měsíci začalo proslýchat, že Česká televize pracuje na dokumentární reality show z minulosti, samozřejmě mě to hned začalo zajímat. Dotázal jsem se oficiální cestou, o co vlastně půjde a byl jsem slušně vypoklonkován. Ani jsem se nedivil, proč by pouštěli informace někomu, kdo zrovna začíná psát blog o historii, když podrobnosti o připravovaném pořadu drželi před veřejností pod pokličkou.

Dovolená v Protektorátu

Když Česká televize začala několik týdnů před začátkem vysílání onoho tajemného pořadu Dovolená v Protektorátu promovat na svých obrazovkách a i jinde, začalo mě to zajímat ještě víc. Reality show z Protektorátu? Princip podobných soutěží je známý ze zahraničí – pár lidí se navlékne do kostýmů a “přenese” se do vybrané doby – například do středověku. Pak se v jiné době sbaží žít tak, jak se tehdy opravdu žilo, a to vše sledují nonstop televizní kamery. Tenhle koncept se mi moc líbí, i když reality show jako takovou rád nemám.

Jako první klad Dovolené v Protektorátu vidím její vzdělávací přínos. Nejsem historik a běžný život v Protektorátu nemám až zas tolik nastudovaný, ale zdá se mi, že reálie souhlasí a doprovodný komentář vše dobře vysvětluje. Rodina, která byla o své vůli a s vidinou výhry milionu ve zlatých mincích přenesena do pohraničí a má si během pár týdnů prožít události, které se děly před více než sedmdesáti lety během druhé světové války, byla podle mého zvolena dobře. Nejstarší generace si tu dobu z dětství pamatuje a ostatní (mladší) provádí dobovou problematikou. Rodina na zapadlé usedlosti žije a pracuje, plní úkoly (například uplést vlněnou šálu nebo udělat schody do chléva), střetává se s okolím prostřednictvím herců, představujících obchodníka, učitele nebo starostu. Oproti klasickým reality show pořadům se nedíváme na to, jak na sebe řvou opilí potetovaní exoti, ale bez přehánění vstupujeme do minulosti. Díky televiznímu pořadu, který je dobře připraven a diváky nejen baví, ale i poučuje.

Trochu mě štve product placement v podobě omílání jména partnera, který dává do placu zlaté mince jako cenu pro soutěžící. Ale chápu, že dneska to je do určité míry nutnost a bez toho obtěžování by pořad možná ani nemohl (z finančních důvodů) vzniknout. Kdyby bylo možné moje koncesionářské peníze cílit, tak by Dovolená v Protektorátu byla jedním z mála pořadů, kam bych pravidelné měsíční výpalné České televizi rád alokoval.

Zahraniční média (třeba Guardian) se prý podivují, jakáže show to v Česku vznikla. Nezdá se jim právě doba, do které je děj dokomentární reality show zasazen. Jistě, je to doba, kdy zemřely stovky tisíc Čechoslováků, doba, která má do idylky daleko. Ale proč jí (citlivě) nepřipomenout, nepopsat, navíc chytlavou formou moderního televizního formátu? Na klasický dokument by se dívala desetina lidí a o Protektorátu by se toho dozvěděla ještě méně. Tenhle způsob popularizace naší historie se mi prostě líbí a rozhodně ho nevnímám jako pošpinění památky obětí z doby, do které se rodina přenesla.

A komentáře internetových chytráků, kteří prý navrhují, že by další podobná reality show měla být z Osvětimi? K těm se snad ani není potřeba vyjadřovat…

Hrozně zajímavé je sledovat, jak se jednotliví účastníci show chovají a jak na situace, které jim štáb připraví, reagují. Někteří jsou zatím stále tak trochu nad věcí a berou to jako hru, jiní se do děje vžívají a události se jich skutečně dotýkají, berou je dobově a začínají nesnášet Němce. Kromě toho si odnesou cennou zkušenost (a diváci zprostředkovaně taky), jaké to je žít na samotě, manuálně pracovat na poli a ve chlévě, pít čerstvě nadojené mléko a tak dále. I když mají na všechno “manuály”, bez zkušeností nejstarší zúčastněné generace by to bylo sakra těžké… Projít si za pár týdnů několik těžkých let z naší historie a být při tom v bezpečí… Kdo by nechtěl, že? Akorát by u toho nemusely být ty kamery 🙂

