Kniha: Horší než doba války…

Kniha Horší než doba války… autora Jiřího Plachého ke se mně dostala jako vyžádaný vánoční dárek a bohužel na ní došlo až před týdnem. Docela jsem litoval, že jsem jí nechal čekat a přelouskal jsem jí během jednoho týdne při cestách do a z práce.

Horší než doba války

Tuto knihu se nesluší nazývat literaturou faktu, je to spíše perfektní faktografická a vyčerpávající studie na téma “jak se měli českoslovenští výsadkáří z Anglie po skončení druhé světové války”. Autor shrnul veškeré možnosti osudů našich zapomenutých hrdinů, kteří byli houfně propouštěni z armády, lustrování a zavíráni do vězení. Název knihy byl zvolen podle autentického citátu jednoho z vojáků, který po válce srovnal podmínky a uvedl, že komunistický režim byl horší než doba války.

Výsadkářů bylo několik desítek, ve knize se píše i o těch, kteří se nakonec do Protektorátu nedostali, jelikož je předběhl konec války. Dozvíte se opravdu o všech, i o těch, kteří nakonec zradili a donášeli Gestapu, případně později StB. Jejich osudy byly opravdu rozmanité a sympatické je, že neoficiální místa (tedy jejich příznivci) na ně ani dlouho po válce nezpomněly a pořádaly společně s nimi vzpomínkové pochody po stopách jejich protektorátních putování. Režim jako takový samozřejmě tyto hrdiny na dlouhá desetiletí vymazal z dějin. A autor knihy Jiří Plachý se zasloužil o to, že vznikla dokonalá studie o jejich poválečných osudech.

V tomto rozsahu bylo zajímavé téma z naší historie zpracováno poprvé a umím si představit, co to autorovi dalo práce. Knihu doplňuje rozsáhlý poznámkový aparát, mnoho citací a skvělá obrazová dokumentace. U většiny výsadkářů je k dispozici i portrét, případně několik momentek z výcviku nebo poválečného působení.

Je potřeba poznamenat, že četba to je těžká a náročná, ale to prostě vychází z podstaty problému. O mnohých výsadkářích se čtenáři dozvědí skutečně neuvěřitelné příběhy, které by jinak skončily v zapomnění. Autor by za přípravu této knihy zasloužil státní vyznamenání. Skvěle shrnul problematiku, která by jinak zůstala zapomenutá v archivech. Takhle má veřejnost šanci pátrat s minulosti společně s ním.

Poznámka k osvobození Rudou armádou. Nezavání to anexí?

Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou nazvat tažení Rudé armády na západ v letech 1944 – 1945 anexí. Ano, jistě, naše a mnoho dalších území bylo osvobozeno, to nepopírám, Sověti prostě Němce vyhnali a stálo je to podle odhadů odborníků více než 100 000 obětí, jenom na našem území.

Mrkněte se ale na definici slova anexe z Wikipedie: “Anexe (latinsky ad-nectere, připojovat) je de iure trvalé připojení (inkorporace) cizího státního území k jinému státnímu celku. Od dočasné vojenské okupace se liší tím, že anektované území se začleňuje do území a správy anektujícího státu.”

Připojili Sověti naše území do svých struktur? Ano. Okupovali nás? Ano, a to znovu o více než dvacet let později. Snažili se nás začlenit a spravovat? Ano, působili tu takzvaní poradci, kteří tento stát vlastně řídili, respektive naši představitelé je museli poslouchat.

A co víc, po druhé světové válce tajná sovětská policie odvlekla mnoho našich lidí na Sibiř. Rusové rozmontovali mnoho našich továren a ukradli je, převezli na svoje území. Opakuji, osvobodili nás, ale zároveň tu nadělali mnoho škody. Můžeme ji za to být vděční, tedy mysím za osvobození. Kdyby dohody nebrzdily Američany, mohlo být naše území z větší části osvobozeno právě jimi. Stalin si ale na naše území dělal dlouho před koncem války nároky a mohlo to dopadnout daleko hůř. Mohli jsme se stát další svazovou republikou, jako pobaltské a další státy.

