Archiv rubriky: Komentáře

Komentáře

A co vy, přečetli byste si Hitlerovy projevy? A vydali byste je?

Soud rozhodl o tom, že vydání Hitlerových projevů není trestným činem. No sláva! Jde o záznam řečí člověka, o kterém všichni vědí, že byl masovým vrahemm, zločincem a dost možná i šílencem. Jde o literaturu faktu, přepis něčeho, co se opravdu událo, v historii. Může jít o propagaci nacismu? Nemyslím si a jsem rád, že soud rozhodl tak, jak rozhodl.

Adolf Hitler

Foto: astewart02.wordpress.com

Vydavatel autora projevů neoslavuje, prostě jen jeho texty vydal. A co bychom si nalhávali, s největší pravděpodobností za účelem zisku, nikoliv za účelem šíření nacistické ideologie. Nejde o to, aby se s projevy lidé seznámili, ale o to, aby se kniha prodala a zacinkaly zlaťáky.

Chápu to a asi nejsem jediný, vydavatele za propagátora nacismu nepovažuji. Kdyby vyšly projevy Jakeše (nebo třeba Stalina), těžko by někdo obvinil vydavatele, že šíří komunistickou ideologii, že? Ale trochu se bojím, že i kdyby vyšla nějaká kniha vyloženě propagující komunismus, nic by se nestalo. Naopak kniha oslavující nacismus by ani nevyšla, do toho by se totiž musel pustit jenom naprostý šílenec.

První otázka z titulku zní – přečetli byste si Hitlerovy projevy? Já osobně ano, tedy kdybych na to měl čas. Zcela jistě jde o mimořádně zajímavý exkurz do Hitlerovy doby a pohled do jeho mozku. A kdybyste byli vydavatelé, vydali byste projevy v této podobě? Já asi ano – jde o důležité dokumenty, které stojí za to šířit a na kterých se dá jistě i solidně vydělat. K tomu šíření – proč by si lidé nemohli číst projevy jednoho z nejhorších masových vrahů historie? Jde o záznam doby, literaturu faktu. Budeme snad dělat, že žádný Hitler neexistoval, že nezatočil s větší polovinou Evropy a že nestál za genocidou Židů? Těžko, že?

Doufám, že doba zakazování knih je nenávratně pryč. Pokud se někdo bude chtít vzhlížet v nacistické ideologii, bude to dělat s knihou nebo bez knihy. Může si informace najít na internetu, koupit knihy v zahraničí, nechat se poučovat od zkušenějších nácků. Těch možností je hromada. Tím, že nebudeme vydávat a číst podobné knihy, se neonacismu neubráníme. Možná právě naopak, zakazané ovoce totiž chutná nadmíru…

Komentáře, Osobnosti

Proč mám rád Havla a nejsem havlista?

1 komentář

Václav Havel byl pro mě od začátku roztomilý popleta, a to v dobrém slova smyslu. Člověk, který nevypadá ani se nechová jako politik – myslím ty komunistické politiky, kteří byli vlastně všichni stejní, šedí a vycházeli z dělnických poměrů.

Václav Havel

Foto: vaclavhavel.cz

Prvně jsem ho zaznamenal v listopadu 1989, předtím jsem o něm slyšel, ale to bylo tak všechno. Přišel mi od začátku hrozně sympatický a ani jsem vlastně nevěděl proč. To mi došlo až později, když jsem si ho mohl srovnat s dalšími exempláři nastupující nové garnitury. Byl svůj, nehnal se po moci a po majetku, byl úspěšný dramatik (ano, jeho hry dávala i divadla v cizině), byl tak nějak roztomile roztržitý, nebál se jednat s hlavami mnohem významnějších států, než bylo Československo.