Překvapil mě skvělý vysílací čas – prime time po zprávách na hlavním programu v úterý a čtvrtek? Kdybych si měl tipovat, kdy by Česká televize Dovolenou v Protektorátu asi tak vysílala, řekl bych jednou týdně v dest večer na dvojce… Je vidět, že pro Českou televizi je tento pořad důležitý, že na něj sází a bere ho vážně. A má proč, zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě podobné pořady mohou být novým diváckým hitem. Kam se tedy divák vydá příště? I když tento text píšu po třetím díle, počítám s tím, že sledovanost vydrží a celý tenhle experiment bude mít pokračování – třeba v národním obrození nebo u husitů. Jistě, tyhle dva moje nápady by byly produkčně mnohem složitější a dražší, ale proč se trochu nezasnít, že?

Jsem rád, že žánr Living History TV (tak se to prý oficiálně nazývá) pronikl i k nám. Mě osobně baví a jsem rád, že zase po nějaké době stojí za to (Českou) televizi zapínat. Opakování starých seriálů a pořadů s Bohdalkou mám dlouhodobě plné zuby. Za Dovolenou v Protektorátu děkuju, je to prostě můj (a celé mojí rodiny) šálek kávy.

Kniha: Průvodce protektorátní Prahou

Průvodce protektorátní Prahou není průvodcem v pravém slova smyslu. Nejde o útlou brožurku, ve které bychom se o dané problematice dozvěděli povrchní a základní informace. Tato knížka by se spíš dala označit za encyklopedii, a to opravdu vyčerpávající.

Průvodce protektorátní Prahou

Tohoto průvodce pro příznivce historie, konkrétně fanoušky období Protektorátu, napsal (tedy spíše z archivů vydoloval a dohromady dal) Jiří Padevět a vydaly Academia a Archiv hlavního města Prahy. Více než 800 stran je našlapáno informacemi a rejstříky. Základní orientaci v knize poskytují samy kapitoly, jelikož každá z nich pojednává o určité pražské části a pak je rozdělena podle ulic. Pokud tedy čtenáře zajímá, co se za Protektorátu dělo v ulici, kde bydlí, není nic jednoduššího, než nalistovat příslušnou kapitolu a pak vyhledat ulici podle abecedy. Nechybí rejstříky jmen, tedy osobností, pak rejstřík ulic (a i jejich německých názvů), místní rejstřík a věcný rejstřík. Pátrání v historii dění za Protektorátu v Praze tedy může být odstartováno hned několika způsoby. Může začít podle ulice, člověka, události, je to v podstatě jedno. Kniha badatele provede protektorátní Prahou, problematikou tehdejšího života a událostmi opravdu skvěle.

Nejenže se čtenář dozví, co se stalo ve které ulici, kdo významný tam bydlel, ale k diszpizici je i bohatá fotodokumentace – ulic, domů, lidí, dobových předmětů, nejrůznějších prohlášení, samozřejmě nechybí více či méně podrobné mapky. Čtenář se tedy pohybuje nejenom v detailní encyklopedii (či průvodci), která mu spojuje místa s událostmi a časem, kdy se odehrály, ale dostane se přirozeným způsobem do kontextu a problematiky.

Přehlednost publikace je perfektní, i když je v ní obrovské množství dat, čtenář snadno pochopí, jak se v nich orientovat. Jako jedinou nevýhodu tohoto průvodce vidím jeho váhu a rozměry, není pro prostě klasický průvodce, který si strčíte do kapsy a vyrazíte objevovat protektorátní Prahu. Spíš si podklady nastudujete doma, připravíte si výpisky nebo ofotíte stránky, které zrovna v terénu využijete. I zde je tedy znát, že jde více o encyklopedii, označení průvodce může být trochu zavádějící. I když jak se to vezme, protože tento průvodce je opravdu jak dělaný pro to, aby svého majitele provázel, akorát prostě nemá kapesní či kabelkové rozměry a hmotnost.

