Věděli jste, že Japonci bombardovali USA?

Ano, opravdu tomu tak bylo, Japonci během druhé světové války bombardovali území USA na americkém kontinentu. Málo se o tom ví a nešlo o žádnou velkou akci, ale do Oregonu skutečně dopadly japonské bomby. Šlo o zdánlivě bezvýznamnou událost, která měla ale dost velký propagandistický význam a která pokračovala silným příběhem, který skončil až v devadesátých letech minulého století.

Letec Fujita

9. září roku 1942 brzy ráno se u oregonského pobřeží objevila japonská ponorka, ze které na svou misi vystartoval japonský námořní letec Nobuo Fujita (profil na anglické Wikipedii najdete tady, je tam i detailní popis akce). Šlo o zkušeného válečného letce a jeho úkol byl poměrně jednoduchý. Měl na svém dolnoplošníku doletět nad lesy na pomezí Kalifornie a Oregonu a mezi stromy shodit dvě zápalné bomby. Ty měly rozpoutat lesní požár a nadělat tak Američanům dost škody. Akce se podařila, Fujita se svým partákem Shojim skutečně les bombami zapálili, ale efekt nebyl takový, jak si představovali. Požár se podařilo rychle uhasit.

Nicméně Fujita se stal národním hrdinou, koncem války se dostal do výcviku kamikaze, ale svůj poslední sebevražený let neprovedl. Po válce se byl několikrát podívat ve městě Brookings, tedy na místě, které svojí akcí během války ohrozil. Bylo mu oficiálně “odpuštěno” tehdejším americkým prezidentem a městu předal jako dar 400 let starý samurajský meč, vzácnou rodinnou památku.

Fujitovo letadlo

Město Brookings ho jmenovalo čestným občanem, Fujita přednášel na školách dětem a byl vnímán jako bojovník proti válkám. Zemřel v Japonsku v roce 1997 v pětaosmdesáti letech na rakovinu plic a jeho dcera nechala o rok později část jeho polela pohřbít v Brookings.

To, že se Fujita stal v USA velmi známou a respektovanou  osobností, dokazuje i to, že v New York Times vyšel po jeho smrti krásný nekrolog. Fujitův profil najdete také v japonské World War 2 Database.

Zdroje fotek: https://twitter.com/RealTimeWWII/status/509823978865971200/photo/1 a https://twitter.com/RealTimeWWII/status/509822707899588608/photo/1

20 nejlepších historických filmů podle ČSFD a IMDb

Následující žebříček ukazuje dvacet nejlepších historických filmů podle hodnocení uživatelů ČSFD. Jde tedy o jakýsi crowdsourcing, dav za nejlepší historický film určil Schindlerův seznam. Nutno podotknout, že filmy opravdu hodnotil česko-slovenský dav, takže v top dvacítce nenajdete dost neznámých, ale velmi kvalitních filmů. Chybí třeba můj oblíbený film Veselé Vánoce (na IMDb zde).

Pro zajímavost si můžete žebříček porovnat s padesáti nejlepšími filmy podle celosvětového IMDb. Tam je na prvním místě film Zachraňte vojína Ryana, druhý Gladiátor a až třetí Schindlerův seznam.

1. Schindlerův seznam (1993) 92,4%
2. Zachraňte vojína Ryana (1998) 88,8%
3. Gladiátor (2000) 88,1%
4. Kladivo na čarodějnice (1969) 88,0%
5. Statečné srdce (1995) 87,9%
6. Černý jestřáb sestřelen (2001) 86,7%
7. Velký útěk (1963) 86,7%
8. Ip Man (2008) 86,4%
9. Císařův pekař a pekařův císař (1951) 86,2%
10. Těžká váha (2005) 86,2%
11. Králova řeč (2010) 86,1%
12. Neúplatní (1987) 86,1%
13. Shake Hands with the Devil (2007) 86,2%
14. JFK (1991) 85,8%
15. Mise (1986) 85,4%
16. Let číslo 93 (2006) 85,0%
17. Údolí včel (1967) 85,1%
18. Atentát (1964) 85,1%
19. Šoa (1985) 87,0%
20. Ve službách papeže (1965) 86,0%

Režisér Petr Nikolajev chystá film o československých legiích

Režisér Petr Nikolaev připravuje celovečerní film (pracovní název je Příběh legií) o československých legionářích. Jak to s projektem vypadá, se můžete podívat do deníku natáčení. Z poslední zprávy o filmu na iDNES.cz je vidět, že autoři berou film vážně a sám režisér se byl podívat (mimo jiné i z letadla) u Zborova.

Web filmu nabízí přehlednou časovou osu historie československých legií.

Zatím není jasné, kdy bude film hotov, režisér Nikolaev uvedl pro iDNES.cz, že film by měl v kinech za dva roky. Na filmu prý spolupracují historici Stehlík a Kvaček.