Nesmíme zapomínat na to, že ono po mnoho desetiletí oslavované osvobození mělo i své stinné stránky a bylo jich mnoho…

Anna Franková zemřela o měsíc dříve, než si doposud historici mysleli

Nové datum smrti židovské dívky Anny Frankové mění jen velmi málo na tragických osudech životů Anny a její sestry Margot. Dívky našly úkryt se svojí rodinou v Amsterdamu v domě u vodního kanálu, ale byly nakonec prozrazeny a poslány do nacistických koncentračních táborů a zemřely během holocaustu společně s miliony jiných Židů.

Deník Anny Frankové

Nový termín data úmrtí Anny Frankové tak dává jinou podobu myšlence, že by sestry mohly být zachráněny, kdyby žily jen o něco déle.

“Když říkáte, že zemřely na konci března, tak vám to dává pocit, že zemřely těsně před osvobozením. Takže možná kdyby žily další dva týdny …,” řekl badatel Prins.

Zdroj: http://www.cbc.ca/news/world/anne-frank-died-a-month-earlier-than-thought-dutch-museum-says-1.3016166

Itálie představila obnovený klenot Pompejí

Itálie představila obnovený klenot starověkého města Pompeje – Vilu mystérií. Toto místo bylo dlouho zdevastované a hrozilo, že bude vyřazeno ze seznamu UNESCa a Italové budou muset vrátit evropské peníze, které dostali na jeho opravy.

Pompeje - Vila mystérií

Dario Franceschini, italský ministr kultury, přestřihl pásku u velkolepé nemovitosti na okraji centra města Pompeje, které obsahuje některé z nejlépe dochovaných starověkých fresek.

Zdroj: http://www.ablogabouthistory.com/2015/03/30/villa-of-mysteries-restored-at-pompeii/#sthash.cIPcFbqi.dpbs

Kdo by měl právo dát soudruhům přes hubu?

Občas se mi stane, že na ulici nebo v metru potkám nějakého komunistu, kterého znám z televize. Vždycky mě chytí amok a mám chuť když už ne na fyzický útok, tak alespoň útok slovní. Během pár vteřin se vždycky uklidním a toho bolševického výtečníka jenom nenávistně pozoruji.

KSČM

Jednou jsem v autobusu potkal soudruha Exnera. Měl jsem sto chutí vstát, požádat o klid a všem spolucestujícím sdělit, s kým že mají tu čest. Jaká že to svině komunistická s nimi sdílí dopravní prostředek. Samozřejmě na to nedošlo, jsem v podstatě klidný a slušný člověk, který se s cizími nehádá ani nepere.

Prostě tak nějak vnitřně cítím, že bych měl dát komunistům najevo, co si o nich myslím. Na nějaké demonstrace se hádat nechodím, vím, že by mi ruply nervy a skončilo by to násilím. Přesto si ale myslím, že by komunisti přes hubu zasloužili a dokonce si dokáži představit, kdo by na to měl právo.

Tak třeba političtí vězni, lidé, kteří se nemohli za minulého režimu věnovat svojí profesi a nemohli studovat. Pak ti, jejichž příbuzní byli umučeni, ti, kteří přišli o čas a zdraví v lágrech. Lidé, kteří byli minulým režimem jakkoliv omezováni a šikanování. Celá společnost za to, že tu existovala železná opona, že nebylo možná cestovat a konzumovat produkty západní společnosti, ať už hmotné nebo kulturní. Komunistům by mohli rozbít hubu i ti, kteří se ve škole povinně zabývali marxismem a ztráceli tak čas, který by mohli využít ke studiu něčeho, co by využili v praxi. Když to vezmeme kolem a kolem, tak rozbít hubu komunistovi by mohly miliony Čechů. Koho z nás se minulý režim nijak nedotkl? Podle mého názoru jsme se s minulostí ještě dostatečně nevyrovnali.

Ve Švédsku bude poprvé vystavena Nobelova závěť

Poslední vůle Alfreda Nobela, který hrál klíčovou roli v dějinách Švédska a jeho jméno bylo propůjčeno dnes proslulé Nobelově ceně, bude ve Stockholmu poprvé veřejně vystavena. Doteď byl původní dokument z roku 1895 ukrytý v trezoru Nobelovy nadace a vidělo ho jen několik vyvolených.

Alfred Nobel

Nobelovy ceny jsou “jednou z největších švédských značek,” řekl mluvčí švédského institutu, Sergio Guimaraes.