Možná by neškodilo uvést příklad, jak vypadá takový vzorový “kousek” této knihy. Podívejme se třeba na Staroměstské náměstí. To je zařazeno v kapitole “Praha 1: Nové Město, Staré Město, Josefov”. Je to z hlediska protektorátního dění významnější adresa, protože je na ní Staroměstská radnice. K ní kniha poskytuje časový přehled nejdůležitějších událostí z let 1939 – 1945, zmiňuje například důležité návštěvy (třeba Konráda Henleina v létě 1939) nebo dění z Pražského povstání. Následuje přehled událostí podle čísel popisných – 7. května bombardování paláce Kinských (606/12), pak třeba číslo 749/25 – vinárna U Bindrů jako místo schůzek prvorepublikových politiků na začátku okupace. A i na adrese Staroměstské náměstí (konkrétně šlo o číslo 478/26) v jednom z bytů se chystali Gabčík s Kubišem na atentát na Heydricha – sešli se tam s Václavem Morávkem (jeden ze “Tří králů”, který ve stejný den padl při přestřelce s Gestapem na Prašném mostě). Tak takhle vypadá zpracování jednoho místa, Staroměstského náměstí.

Pokud zájemce čeká, že dostane klasického průvodce, tak bude stejně jako já příjemně překvapen. Kvalitní křídový papír o vysoké gramáži, pečlivé provedení knihy, dobrá práce grafika, to všechno dělá z Průvodce protektorátní Prahou ozdobu každé knihovny. Nebude se na ní ale prášit, protože bude často vyjímána z poličky kvůli naplánování víkendového výletu či procházky nebo kvůli tomu, že se majitel bude chtít podívat na informace, které se dočetl jinde a které si díky Průvodci rozvede a zasadí do souvislostí.

Díky za poskytnutí knihy k recenzi patří eshopu Megaknihy.cz.

Výstava: Ve znamení tří deklarací… Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu

Zámek Žďár nad Sázavou ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů představí svým návštěvníkům novou unikátní výstavu pod názvem „Ve znamení tří deklarací… Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu“. Výstava bude přístupna veřejnosti od 26. 3. do konce května 2015 v prostorách Galerie Kinských. 

Výstavní projekt přibližuje postoje a postavení šlechty v Československu v kontextu mnichovských událostí roku 1938 a následně okupace českých zemí nacistickým Německem. Hlavní pozornost je věnována představitelům šlechtických rodů, kteří stáli u vzniku deklarací proklamujících podporu českému státu a národu. Stranou pozornosti nezůstávají ani otázky související s kolaborací šlechty na jedné straně a jejím zapojením do protinacistického odboje a s tím souvisejícími postihy na straně druhé. Autory projektu jsou historici z Ústavu pro studium totalitních režimů Dita Jelínková a Zdeněk Hazdra.

„Jsme rádi, že můžeme návštěvníkům zámku představit tuto zajímavou a úspěšnou výstavu, která mapuje důležité období české historie. Věřím, že každá země by měla pochopit svou minulost, aby mohla úspěšně vytvářet svou budoucnost. Právě tato výstava to umožňuje tím, že ukáže příklady a příběhy konkrétních aktérů historických událostí,“ uvedl Constantin Kinský.

Součástí výstavy je i audiovizuální část tvořená půlhodinovým videodokumentem, který vznikl ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů a občanského sdružení Post Bellum. Návštěvníkům se tak dostane možnost zaposlouchat se do vyprávění potomků protagonistů deklarací z konce třicátých let (Theobalda Czernina, Jaroslava Lobkowicze, Františka Kinského a Karla Schwarzenberga) a seznámit se s osudy jejich rodin během bouřlivého dvacátého století.

Tato putovní výstava se již od října 2014 postupně představila veřejnosti na Novoměstské radnici v Praze, na zámcích Loučeň a Pardubice. Skládá se z 27 panelů na 14 dvoustranných stojanech a audiovizuální části.

