Josef František byl velmi nadaným stíhacím pilotem, vlastencem a hlavně nespoutaným živlem, jehož nezkrotili nejenom velitelé v československé armádě a později v RAF. Ze soubojů nad Anglií v roce 1940 také vycházel neporažen. Osmého října 1940 zemřel při leteckém neštěstí.
Narodil se před sto lety v moravských Otaslavicích. Sedmého října 1940 slavil šestadvacáté narozeniny v Anglii, jako hrdina Bitvy o Británii. Za předešlý měsíc sestřelil 17 německých letadel, do vzduchu se dostával několikrát za den, chyběla mu disciplína a jeho jediným cílem bylo dostat z oblohy co nejvíc letadel s hákovými kříži na křídlech. Jakmile se dostal nad kanál, oddělil se od svých polských kamarádů a začal lovit Němce. Povídá se, že u polské perutě byl nejenom kvůli tomu, že na začátku války utekl bojovat do Polska, ale i kvůli konfliktům s československými důstojníky.
Ve 303. polské peruti byl spokojený. Mohl si dělat co chtěl, po návratu ze své osamnělé mise dostal obvykle vynadáno, to bylo všechno. Jeho konto sestřelených německých letadel utěšeně rostlo, byl slavný. 7. října 1940 byl opět velitelem tlačen k tomu, aby si vzal dovolenou a jel si odpočinout. Možná se zrovna ten den rozhodl, že toho má dost. Měl narozeniny a patrně to řádně oslavil. Alkoholu se každopádně jako skoro všichni ostatní nevyhýbal. Druhý den vzlétl na misi, skoro jako vždy se oddělil a letěl lovit nad kanál.
Toho dne nebyl úspěšný. Při návratu havaroval a zabil se. Existuje mnoho dohadů o tom, proč se to stalo? Jedni tvrdí, že se zabil při akrobacii nad domem svojí anglické přítelkyně. To je patrně nesmysl, protože skončil mnoho kilometrů od domu svojí rusovlasé lásky.
Jak to bylo doopravdy, se už asi nikdy nedozvíme. Já osobně si myslím, že šlo o kombinaci únavy, strachu a zdravotních potíží. Únava tam jednoznačně hrála roli – létal prakticky nonstop, byl pod psychickým tlakem, mluví se o tom, že měl strach z pobytu na zemi. Jeho letiště bylo krátce před jeho smrtí bombardováno, cítil strach a bezmoc. Tedy pocity, které mu v kokpitu jeho Hurricanu byly cizí.
Zdravotní potíže nelze vyloučit. Když jsem se před mnoha lety bavil s Josefem Balejkou, Františkovým kamarádem, který s ním trávil čas v Polsku a stýkal se s ním i v Anglii, dozvěděl jsem se fakt, o kterém se nemluví a nepíše. František si prý stěžoval na krátkodobé poruchy zraku při změně výšky (a tedy i tlaku) při pilotování svého stroje. Co když toho osudného dne na chviličku přestal dobře vidět a právě to ho stálo život?
Josef František byl mimořádný letec i střelec. Tato kombinace z něj udělala skutečné eso. Můžeme jenom spekulovat o tom, co by se s ním dělo dál, kdyby nezemřel neporažen ke konci Bitvy o Británii. Já bych si dovedl představit následující scénář.
Oženil by se se svojí anglickou přítelkyní, po ukončení první operační tůry by cvičil nové piloty, samozřejmě polské. V roce 1942 by se opět vrátil do bojů, účastnil by se sweepů (útočných výpadů) nad Francii, připsal by si další vítězství. Stal by se velitelem jedné z polských stíhacích perutí RAF. Během své třetí operační várky by se stal šéfem polského wingu, to už v hodnosti Wing Commander.
Vedl by ho v roce 1944 během vylodění v Normandii. Postupem času by se ve své nedisciplinovanosti snažil krotit, ale přes zákazy nejvyššího velení RAF by občas sedl do kokpitu a vydal se na osamocený lov. Jeho sestřely by byly uznávány hlavně díky snímkům z jeho fotokulometu. Po přesunu jeho wingu na území kontinentální Evropy těsně před koncem války by byl jedním z mála Čechoslováků, kteří dosáhli sestřelu německého letadla nad územím protektorátu. V dubnu 1945 by se nad Plzní utkal s německými proudovými stíhačkami ME-262 a dvě z nich by sestřelil.
Konec války by ho zastihl jako spojenecké eso es. V roce 1945 by se vrátil domů vypořádat svoje věci. Službu v nově vznikajícím československém letectvu by odmítl. Už v roce 1946 by se vrátil do Anglie a stal by se velitelem perutě. Operačně by se zúčastnil korejské války, i tam by patřil k nejlepším. O jeho soubojích na proudových letadlech proti sovětskému esu Kožedubovi by bylo napsáno mnoho knih. Sám by se stal teoretikem boje stíhačky proti stíhačce.
V roce 1969 by odešel do výslužby, založil by rodinný podnik (letecké opravny), který by o deset let později předal svým synům. Po sametové revoluci by doma odmítl povýšení na generála, spokojil by se s nejvyššími možnými hodnostmi v britské a polské armádě. Dnes by ve svém domku na anglickém venkově přijímal blahopřejné telegramy a faxy a stále by se těšil dobré fyzické a mentální kondici.
Mimochodem, víte, že je Josef František stále jenom plukovníkem in memoriam? To, že nemá vyšší hodnost, je jednou z největších podivností, stejně tak fakt, že nedostal nejvyšší české vyznamenání Řád Bílého lva (pokud návrh vlády schválí prezident, mohli bychom se dočkat letos). Ohledně hodnosti Josefa Františka jsem poslal dotaz na Ministerstvo obrany. Jsem zvědav, co mi odpoví. Tedy pokud se odpovědi dočkám…
Pokud vás Josef František zajímá, doporučuji knihu Jiřího Rajlicha (Josef František: Pokus o pravdivý příběh československého stíhače).
Zdroj fotky: https://www.praha14.cz/zivot-na-praze-14/uvod-o-praze-14/letci-v-nazvech-ulic-cerneho-mostu/plk-i-m-josef-frantisek-dfm-bar/