Hezky mluvil, jeho hesla se mi líbila a vlastně po celou dobu jeho prezidentování (a i později) jsem mu držel palce. Měl jsem ho (a mám) rád. V cizině ho znají všichni, jeho a Jágra. V Americe ho strašně žrali, byl pro ně novodobým hrdinou v boji proti totalitě a jedním z mála, kdo vyhrál, navíc sametově.

O jeho zásluhách na pádu komunistického režimu by se dalo polemizovat, ale byl to on, kdo dal všechny dohromady a postavil se do čela revoluce. Upřímně řečeno si neumím představit, že by jeho roli uchopil někdo lépe. A vlastně ani nevím kdo by se toho mohl chopit.

Havel byl originál, sympaťák, vůdce, který se učil za pochodu. Vyčítám mu ale dost věcí. Hlavně to, že držel ochranou ruku nad bolševiky, kteří ho vlastně zvolili za prezidenta. Jeho mandát mu nebyl propůjčem občany, ale partou dosluhujících dědků, kteří pro něj v parlamentu zvedli ruku, stejně jako před tím mnohokrát hlasovali proti našemu národu.

Havel přesto byl prezidentem občanů, měli ho rádi a byli na něj pyšný. Cizina nám Havla záviděla a závidí, stal se symbolem pádu železné opony, novodobým hrdinou a spasitelem. Co na tom, že měl rád ženy a neodmítal alkohol? Takoví jsme přece my všichni, ne? Byl prostě jeden z nás.

Za havlistu se ale s dovolením nepočítám, i když jsem měl a mám Havla moc rád. Havel byl totiž politik a já nemůžu bezmezně obdivovat politika. Obecně jsou to totiž paraziti, kteří neslouží lidu, ale sami sobě. Dělí se na dvě základní skupiny – jedny zajímá moc a druhé peníze. Vlastně je tu jedna další skupina – tu zajímá obojí.

Jsi havlista – také z toho cítíte něco jako nadávku, navíc se silným nádechem opovržení? Nejste sami, má to jistý silný negativní nádech. Docela by mě zajímalo, jestli existuje nějaká oficiální definice výrazu havlista, případně pravdoláskař. Možná bych se do ní i vešel, nevím…

Já havlista nejsem, jak jsem psal, neumím bezmezně obdivovat politiky (i když Havel vlastně ani politik nebyl, můžete namítat), ale Václava Havla si vážím. Měl svoje mouchy, ale byl to jeden z Čechů, který dalece přesáhl hranice naší země a může za to, že se o nás ví. A třeba jenom za to mu patří dík.

Komentáře

Základy háknkrajcu dle ZDŠ

1 komentář

ZDŠ, 70. léta – kde je hmyz, tam je voda i vyšší živočichové, kteří se jím živí.

V dobách, kdy lidé žili ve skupinách, které se na jednom místě zdržovaly jen dokud nevyčerpaly jeho zásobu potravy a poté se přesunuly o region dál, byla hojná přítomnost hmyzu důležitým poznávacím znamením pro určování, kde se dočasně usadit. Je poměrně pravděpodobné, že právě tehdy vznikla symbolika haknkrajcu. Protože není nutné, často ani možné, putovat stále dál a dál, lidstvo už mělo takovou úroveň, aby si uvědomovalo, alespoň v případě těch schopnějších, že zásoby zvěře se přirozeně obnovují.

Jenže jak to udělat, aby neplýtvali silami a časem při hledání vhodných míst pro tábořiště? Ok, označím-li si vyjedené, ale výskytu zvěře přátelské místo značkou, budu příště vědět, když více či méně náhodou půjdu kolem, že mám obhlédnout, jestli už se potrava opět rozmnožila.

Jakou značku zvoliti? Rovné čáry se tesají či řežou lépe než oblé, že. Čáry vedle sebe či do kříže často vznikají přírodními vlivy. Háknkrajc je tedy prakticky první nejjednodušší použitelný obrazec, navíc má osm čar okolo středu, podobně jako mnohý hmyz nohou okolo těla.