Více informací naleznete na http://www.ustrcr.cz/cs/ve-znameni-tri-deklaraci 

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz

Augustin Přeučil, zrádce, který ukradl RAF letadlo a potom donášel Gestapu

Velmi rádi čteme a posloucháme příběhy hrdinů, kteří létali v RAF a nebo bojovali doma v Protektorátu proti okupantům. Jsme na ně hrdí. Sluší se ale připomínat i příběhy těch, na které zrovna pyšní být nemůžeme. I tací totiž byli, bylo jich hodně a jejich počínání patří do naší historie stejně tak jako hrdinské ságy. Pokud se řekne zrádce, automaticky se nám vybaví jméno Čurda. Ano, to je ten parašutista, který zradil kamarády a zavinil, že sedm hrdinů skrývajících se v pražském kostele bylo prozrazeno a padlo hrdinskou smrtí. Dalším, i když ne tak známý zrádcem, byl Augustin Přeučil. Jeho příběh je opravdu neuvěřitelný a pokud překonali to, že šlo o ostudu národa, jistě bychom si o něm uměli představit nádherný hollywoodský trhák…

Augistin Přeučil

Foto: ČT24

Narodil se 3.července 1914 na samotě zvaná Závist, která je součástí vesnice Třebšín na Benešovsku. O jeho vojenské službě v předválečném Československu toho moc není známo, jenom to, že absolvoval letecký výcvik a naposled sloužil u 6. pozorovací letky Leteckého pluku T. G. Masaryka. Po propuštění do zálohy pracoval jako prodavač u firmy Rolný ve Vodičkově ulici v Praze. Když republiku obsadil Hitler, tak spousta čs.pilotů a vojáků odcházela za hranice bojovat proti nenáviděnému nepříteli. Ne však Přeučil. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava požádal orgány Říše o přijetí do Luftwaffe. Byl ovšem odmítnut, protože nebyl Němec. Po tomto odmítnutí se Přeučil rozhodl za hranice přece jenom odejít, ale úplně z jiného důvodu. Chtěl se dostat do Brazílie a získat tam místo dopravního pilota. V polovině července 1939 si vyřizoval vízové dokumenty na brazilském konzulátu a při odchodu z budovy byl venku zatčen Gestapem. Tak to Přeučil po válce vylíčil vyšetřovatelům divizního polního soudu. Jiné zdroje zas ovšem tvrdí, že Přeučila chytili na protektorátní-polské hranici, když ji chtěl překročit.V celku to je ovšem jedno. Jeho cíl byla Brazílie. 

Jisté je ,že byl zatčen a získán ke spolupráci s Gestapem. Jeho nadřízený byl kriminální inspektor pražského gestapa Oskar Fleischer. Ten mu dal za úkol vetřít se do československého zahraničního odboje a podávat zprávy především o letectvu. Stal se z něj agent s krycím jménem Gustav. V režii Gestapa přešel Augustin Přeučil hranice v noci z 22. na 23. července 1939 u Fryštátu a dostal se bez problému do na čs. konzulát do Krakowa. Později byl umístěn do sběrného tábora v Malých Bronowicích, kde se soustředovali čs.letci. Odtud už poslal gestapu svou první zprávu na obyčejné pohlednici, samozřejmě na fingovanou adresu.

Tolik se o začátku skutečně “hvězdné” Přeučilovy kariéry píše v článku na serveru vojna.net. Přeučil tedy zradil v době, kdy se zahraniční letectvo teprve začínalo formovat a byl vyslán plnit zpravodajské úkoly. Prošel Polsko a Francii, stejně tak jako všichni ostatní českoslovenští piloti. U své jednotky v Anglii neměl zrovna dobrou pověst, vyhýbal se bojům a byl neoblíbený. Během té doby posílal poštou a prostřednictvím agentů množství zpravodajsky významných zpráv na svojí centrálu. Oženil se s mladou Angličankou, prý proto, aby se vyhnul aktivní službě. Přelétával letadla a nebojoval.

V září roku 1941 dostal úkol ukrást letadlo (kvůli novému radarovému přístroji, který Luftwaffe potřebovala) a byl držen v šachu, Němci mu hrozili, že se jeho zpravodajská kariéra v Anglii provalí a bude ho to stát vězení nebo život…

