Dánští archeologové našli 2000 zlatých spirál pohřbených v poli v oblasti Zealand. Je možné, že spirály byly použity k zdobení slavnostních krojů kněží uctívajících slunce v průběhu doby bronzové.
Dánské národní muzeum ve středu oznámilo, že archeologové odhalili zlaté spirály, které mohly být používány pro náboženské obřady v průběhu doby bronzové. Tehdy předkové Dánů uctívali slunce.
Pokračování textu V Dánsku našli zlatý poklad z doby bronzové
Archeologové kopali na Lækjargata v centru Reykjavíku kvůli chatě postavené v roce 1799 a nakonec našli vikingské obydlí staré asi 900 let. Dům byl nejméně 20 m dlouhý a 5,5 m široký v nejširším místě. Ohniště ve středu chaty je jedním z největších objevených na Islandu, bylo 5,2 m dlouhé.
“Tento objev je velkým překvapením pro každého,” řekl Þorsteinn Bergsson, generální ředitel Minjaverndu, nezávislého sdružení pracující na zachování starých budov na Islandu. “Objev přepisuje historii Reykjavíku.”
Lísabet Guðmundsdóttir, archeoložka Islandského archeologického ústav říká, že neexistuje žádný způsob, jak zjistit, kdo mohl v domě žít. “Nemáme žádné záznamy o domě v tomto místě, tedy kromě chaty postavené v roce 1799,” vysvětluje.
Objekt prý pochází z prvních let osídlení Islandu – tedy období z let 870 – 930. Na přesné datování bude potřeba počkat až do ukončení vykopávek. Skupina provádějící výzkum již našla uvnitř domu tkalcovské náčiní a stříbrný prstýnek s perlou v bezprostřední blízkosti domu.
Zdroj: http://icelandmonitor.mbl.is/news/news/2015/07/08/viking_age_hut_found_in_reykjavik/
To si takhle začátkem prázdnin vykračujete s rodinou po litoměřickém náměstí a chce se vám nadávat, protože hned vedle chodníku je docela hluboký výkop, ve kterém je plno dělníků a vůbec lidí, kteří něco prohlížejí. Říkáte si, že jste dlouho neviděli u výkopu takový rej, co se to děje, že by tam někdo skutečně pracoval? Pak si najednou všimnete, že nejde o kopáče, ale o lidi, kteří lopatičkami cosi odkrývají a košťátky odmetají. A to, co odkrývají jsou kosti, na první pohled lidské…
Samozřejmě hned začnete spekulovat, o co jde, jak je nález starý a tak dále. Říkáte si, že jelikož kostry nejsou tak hluboko, nepůjde o nález tak moc starý a vzácný. Ovšem díky tomu, že moje tchýně v jednom z archeologů poznává svého bývalého žáka, dozvídáme se brzy víc.
Sympatický archeolog Olda nám řekne, že jde o nález z 11. – 12. století, stavaři prý při výkopu narazili na staré pohřebiště. Zajímavé je, že na tomto místě byly pohřbeny jenom ženy (našli jich prý 7) a šlo o křesťanky, jelikož nebyly skoro vůbec ozdobené. Tehdejší kněží prý považovali zdobení mrtvol v hrobech za pohanské a neměli to rádi. Jedna z žen měla takzvané záušnice (opravdu nešlo o náušnice, tohle byl jiný druh šperku, který se vplétal do vlasů na uši) a další žena byla pohřbena s asi půlročním dítětem.
Na litoměřickém hlavním náměstí bylo srocení davu, kolemjdoucí se přidávali k přihlížejícím, všichni si fotili kostru, která byla odkrývána v hloubce asi 1,5 metru pod současným povrchem. Archeologové postupovali velmi pečlivě, zakreslovali a fotili nálezy, které pak skládalli do popsaných pytlíků. Přišlo mi, že tam chybí trochu pokory a piety k pozůstatkům našich předků, ale pak mi došlo, že jediné, co by je mohlo rušit jsou přihlížející. Archeologové se ve výkopu pochybovali pomalu a potichu, asi tento přístup tak nějak patří k jejich práci. Pro nás i ostatní přihlížející to byl rozhodně nečekaný a nevšední zážitek…
Graffiti staré 1 500 let? Ve městě Aphrodisias (nachází se na území současného Turecka) se na starověkém městském stadionu našly obrázky gladiátorských soubojů. Líčí bitvu mezi dvěma bojovníky: gladiátorem vyzbrojeným s trojzubcem a sítí a gladiátorem vybaveným mečem a štítem).