Jde o čtyři zažloutlé stránky, popsané černým inkoustem, staromódním rukopisem. Nobel, vynálezce dynamitu, popsal, co by se po jeho smrti mělo stát s jeho bohatstvím, které získal právě díky svému smrtícímu vynálezu. Jeho ceny se udělují v oblasti medicíny, fyziky, chemie, literatury a zásluh o mír. Ocenění znamená i tučnou finanční odměnu, která je vyplácena právě z dědictví Alfreda Nobela.

Albert Einstein, který získal Nobelovu cenu fyziky v roce 1921, si myslel, že Nobel vytvořil mírovou cenu, protože měl špatné svědomí. Něco pravdy na tom asi bude…

Vůle byla napsána v Paříži 27. listopadu 1895, poté byla umístěna do bezpečnostní schránky na stockholmské Enskilda Bank.

Nobel zemřel v prosinci 1896 v Itálii. Když byla jeho vůle otevřena počátkem příštího roku, jeho blízcí byli v šoku. Neměl žádné přímé dědice, ale své nejbližší docela slušně zabezpečil. Většina peněz jim ale nepřipadla, proto se jeho dědici snažili závěť u soudu napadnout. První Nobelovy ceny byly uděleny v roce 1901, závěť je vystavena nejméně do konce května.

Zdroj: http://news.yahoo.com/nobels-goes-display-first-time-051525990.html

Audiokniha: Gottland

Audiokniha Gottand je výběrem z bestselleru polského spisovatele Mariusze Sczygiela. Tento novinář a spisovatel nabízí čtenářům (a vlastně i posluchačům) nezaujatý pohled na zajímavé osobnosti československých a českých dějin. Seznámíme se s neznámými a nepříliš lichotivými fakty o rodině Baťových či se podrobně ponoříme do akce Státní bezpečnosti, který dokonale zničila podvrženými nahrávkami spisovateli Janu Procházkovi.

Gottland

Tato audioniha má pouze jednu chybu – neobsahuje komplet celou knížku, který před pár lety vedla žebříčky prodejnosti. Ale je nutno dodat, že to podstatné v nahrávce nechybí. Více jak čtyři hodiny zajímavého povídání, které načetly poměrně neznámé hlasy, vás zaujme natolik, že si tuto exkurzi do našich dějin rádi dáte na jeden zátah.

Na této audioknize je cenný hlavně pohled polského autora, nezaujatý a do jisté míry kritický. I když se autor do naší povahy pouští kriticky, je znát, že má Čechy rád a je na ně dobrým odborníkem.

Vsadím se, že mnozí ze čtenářů aposluchačů se o naší národní povaze a historii dozvědí dost nového – například osudy rodiny Baťů jsou popsány poutavě a obsahují zajímavé méně známé detaily. Sczygiel je koneckonců autorem, který se našimi dějinami s národní povahou dlouhodobě a podrobně zabývá.

Jak jsem již napsal, pohled zvenčí je pro našince k nezaplacení a pokud se dozvíme, jak nás vnímá člověk s dobrým teoretickým a praktickým základem, můžeme mu být jenom vděční. Mohlo by se zdát, že nás autor uráží a dělá si z naší historie legraci, ale opak je pravdou. Upozorňuje na to, na co by si místní autor pouázat nedovolil. Český spisovatel by se jistě bál negativních reakcí čtenářů a do ožehavých témat by se stoprocentně nepouštěl s takovou vervou.

Knihu, která dostala mnoho ocenění, se do zvukové podoby podařilo převést bezchybně. Je poutavá (já sám jsem nebyl schopen přestat poslouchat) a plná zajímavých informací, které jistě obohatí debaty o historii. Rád bych poukázal na jednu důležitou věc – autor si fakta v knize jistě nevycucal z prstu, sám píše o tom, že v archivech a při rozhovorech s pamětníky trávil mnoho času.

Já osobně jsem si zamiloval část o sochaři, který postavil Stalinův pomník a o autorovi braku, který se jakoby zázrakem změnil v úspěšného autora knih vyznačujících se socialistickým realismem. Tyto dvě osobnosti, stejně jako spisovatel Procházka, byly pro mě novými a velmi zajímavými postavami našich dějin.

Gottland je na pomezí beletrie a literatury faktu v tom nejlepším slova smyslu. Baví a vzdělává, což se o audioknize s klidem nepovede prohlásit pokaždé. Gottland je prostě hit.