Přeučil nakonec dezertoval 18. září 1941. Sloužil v té době v hodnosti Flight Sergeant (F/Sgt) u operačně výcvikové jednotky 55. OTU v Usworthu. K úletu použil stroj Hurricane Mk.I sériového čísla W9147 s trupovým označením PA-A. O tom, že by se na jeho palubě mohl nacházet nějaký radar, nemůže být ani řeči. Maximálně mohlo jít o zařízení IFF, které ovšem již nebylo Luftwaffe v té době neznámé. Přeučil přistál na okupovaném území u obce Ortho, poblíž Bastogne v Belgii. Místní obyvatelé se mu snažili nezištně pomoci k útěku, ale nepokusil se ani zničit stroj a místní rodinu navíc udal (dva z místních byli popraveni). Hurricane byl později vystavován v Berlíně. Přeučil sám nadále pracoval pro pražské gestapo a cílem jeho provokací se stal domácí odboj a rovněž se podílel na „vyšetřování“ zajatých čs. letců. Po válce na něj byl brzy vydán zatykač, byl záhy vypátrán, zatčen a po vyšetřování jeho činnosti odsouzen a popraven oběšením.

Fronta.cz shrnuje závěr neuvěřitelného příběhu zrady poměrně stručně. O Přeučilově povaze mluví fakt, že po přistání s ukradeným letadlem stihl i udat místní rodinu, která mu chtěla pomoct. Přeučil se po návratu do Protektorátu stal obávaným provokatérem Gestapa a díky jeho hlášením byla zlikvidována nemalá část už tak řídnoucího domácího odboje.

Augustin Přeučil by se měl stát synonymem zrádce místo Karla Čurdy, člověka, který nic neplánoval a zradil až v těžkých chvílích pod tlakem. Po válce byl Čurda komunisty pošpiněn nejen jako zrádce, ale i kvůli tomu, že byl příslušníkem západního odboje. To na Přeučilovi nenajdeme nic dobrého a po válce byl po zásluze popraven.

Podrobněji si o Přeučilovi můžete počíst v zajímavé studentské práci (pdf).

TIP: Školákem v protektorátu

Zajímá vás, jaká by byla vaše školní docházka v době Protektorátu Čechy a Morava? Jaké byste měli vyučovací předměty, jaké byste měli školní povinnosti a starosti?

Na stránkách, vytvořených Památníkem Terezín, najdete zajímavým a poutavým interaktivním způsobem zpřístupněné informace o tehdejším školství a životě školou povinných dětí. Audiovizuální prezentace obsahuje mnoho fotografií z tehdejší doby.

Audiokniha: Dva proti Říši

Audiokniha Dva proti Říši je bez přehánění zatím to nejlepší, co jsem z “historické” produkce Audiotéky (tuto audioknihu připravilo vydavatelství OneHotBook) slyšel. Předlohu, román Jiřího Šulce, mistrně načetl Ladislav Frej. Pokud náhodou tento skutečný příběh neznáte, tak vězte, že jde o detailní popis všech souvislostí atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942.

Audiokniha Dva proti Říši

Operace nazvaná Anthropoid (více na Wikipedii) byla posvěcená samotným exilovým prezidentem Benešem, který se rozhodl, že jediným krokem, který zajistí poválečnému Československu samostatnost a úctu bude nějaký významný odbojářský čin na území Protektorátu. Co třeba spáchat atentát na Reinharda Heydricha? Třetího nejmocnějšího muže nacistické Říše a vrchního stratéga při vymýšlení plánů na konečné řešení otázky co s podlidmi. Tedy těmi, co nepatří do árijské vyvolené rasy.

Audiokniha nás zavede do Anglie a Skotska, kde se v roce 1941 připravují na své úkoly na území Protektorátu českoslovenští výsadkáři, cvičení na speciální úkoly, které budou plnit po seskoku do svojí vlasti. Cvičí se i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kamarádi na život a na smrt. Náhoda tomu tak chce, že se nakonec nejlepší přátelé mají společně pokusit zabít Heydricha.

Příběh nás zavede samozřejmě i do protektorátu, kde je místní odboj tvrdě potlačován Gestapem a není moc odvážných, kteří by chtěli pomáhat parašutistům. Ti jsou na své mise připravováni pečlivě, ale v Protektorátu zjistí, že existuje něco jako potravinové lístky, s čímž organizátoři akcí nepočítali. Trápí je i špatně padělané dokumenty, zranění po seskoku a další nepředvídatelné okolnosti. Přes to všechno se většině výsadkářů podaří zapojit se do odboje, hlavně díky pomoci místních rodin, které je ukrývají a živí. Gabčík s Kubišem se po seskoku místo u Plzně objeví u Nehvizd u Prahy. Nakonec se s domácími odbojáři a i ostatními parašutisty spojí a mohou začít plánovat útok na Heydricha. Zvolí nejlepší místo, vše promyslí, nacvičí a i provedou. Gabčíkovi selže samopal Stengun a vše zachrání Kubiš – na auto říšského protektora vrhne bombu, ta ho smrtelně zraní.