Jedna scéna ukazuje vítězícího gladiátora s trujzubcem nad hlavou a mířící nad poraženého protivníka, druhá situaci opačnou, bojovník s mečem a štítem pronásleduje prchajícího muže s trojzubcem. Další obrázek ukazuje dva gladiátory při souboji a rozhodčího. Mimochodem, několik tisíc let staré graffiti byly objeveny i v Austrálii.
Zdroj: www.livescience.com/51203-ancient-graffiti-gladiator-combat-discovered.html
Pokud vás zajímá nedávno tady popisovaných sedm starověkých divů světa, mrkněte na tenhle dokument.
Díky vědě a moderním technologiím můžeme pohlédnout do obličeje ženy, která žila před sedmi tisíci lety. Student archeologie Mahsa Vahabi na archeologickém nalezišti v Íránu objevil kromě starého nádobí také kostru ženy.
Vědec Mohammad Reza Rokni se pak pustil do 3D rekonstrukce obličeje této ženy. Použil k tomu kosterní pozůstatky a pravidla symetrie lidského těla, jelikož neměl k dispozici kompletní kostru. Podoba ženy se prý podařila vystihnout asi z 95 %. Parametry obličeje byly sestaveny na základě naměřených dat a tkáně domodelovány, stejně tak jako vlasy, které se nedochovaly a vědci tak použili svojí fantazii.
Zdroj: http://en.mehrnews.com/news/107975/Face-of-Tehran-s-7-millennia-old-woman-reconstructed
Znečištění vzduchu způsobené člověkem je možné dokázat až neuvěřitelných 400 000 let zpět. Vědci objevili stopy zplodin v zubním kameni našich velmi vzdálených předků. Šlo prý o následek pobytu v uzavřených prostorách s rozdělaným ohněm, který sloužil k pečení masa. Jelikož tehdejší lidé měli oheň rozdělaný prakticky neustále a vdechovali zplodiny, projevilo se to na jejich zdraví, a to nejenom na zubech, ale i na dýchacím ústrojí.
Vědci z Tel Avivské univerzity měli šanci zkoumat 400 000 let staré lidské zuby v takto zachované podobě vůbec poprvé. Jeskyně Quesem byla 200 000 let nedostupná, takže pozůstatky po tehdejších obyvatelích našli archeologové v dobrém stavu.
Hliněné sošky byly objeveny uvnitř rákosového košíku v budově u starobylého města Vichama v severním Peru, tedy na místě, které je dnes významným archeologickým nalezištěm.
Sošky bývaly pravděpodobně používány při náboženských obřadech prováděných začátkem stavby nové budovy. Dvě z postav, nahý muž a žena, byly namalovány bílou, černou a červenou barvou, prý reprezentovaly tehdejší politiky. Třetí soška znázorňuje ženu s 28 prsty a červenými tečkami na bílé tváři, v tomto případě šlo prý o kněžku.
Seznam nejobdivuhodnějších staveb starověku začal vznikat v době, kdy většina ze sedmi divů světa ještě stála a v podstatě zářila novotou. Za původce nápadu vytvoření seznamu obdivuhodných architektonických kousků z oblasti Středozemního moře a Blízkého východu je považován Filón Byzantský, řecký spisovatel žijící ve 2. nebo 3. století našeho letopočtu.
Je nutno podotknout, že ve starověku bylo těchto seznamů více a vytvářeli je různí filozofové a matematici. A jelikož je lidský vkus různý, tak se i v seznamech vyskytovaly nejrůznější stavby, které v tom dnešním seznamu sedmi divů světa už nefigurují. Současný seznam, který je v této podobě citován od 18. století, obsahuje následující stavby (převzato z české Wikipedie):
| Název | Datum stavby | Civilizace | Dochovaný | Zánik |
|---|---|---|---|---|
| Egyptské pyramidy v Gíze | 2550 př. n. l. | Egypťané | Ano | jediné se dochovaly |
| Visuté zahrady Semiramidiny | 600 př. n. l. | Babylóňané | NE | není známo |
| Feidiův Zeus v Olympii | 435 př. n. l. | Řekové | NE | zničeno požárem |
| Artemidin chrám v Efesu | 550 př. n. l. | Řekové | NE | zničeno požárem |
| Mauzoleum v Halikarnassu | 351 př. n. l. | Helénská civilizace | NE | zničeno zemětřesením |
| Rhódský kolos | 292-280 př. n. l. | Helénská civilizace | NE | zničeno zemětřesením |
| Maják na ostrově Faru | 3. století př. n. l. | Egypťané | NE | zničeno zemětřesením |
Velké pyramidy, které se nacházejí v Gíze na západním břehu řeky Nil severně od Káhiry, jsou jediným divem starověkého světa, který přežil až do dnešních dnů. Tyto tři pyramidy (nejznámější je Cheopsova) byly postaveny v letech 2 700 – 2 500 před naším letopočtem jako královské hrobky. Největší a nejpůsobivější je právě Cheopsova pyramida, která pokrývá 13 akrů a prý byla postavena z více než 2 milionů kamenných bloků, a každý z nich váží od dvou do třiceti tun. Více než 4 000 let byla Cheopsova pyramida nejvyšší stavbou světa, o tento rekord přišla stavba až v 19. století. Témeř dokonale symetrické pyramidy byly vybudovány bez moderních nástrojů a geodetických přístrojů. Vědci se domnívají, že Egypťané používali systém válců a saní k přesunování těžkých kamených bloků. Šikmé stěny, které byly určeny k napodobení paprsků boha slunce Ra, byly původně postaveny stupňovitě a pak vyplněny vápencem. Interiér pyramid byl plný úzkých chodeb a skrytých komor v neúspěšném pokusu odradit zloděje. Ačkoli moderní archeologové našli v rozvalinách různé poklady, domnívají se, že většina z toho, co pyramidy kdysi obsahovaly, byla vypleněna do 250 let od jejich dokončení.