Kapište to?

Ale je to jen teorie. Stejně trochu pravděpodobná jako ta, která tvrdí prakticky to samé, jen že značka není symbolem přítomnosti hmyzu ale je symbolem přítomnosti přímo zvěře, s jejími čtyřmi nohami s klouby symbolizovanými oním zalomením do háku.

Mimochodem, je prý též poměrně pravděpodobné, že právě v těch dobách vzniklo používání symbolů pěti či šesticípých hvězd, jako označení míst, kde se má velká skupina rozdělit na menší, protože hrozí nebezpečí útoku. Každou po pěti či šesti bojeschopných mužích a tolika slabých členech skupiny, kolik jich dokážou tito bojeschopní uchránit, rozestoupí-li se kolem nich dokola na dotyk ruky.Tedy původně po šesti bojeschopných, ale pak se zjistilo, že výhodnější je po pěti bojeschopných. Pět bijců sice nemá tolik síly jako 6, ale čím víc skupinek, tím větší možnost na jednu tygra nalákat, jak býka na rudý hadr, a těmi ostatními mu zaútočit do zad.

Tolik o základech haknkrajcu na ZDŠ v době normalizace a Kurta Waldheima.

Jo, a prý to vzniklo na území dnešní Indie.

Zdroje: školní osnovy ZDŠ cca 1975

Články, Komentáře

Okřídlený lev na Klárově zůstane, hurá!

Památníku našim letcům v RAF na Klárově jsem věnoval krátkou poznámku nedávno. V době, kdy to vypadlo, že památkáři budou chtít okřídleného lva odstranit. Nyní je naštěstí všechno jinak, podle informací Českých novin (tedy ČTK) Ministerstvo kultury schválilo setrvání sochy okřídleného lva na pražském Klárově a zrušilo rozhodnutí magistrátu nařizující jeho odstranění. ČTK o tom informovala mluvčí Prahy 1 Veronika Blažková. Národní památkový ústav rozhodl, že pomník, který radnice umístila bez povolení památkářů, památkou rezervaci nenarušuje.

Památník na Klárově, okřídlený lev

Foto: wikipedie.cz

Já osobně jsem byl jasně proti odstraňování památníku, bylo by to plivnutí na památku našich hrdinů a i na britské poděkování za jejich oběti. Jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo a nebudu se muset k památníku přivazovat…

Články, Komentáře

Zázrak v roce 1914, vojáci přerušili válku a slavili společně Vánoce

1 komentář

Vlastně dost dobře nechápu, proč mě baví číst o válčení. Je to hlavně o smrti a utrpení mnoha lidí, většinou nevinných. Hledáme si mezi miliony mrtvých hrdiny, kteří nějak vyčnívali a které známe jménem. Často se proslavili tím, že zabili víc lidí než ostatní – třeba stíhací nebo tanková esa, velitele ponorek nebo slavné generály.

Vánoce 1914 na západní frontě

Zdroj fotky: klubzdravazada.cz

Nějaký hezký a dojemný příběh aby člověk pohledal. Takové příběhy ale naštěstí existují, jedním z těch známých je takzvaný vánoční zázrak, který se odehrál na západní frontě první světové války v roce 1914.

Na Štědrý den tohoto roku se na frontě, kde proti sobě byli zakopáni Němci a Francouzi, Angličany a Belgičany, skutečně stal zázrak, který se už nikdy neopakoval. Bavoráci si po setmění ozdobili stromečky svíčkami a postavili je na zákopy. Ano, čtete dobře, onen vánoční zázrak se stal hlavně díky Němcům, byli to oni, kteří přestali myslet na válku a zabíjení a chtěli si alespoň na pár hodin zavzpomínat na opravdovou oslavu Vánoc.