Když Heydrich o několik dní po atentátu v nemocnici díky infekci v ráně od střepiny zemře, teror na domácím obyvatelstvu se ještě zvýší. Denně jsou popravovány stovky lidí, kvůli zámiňce jsou vyhlazeny Lidice, nacisté zuří a na atentátníky vypisují milionovou odměnu. Díky Karlu Čurdovi, parašutistovi, který dostal strach o sebe a rodinu a přihlásil se na Gestapu, zachycují vyšetřovatelé stopu.

Čurda prozradil úkryty výsadkářů, jejich pomocníci byli okamžitě zatčeni a mučeni. Jeden ze spolupracovníků odboje mučení a psychický teror nevydržel (ukázali mu hlavu jeho matky naloženou v lihu) a prozradil, že se atentátníci a i další výsadkáři skrývají v kostele svatých Cyrila a Metoděje u Karlova náměstí v Praze.

Gestapo a SS na kostel útočí, proti nim stojí sedm statečných. Boj trvá několik hodin, výsadkáři zabijí mnoho útočníků a v bezvýchodné situaci několik přeživších spáchá sebevraždu. Gestapák Fleischer, který je měl za úkol dostat živé, zuří.

Prologem je scéna, ve které se prezident Beneš baví o atentátu a obětech následných represí v Protektorátu s plukovníkem Moravcem, mozkem československé tajné služby v Británii. Beneš přiznává, že si jména atentátníků nepamatuje, vybavuje si jenom to, že se neustále smáli…

Více než šestnáctihodinová audiokniha má vše, co je potřeba. Skvělý příběh, strhující děj, dobrou dramaturgii a hlavně perfektní podání Ladislava Freje. Na tuto audioknihu si vyhraďte alespoň pět večerů, ale může se vám stát, že dáte půlku na jeden zátah. Nemá prostě chybu.

Jiří Šulc je detailista a poskytuje posluchači obrovské množství podrobností o životě v Protektorátu, o odboji a i o politických souvislostech a praktikách Gestapa. Román Dva proti Říši je silně na pomezí literatury faktu, toho, co si autor domyslel, je podle mého názoru hodně málo.

Památný den vysídlenců bychom si s Němci měli připomínat hlavně my

Lidovky včera upozornily na nový památný den, který Německo zařadí od příštího roku do kalendáře. Půjde o celostátní připomínku obětí vyhánění a připadne na 20. června. Rozhodla o tom německá kancléřka Angela Merkelová, respektive německá vláda. Tato zpráva se postupně začala objevovat ve většině českých médií, jelikož se týká i nás a je docela kontroverzní. Bude totiž připomínat i příběh asi tří milionů Němců, kteří byli po druhé světové válce vysídleni (odsunuti, více na Wikipedii) z území Československa.

Německá vlajka
Zdroj: Wikipedia

Před válkou žily v Československu podle sčítání obyvatelstva něco přes tři miliony Němců a odhaduje se, že podobné číslo by mohlo definovat počet Němců, kteří byli z našeho území vysídleni. Osobně si myslím, že jich bylo nezanedbatelně méně, jelikož dost z nich padlo na frontě. Ostatně i Němci sami uvádějí počet odsunutých někde kolem 2,6 milionu. Vysídlování bylo dohadováno uprostřed druhé světové války, co se týče “československých” Němců, tak jejich osud dohodl exilový president Beneš s britským premiérem Churchillem a dalšími zástupci pozdějších vítězných spojeneckých zemí. Poválečné setkání válečných vítězů později dohodu zpečetilo a navíc naší zemi definitivně vrhlo do spárů Stalina a sféry vlivu Sovětského svazu.