Podle starých řeckých básníků byly zahrady vybudovány nedaleko řeky Eufrat v současném Iráku, za vlády babylónského krále Nabuchodonozora II kolem roku 600 př.n.l. Zahrady byly vysazeny více než 20 metrů ve vzduchu na obrovské čtvercové cihlové terase, vystavěné po vzestupných krocích, jako je například hlediště divadla. Král údajně stavěl zahrady kvůli milence Amytis, aby zmírnil její stesk po vzdáleném domově. Spisovatelé popsali, že lidé mohli chodit pod krásnými zahradami, které spočívaly na vysokých kamenných sloupech. Moderní vědci odvodili, že aby zahrada přežila, musela být zavlažována pomocí systému skládajícího se z čerpadla, vodního kolo a cisteren. Tento důmyslný systém pak musel vodu z Eufratu dopravit nahoru do zahrad, tedy do výšky mnoha metrů. Ačkoli jsou rozmanité popisy zahrad jak v řecké, tak v římské literatuře, žádný z nich není takzvaně z “první ruky”. Žádná zmínka o zahradách nebyla nalezena ani v babylónských nápisech na kamenných destičkách. Moderní vědci sice věří, že báchorky o Semiramidiných zahradách jsou inspirovány skutečností, ale v této podobě mohly těžko existovat.
Známá socha Dia byla dílem aténské sochaře Feidia. Umístěna měla být v Olympii, místě starověkých olympijských her kolem poloviny pátého století před naším letopočtem. Socha představovala boha hromu sedící s nahou hrudí na dřevěném trůnu. Zeus byl doplněn dvěmi vyřezávanými sfingami, tělem lva a křídly ptáka. Socha byla bohatě zdobená zlatem a slonovinou a dosahovala téměř a ke strupu chrámu, prý měřila více než 12 metrů. Podle legendy sochař žádal boha, na jehož podobě pracoval, o znamení schválení po dokončení sochy. A skutečně, brzy poté, chrám byl zasažen bleskem. Zeus zdobil chrám v Olympii více než osm století, pak křesťanští kněží přesvědčil římského císaře k uzavření chrámu (ve 4. století). V té době byla socha přesunuta do chrámu v Konstantinopoli kde byla při požáru v roce 462 zničena.
Ve skutečnosti bylo Artemidiných chrámů několik. Chrámy a oltáře byly ničeny a poté obnoveny na stejném místě, tedy v Efezu, řeckém přístavním městě na západním pobřeží současného Turecka. Nejzajímavějšími stavbami byly dva mramorové chrámy postavené v letech 550 a 350 př. n.l. První z nich byl navržen krétským architektem Chersifrenema jeho synem Metagenem a zdobili ho někteří z nejslavnějších umělců antického světa. Budova vyhořela 21. července 356 př.n.l., podle legend šlo o noc, kdy se narodil Alexandr Veliký. Asi o šest let později se začal stavět nový chrám. Nová budova byla obklopena mramorových schody, které vedly k více než stodvacetimetrové terase. Uvnitř bylo 127 skoro dvacetimetrových mramorových sloupů a socha Artemise. Archeologové se neshodují v tom, zda stavba měla strop pod širým nebem, nebo byla kryta dřevěnou střechou. Chrám byl z velké části zničen Ostrogóty v roce 262 a jeho trosky spatřily světlo světa až v roce 1860, když archeologové vykopali první ze zřícených sloupů na dně řeky a to nebylo až do roku 1860, které archeologové vykopali první ze zříceniny sloupců chrámu na dně řeky.