Němci se v zákopech nespokojili jenom s rozvícenými stromečky, ale začali zpívat kolegy a křičeli na svoje protivníky v zákopech naproti, aby nestříleli, že ani oni nebudou… Němci se nakonec rozhodli vyjít před zákopy do země nikoho a po chvíli se ze svých úkrytů začali soukat i spojenci. Nejdříve Britové, pak i Francouzi a Belgičané. Překonání nedůvěry muselo být těžké, šlo o život a mohla to být léčka.

Velitelé se nakonec domluvili a sjednali příměří. Vojáci společně zpívali vánoční koledy, uklízeli mrtvá těla z předchozích bojů a ukazovali si navzájem fotky svých blízkých. Měnili si dárky, sloužila se provizorní společná mše a došlo i na utkání v kopané. Improvizované příměří trvalo někde tři dny, jinde až do Nového roku. Bylo ukončeno násilně, velení armád se toto bratříčkování s nepřítelem pochopitelně nelíbilo. Během dalších tří válečných Vánoc se nic podobného nestalo. Zpráva o tom, co se o Vánocích v roce 1914 dělo na frontě se ale díky vojákům, kteří o tom napsali domů, šířila bleskovou rychlostí po celém světě a už v té době bylo toto přerušení války nazváno zázrakem. Oprávněně, protože to opravdu zázrak byl.

Čerpal jsem ze speciálu Xantypy “První světová válka”, který se dá stále ještě sehnat a vřele ho doporučuji, je to skvělý zdroj informací o životě za první světové války.

O vánočním zázraku psal i Technet.

Komentáře

Proti Polákům jsme skutečně národem zbabělců

Komentáře: 4

Poláci o nás, Češích, občas tvrdí, že jsme národem zbabělců, poseroutků a Švejků. O svojí svobodu nebojujeme, poklonujeme okupantům, nejsme schopni přinášet oběti za vlast. K tomuto pohledu mám samozřejmě svoje výhrady, ale pokud si toto hodnocení Čechů a českého národa může někdo dovolit, tak to jsou právě Poláci. Jde pro změnu o národ, který proléval vždycky dost krve a byl stejně jako my v kleštích Němců a Rusů.

Armia krajowa

Zejména polský odboj za druhé světové války zaslouží pozornost. Poláci byli v celé okupované Evropě ze všech nejaktivnější, do odboje se zapojily statisíce lidí. Protinacistický odboj byl opravdu velmi silný a nutno dodat, že šlo skoro výhradně o odboj nekomunistický. Komunisté byli v Polsku během války zalezlí a po té, co se objevila blízko Rudá armáda, začali lézt Sovětům do zadku. A přesto to přesto, že NKVD vyvraždila u Katyně mnoho tisíc polských elitních důstojníků a Sovětský svaz zabral začátkem války větší část Polska než nacistické Německo. Když už jsme u katyšnkého masakru – naše armáda taková jatka nezažila, ani nebojovala. Tedy až na světlé výjimky.

Pokud budete mít tu možnost, přečtěte si dva skvělé články o polském protinacistickém odboji v čísle 3/2014 magazínu Paměť a dějiny. Pochopíte, že Poláci si z našeho odboje opravdu mohou dělat srandu. Zde je pár vybraných údajů, které myslím velmi dobře demononstrují, proč bychom měli polský protinacistický odboj (zejména Zemskou armádu – Armia Krajowa) obdivovat.

Armia Krajowa měla až 350 000 členů. Fungovala jako skutečná armáda s veškerým zázemím. Poláci měli ilegální síť lékařů, podzemní univerzitu, samosprávu a lidové soudy. Speciální jednotka likvidovala zrádce, kolaboranty a představitele německých okupantů. Byla podporována i židovská povstání v ghetech, hlavně zbraněmi a materiálem. Od srpna 1944 až do začátku října téhož roku trvalo Varšavské povstání. Šlo o strategickou akci, která měla předejít osvobození hlavního polského města Rudou armádou. Proti Němcům bojovalo nejdřív 20 000 a nakonec až 45 000 lidí, Němců bylo kekonci povstání 50 000. Kapitulace povstalců přišla daleko později, než se čekalo. Varšava byla skoro kompletně zničena, zástavba byla z poloviny srovnána se zemí. Povstalců padlo 10 000, 7 000 bylo pohřešováno a 5 000 zraněno. O život přišlo 150 000 polských civilistů. Němci měli 7 000 mrtvých, 6 000 pohřešovaných a 9 000 raněných. Polští povstalci dali okupantům co proto, i když měli výrazně slabší výzbroj.