Text prodejce audioknihy:

Témata, z nichž některá patří k “neuralgickým” bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy. 
Kniha vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie (rodina Baťů, Lída Baarová, Jan Procházka, Marta Kubišová, Jaroslava Moserová), ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samými Čechy (sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci). 
V roce 2007 byla kniha oceněna Cenou varšavských knihkupců a autor za ni byl rovněž nominován na nejprestižnější polskou literární Cenu Niké. V roce 2009 autor obdržel Cenu Gratias Agit 2009 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí a v Bruselu mu byla udělena také Evropská knižní cena v kategorii beletrie. 

Obsah:
Ani krok bez Bati
Palác Lucerna
Důkaz lásky
Oběť lásky
Paní Neimitace
Miláček
Veselé Vánoce!
Lovec tragédií
Kafkárna
Proměna

Výstava: Svědectví terezínských zdí (1. 4. – 16. 5. 2015)

Projekt fotografa Richarda Homoly se zaměřuje na zachycení stop, vzkazů a jiných nápisů rytých během válečných let vězni ghetta do terezínských zdí, jež se dochovaly do dnešní doby.

Terezín

Nápisy, které se dochovaly do dnešní doby, jsou ohroženy různými opravami a přestavbami. Práce je realizována technikou velkoformátové černobílé fotografie, tj. formát negativu 18 × 24 cm a 20 × 25 cm, která ve své technické i výtvarné kvalitě dává vyniknout příběhu, jenž je obsažen v těchto artefaktech. Vznikl tak jedinečný fotografický soubor čítající asi 300 negativů, část jsou nálezy osobního charakteru, část se týká organizační struktury ghetta a zbytek jsou doplňující výtvarné práce charakterizující Terezín v jeho specifické podobě.

Kurátor: Petr Kliment

Místo konání:

Rytířská 31
110 00 Praha 1
Česká republika

Datum:

Od:  1.4.2015
Do:  16.5.2015 

Organizátor:

České centrum je spoluorganizátor akce

Výstava: Ve znamení tří deklarací… Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu

Zámek Žďár nad Sázavou ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů představí svým návštěvníkům novou unikátní výstavu pod názvem „Ve znamení tří deklarací… Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu“. Výstava bude přístupna veřejnosti od 26. 3. do konce května 2015 v prostorách Galerie Kinských. 

Výstavní projekt přibližuje postoje a postavení šlechty v Československu v kontextu mnichovských událostí roku 1938 a následně okupace českých zemí nacistickým Německem. Hlavní pozornost je věnována představitelům šlechtických rodů, kteří stáli u vzniku deklarací proklamujících podporu českému státu a národu. Stranou pozornosti nezůstávají ani otázky související s kolaborací šlechty na jedné straně a jejím zapojením do protinacistického odboje a s tím souvisejícími postihy na straně druhé. Autory projektu jsou historici z Ústavu pro studium totalitních režimů Dita Jelínková a Zdeněk Hazdra.

„Jsme rádi, že můžeme návštěvníkům zámku představit tuto zajímavou a úspěšnou výstavu, která mapuje důležité období české historie. Věřím, že každá země by měla pochopit svou minulost, aby mohla úspěšně vytvářet svou budoucnost. Právě tato výstava to umožňuje tím, že ukáže příklady a příběhy konkrétních aktérů historických událostí,“ uvedl Constantin Kinský.

Součástí výstavy je i audiovizuální část tvořená půlhodinovým videodokumentem, který vznikl ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů a občanského sdružení Post Bellum. Návštěvníkům se tak dostane možnost zaposlouchat se do vyprávění potomků protagonistů deklarací z konce třicátých let (Theobalda Czernina, Jaroslava Lobkowicze, Františka Kinského a Karla Schwarzenberga) a seznámit se s osudy jejich rodin během bouřlivého dvacátého století.

Tato putovní výstava se již od října 2014 postupně představila veřejnosti na Novoměstské radnici v Praze, na zámcích Loučeň a Pardubice. Skládá se z 27 panelů na 14 dvoustranných stojanech a audiovizuální části.

Více informací naleznete na http://www.ustrcr.cz/cs/ve-znameni-tri-deklaraci 

Blog pro příznivce historie. Novinky, objevy, fotky, videa, infografiky, recenze, tipy, výlety, rozhovory, archivy…