Mauzoleum v Halikarnasu (nachází se v jihovýchodním Turecku) bylo hrobkou, kterou postavila Artemisia pro svého manžela Mausoluse, krále Carnie v Malé Asii, po jeho smrti v roce 353 př.n.l. Mausolos byl také Artemisiin bratr a podle legendy byla jeho sestra a zároveň manželka tak moc zasažena jeho smrtí, že si jeho popel rozmíchala ve vodě a vypila ho. A kromě toho objenala stavdu obří hrobky, která byla nakonec postavena z bílého mramoru do výše přes 40 metrů. Komplikovaný design budovy se skládá ze tří pravoúhlých vrstev, kombinujících tři architektonické styly. První vrstva byla vysoká skoro 20 metrů, následuje střední vrstva a 36 jónskými sloupy a střecha ve tvaru pyramidy. Na samém vrcholu střechy byl umístěn samotný hrob, zdobený pracemi čtyř sochařů a koňským čtyřzpřežím. Mauzoleum bylo z velké části zničeno při zemětřesení ve 13. století a jeho ostatky byly později použity v opevnění hradu. V roce 1846 byly kousky původního mauzolea vyjmuty z hradního opevnění a nyní jsou spolu s dalšími památkami z Halikarnasu v londýnském Britském muzeu.
Kolos byla obrovská bronzová socha boha slunce (Helios) postavená obyvateli řeckého ostrova Rodos během dvanácti let ve 3. století př. n. l. Hlavní město bylo na začátku 4. století př. n. l. terčem makedonských nájezdníků a podle legendy místní obyvatelé prodalí nástroje a vybavení co na místě nechali Makedonci a peníze použili na stavbu bronzové sochy. Tu navrhl sochař Chares a jeho dílo bylo přes 30 metrů vysoké, nejvyšší z antického světa. Bylo dokončeno kolem roku 280 př. n.l. a stálo šedesát let, než bylo zničeno při zemětřesení. Socha nebyla nikdy opravena a znovu postavena a když o mnoho stovek let později Arabové napadli Rodos, putovaly zbytky bronzu do šrotu. Z tohoto důvodu archeologové nevědí moc o přesném umístění sochy a ani jak vlastně vypadala. Většina věří, že líčila nahého boha slunce, který držel v jené ruce pochodeň a ve druhé ruce oštěp. Dokonce se říkalo, že socha stála jednou nohou na každé straně přístavu, ale většina vědců nyní souhlasí tvrzením, že nohy sochy byly pravděpodobně postaveny blízko sebe, jelikož musely držet obrovskou váhu celé sochy.
Maják na ostrově Faru byl umístěn na malém ostrově zvaném Faros v blízkosti města Alexandrie. Navrhl ho řecký architekt Sostratos a dokončen byl asi v roce 270 př.n.l, za vlády Ptolemája II. Maják pomáhal navigovat lodě v rušném nilském přístavu. Archeologové našli starověké mince, na kterých byl maják zobrazen, a vyvozují z nich, že stavba měla tři úrovně: čtvercový půdorys sole, osmibokou úroveň ve středu a válcovitý vrchol. Nad tím stála pětimetrová socha, s největší pravděpodobností Ptolemája II. nebo Alexandra Velikého, po němž bylo město pojmenováno. Přestože se odhady o výšce majáku různí a pohybují se v rozmezí 60 – 180 metrů, většina moderních vědců věří, že to bylo asi 120 metrů. Maják byl postupně zničen během série zemětřesení v letech 956 až 1323. Některé jeho pozůstatky byly objeveny v dolním toku Nilu a podle posledních zpráv by se měla stavět jeho replika na místě, kde stál původně.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Seven_Wonders_of_the_Ancient_World
http://www.history.com/topics/ancient-history/sevens-wonders-of-the-ancient-world
Na území Biomedical Campusu v anglickém Cambridge byla nalezena kostra koně – tři metry pod zemí a se zlomenou nohou.
Archeologové prohlásili, že jde o velmi neobvyklý nález, protože jde o téměř kompletní kostru a událost, se kterou tento nález souvisel, musela být velmi zajímavá.
Skelet, který je asi 2000 let starý, byl nalezen před třemi týdny při přípravných pracích na místě stavby nového hotelu a konferenčního centra.
Alison Dickens, šéf archeologického odděleni univerzity v Cambridge, řekl, že úplná analýza nebyla doposud provedena, ale počáteční vyšetřování specialistou na zvířecí kosti ukázalo, že kůň byl asi jeden a půl metru vysoký.