Podívejme se i na několik impozantních čísel ze článku Polský protinacistický odboj od Pavla Zemana (je ve zmíněném čísle P&D).

Přehled samotážních a diverzních akcí polského odbojového hnutí (leden 1941 – červen 1944), výběr:

6 930 poškození lokomotiv

732 vykolejených transportů

443 zapálených transportů

38 zničených železničních mostů

638 přerušení elektrických sítí ve Varšavě

130 vypálených vojenských táborů

1 167 zničených benzínových cisteren

Tak takový byl polský odboj. Až tedy příště uslyšíte od někoho tvrdou kritiku naší povahy co se bojování proti okupaci týče, ujistěte se, kdo jí pronáší. Pokud to bude Polák, tak vězte, že zrovna on na to právo má. Jeho předkové totiž předvedli, co je to skutečný odboj, do kterého se zapojí velká část národa…

Články, Komentáře

Jak se dnes na Pearl Harbor dívají Japonci?

1 komentář

Článek “In Japan, Pearl Harbor is seen as just another battle in a decades-long war” mě zaujal hlavně díky svému titulku. To, jak se na události z 7. prosince roku 1941 dívají Američané, je zřejmé. Na jejich základnu v Pearl Harboru na Havaji zákeřně zaútočili Japonci, potopili mnoho jejich lodí a zabili skoro dva a půl tisíce lidí, zejména vojáků. Japonci tak USA zatáhli do války. Tak nějak to vnímají Spojené státy americké a zbytek západního světa. Američané si tento den pravidelně připomínají a je pro ně důležitý. A nejenom pro ně, kdo ví, jak dlouho by trvalo, než by se Amerika vložila do války bez útoku na její území.

Svatyně Yasukuni, Tokio

Zdroj fotky: japan-guide.com

Jak to prožívali a prožívají v Japonsku? Pro Japonce prý nebyl útok na Pearl Harbor začátkem války, ale prostým pokračováním konfliktu, který trval mnoho dekád. V roce 1853 totiž komodor Matthew Perry navštívil se svojí flotilou Tokijský záliv a nařídil místním, aby se otevřeli obchodu s okolním světem.

Do té doby byl v Japonsku obchod se světem trestným činem trestaným smrtí. Pak byl pro změnu problém držet krok se západní konkurencí. Chyběly přírodní zdroje, ty Japonsko muselo dovážet ze Spojených států, Velké Británie, a Nizozemské východní Indie. Japonci dostali strach, že přijdou o svou po staletí budovanou nezávislost, začali chystat expanzi za surovinami na území, které ovládaly západní mocnosti. Z tohoto pohledu byla tedy válka s USA pro Japonsko nevyhnutelná.

Současné japonské učebnice o útoku na Pearl Harbor píší jen velmi málo. A když se autor zmiňovaného článku ptal Japonců, tvrdili mu, že o této události vědí jen velmi málo. Asi mnohem méně, než vědí Američané. Japonci vědí, že akci provedlo asi 100 letadel, byly provedeny dvě vlny bombových útoků z šesti letadlových lodí.

Mayako Shibata, vysokoškolská studentka, vyprávěla, že si nemůže vzpomenout, že by se někdy učil, proč vlastně k útoku na Pearl Harbor došlo. A že prý někdo z japonské vlády s tímto krokem nesouhlasil. A mnozí další oslovení japonští studenti a učitelé o tomto tématu vůbec nechtěli mluvit.