Odsun Němců nebyl rozhodně idylický a během dvou let při něm zahynulo mnoho odsunovaných, ať už díky hromadným popravám obyvatel německé národnosti běsnícími Revolučními gardami, nebo i kvůli osobním mstám a touze po majetku. Benešovy dekrety jsou zákonem, který byl do puntíku naplněn a navíc stále platí, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických, píše se ve Wikipedii. Zkrátka většina Němců byla zbavena majetku a převezena na hranice. V době, kdy se to dělo, se toto řešení zcela jistě zdálo všem jako ideální a nejméně bolestné. Koneckonců, odsunováni byli příslušníci národa, jehož představitelé si Čechy přáli vyhladit, zlikvidovat nebo přinejmenším odsunout někam na hranice Asie a zapojit do práce pro budování Říše.

Odsunovaní Němci si v letech 1945 až 1947 museli být vědomi toho, že jim Československo oplácí stejnou mincí. Německo totiž několik let zpátky zabralo Sudety, a i když šlo o akt posvěcený západními velmocemi, Čechoslovákům to mnoho radosti nenadělalo. V roce 1939 se pak za dalšího souhlasu Evropy pan Hitler napakoval rovnou do Prahy a ustanovil tu Protektorát. O pár měsíců později se díky Hitlerově enormnímu zájmu o Polsko konečně rozběhla druhá světová válka, na kterou “spojenci” čekali nepochopitelně dlouho. Nutno dodat, že v té době se mezi Hitlerovy kamarády počítal i Stalin, jehož armády vesele útočily na Polsko na druhé frontě.

Jelikož válka dopadla dobře a zlý pan Hitler byl poražen i díky možná ještě horšímu panu Stalinovi, mohli jsme si u nás za pečlivého dozoru vítězných mocností (největším dozorovatelem byl Stalin) dovolit trochu pročistit ovzduší a agresory z konce třicátých let odsunout. Jak již bylo řečeno, odsun nebyl idylický, ale určitě bych si dokázal představit několik daleko horších scénářů, jak by mohl dopadnout. Třeba občanskou válkou, masovým vyvražďováním (vraždění, které skutečně probíhalo, masovým s dovolením neoznačím, na to byli jiné experti a jiné kauzy) a tak dále.

Valné shromáždění OSN podle Lidovek v roce 2000 vyhlásilo 20. červen za mezinárodní den uprchlíků. Podle mého názoru je uprchlík a odsunutý trochu jiný příběh, navíc OSN to asi myslela hlavně ve vztahu k uprchlíkům v dnešních dobách. V Německu by se v tento den měly nově připomínat nejen oběti aktuálního vyhánění po celém světě, ale přímo i Němci, kteří na základě mezinárodních dohod museli po druhé světové válce opustit někdejší německé provincie (tedy prostory, kde žilo víc Němců než Čechů) v československém pohraničí.

Když se podíváme do historie na roky 1938 až 1947 pokud možno co nejméně zaujatýma očima, tak pokud si svůj odsun budou připomínat Němci (jako národ, který pod vedením jednoho fanatika rozpoutal světovou válku), tak proč bychom si ho nemohli připomínat i my? Ze Sudet totiž muselo odejít 150 000 – 250 000 lidí (zdroj), tisíce českých lidí byly zavražděny (i když někteří jako důsledek své odbojiové činnosti, což jim slouží ke cti), mnoho jich bylo “odsunuto” do koncentráků, odkud se nevrátili. Statisíce lidí byly donuceny pracovat pro Říši. Tito lidé byli “odsunuti” na území Něměcka a nuceně nasazeni do továren.

Pokud je tedy v Německu památným dnem 20. červen a má připomínat odsun Němců, navrhuji, ať se náš pan premiér pochlapí a jako takový malý revanš, po mnoha desítkách let a v době, když poslední pamětníci umírají, vyhlásí tento den památným i u nás. Nebudeme si připomínat jenom ty statisíce lidí, které museli odejít ze Sudet před válkou (a teď je otázkou, zda je označíme za odsunuté nebo uprchlíky, protože mnozí z nich prý podle Sudeťáků odešli zcela dobrovolně a tím pádem tedy uprchli), ale i nuceně nasazené, zavraždené v koncentrácích a na popravištích a i ty další, kteří nějak utrpěli. Jistě, šlo by o malé politické gesto (ze kterého by se v Německu nejspíš po…), ale určitě by Čechům i Němcům zase jednou připomnělo, jak to vlastně všechno bylo…