Petr Nikolaev (ČT)

Petr Nikolaev na snímku ČT.

8 skvělých citátů o historii

Můj oblíbený blog The Medievalists vydal přehled dvaceti nej citátů o historii. Já si dovolím výběr zúžit na 8 opravdu nejzajímavějších citátů známých osobností.

Churchill citát

“Historie se opakuje, historici opakují jeden po druhém.” Robert Brooke (1887-1915), anglický básník

“Lidé, kteří tvoří historii, o ní nic nevědí. Můžete to poznat z toho, jakou historii tvoří. G.K. Chesterton (1874-1936), anglický spisovatel

“Povinnost, kterou máme k historii, je jí přepsat.” Oscar Wilde (1854-1900), irský spisovatel

“Historie je víceméně nesmysl.” Henry Ford (1863-1947), americký výrobce aut

“Historie ke mně bude laskavá, protože jsem měl v úmyslu jí psát.” Winston Churchill (1875-1965), britský politik

“Historie je jediná laboratoř, kde testujeme konsekvence myšlení. Etienne Gilson (1884-1978), francouzský znalec středověké filozofie

“Kdo položí ruku na kolo dějin, aby ho zastavil, tomu budou rozdrceny prsty.” Lech Walesa (1943), polský politik

“Historie je opravdu o trochu víc než evidence trestných činů, pošetilosti a neštěstí lidstva. Edward Gibbon (1737-94), anglický historik

Výlet: Hradiště Stará Kouřim a Lechův kámen

Zcela jistě znáte pověst o praotci Čechovi, který se měl usídlit u hory Říp. Historku o jeho bratrovi Lechovi, který u Řípu nebyl spokojen a vydal se dále na jihovýchod, zná asi podstatně méně lidí. Zatímco k Řípu proudí davy turistů (i když tam vlastně není nic zajímavého k vidění), ke Kouřimi, kde skončil Lech se svojí družinou, zrovna moc zájezdů historielačných nadšenců nemíří.

Lech poté, co se rozloučil s Čechem a slíbil, že za 3 dny po opuštění Řípu rozdělá obrovský oheň (aby z Řípu viděli, kde skončil), vyrazil na cestu a zastavil se u dnešní Kouřimi. Rozdělal podle domluvy oheň, který dle potřeby parádně kouřil – a podle toho vznikl název hradiště, které později založil.

Místo, kde prý hořel signální oheň, je těsnu u takzvaného Lechova kamene. Jde o rulovou skalku, která do krajiny jakoby nepatří. Na té se prý Lech natáhl po třídenním pochodu. Později ve středověku se prý na tom místě upalovaly čarodějnice a i teď má okolí zajímavou atmosféru. A to přesto, že ho obklopují jahodové plantáže.

Lechův kámen

Pověsti jsou hezké, ale zajímavost prostoru dokazují i archeologické výzkumy. Hradiště Stará Kouřim má hodně starou historii. Před čtyřmi tisíci lety tu bylo osídlení, o dva tisíce let později hradiště, které zaniklo roku 995, tedy v době sjednocení českého státu. Právě po zbytcích hradiště vám provede naučná stezka, asi dva kilometry dlouhá. Uvidíte zmíněný Lechův kámen, viditelné obrysy hradeb, místo, kde stála ve druhé polovině osmého století halová stavba obřích rozměrů (prý 86 x 4 m) a také pozůstatky Libušina jezírka, které sloužilo jako zdroj vody a nedaleko bylo pohřebiště.

Podled na Kouřim od Lechova kamene

Výlet na obhlídku hradiště Stará Kouřim můžete začít v centru města Kouřim. Na Mírovém náměstí zaparkujete, dáte si kafe nebo oběd, můžete navštívit i místní muzeum a prohlédnout krásný kostel sv. Štěpána se zvonicí. Kousek od centra města je skanzen lidových staveb. Pokud budete mít k dispozici celý den, tak ho v Kouřimi a okolí můžete prožít opravdu příjemně.

Mapu najdete zde.

Dokument: Přečtěte si Chartu 77

Charta 77 (více na Wikipedii) je často zmiňovaný, ale málo citovaný dokument. Čestli jste ho někdy? Můžete to napravit, kompletní text Charty 77 najdete níže.

Prohlášení Charty 77

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech” a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech”, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud’ sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou “ochrany národní bezpečnosti” (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. Dr. Jana Patočku Dr. Sc., Dr. h. c., Václava Havla a prof. Dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1.1.1977

Zdroj: http://libpro.cts.cuni.cz/charta/

Charta 77

Zdroj obrázku: Moderni-dejiny.cz

Blog pro příznivce historie. Novinky, objevy, fotky, videa, infografiky, recenze, tipy, výlety, rozhovory, archivy…