Japonci se vůbec špatně vyrovnávali s prohranou válkou. Teď je například premiér Abe obviňován, že se snaží přepisovat válečnou historii. A v kontroverzní svatyni Jasukuni jsou připomínáni japonští úředníci, kteří byli po druhé světové válce shledáni vinnými ze zločinů proti míru. Mezi nimi byl i Tojo, který schválil útok na Pearl Harbor. Po válce byl oběšen, teď je jeho památka stále častěji připomínána.

Zmíněné svatyni dominuje stíhačka Zero (tak jí nazývali Američané, správné japonské označení je Mitsubishi A6M), symbol japonského válečného umění ve druhé světové válce. Na stěnách jsou obrazy uzkazující heroické výkony japonských pilotů, často jsou znázorněny sestřelená americká letadla. Ano, toto je místo, kde jsou prezentovány oficiální japonské pohledy na desítky let válčení se západními mocnostmi.

Údaje a informace budí dojem, že Japonsko bylo k válce s USA donuceno. Američané prý po Japonsku požadovali bezpodmínečné stažení z Číny a dalších teritorií. Jednání se nedařila a Japonci pod tíhou ropného embarga museli jednat. Byli tlačeni do kouta a vlastně neměli jinou šanci, než situaci řešit silou. Celé to vypadá tak, že Japonci byli do války vlastně šikovně vmanipulováni.

Bílému domu šlo prý hlavně o to, aby Japonsko dotlačil k prvnímu úderu. Prezident Roosevelt prý nařídil svým lidem, aby se připravili na překvapivý útok, který by měl přijít 1. prosince.

A jak si vůbec mohli Japonci myslet, že zvítězí ve válce se Spojenými státy, které byly průmyslově i vojensky mnohem silnější? Dělali si naději, že rychlým úderem ochromí americkou pacifickou flotilu a získají čas na to, aby mohli jako zdroj surovin využívat východní Asii. Tyto nápady byly předem odsouzené k nezdaru a není tedy divu, že se v Japonsku o útoku na Pearl Harbor příliš nemluví.

Zdroj: http://www.charlotteobserver.com/2014/12/06/5366389/in-japan-pearl-harbor-is-seen.html

Infografiky, Komentáře

Kolik amerických vojáků zemřelo v různých konfliktech?

Twitterový účet Českého rozhlasu upozornil na zajímavou “infografiku” ukazující počet mrtvých amerických vojáků v jednotlivých důležitých válkách a konfliktech.

Americké oběti válek a konfliktů

Občanská válka přinesla skoro půl milionu obětí, následuje druhá světová válka se skoro třemi stovkami tisíc obětí. Vždycky jsem si myslel, že nejhorší byla co se týče obětí na životech pro Američany právě druhá světová válka. A že v Evropě během první světové války zahynulo “jenom” 50 000 Američanů? Tipoval bych víc.

I korejský a vietnamský konflikt nevypadají tak hrozivě. A co vy, tipovali byste přesně tohle pořadí?

Komentáře, Osobnosti

Jak jsem nepodal ruku Milanovi Paumerovi

Komentáře: 2

Na jaře roku 2008 jsem pracoval v Mafře. Jednoho krásného dne mě do očí praštila upoutávka na iDNESu – právě probíhal online rozhovor s Milanem Paumerem, parťákem bratrů Mašínů při jejich zázračném útěku do západního Německa v padesátých letech.

iDNES - online rozvohor - Milan Paumer

Konkrétní otázku jsem pro Milana Paumera neměl, ale chtěl jsem mu alespoň napsat něco hezkého (viz náhled výše), pro mě byl a je opravdový hrdina. I když ho mnozí stejně jako Josefa Mašína a Ctirada Mašína a další členy skupiny považují za vraha. Pro mě byl odbojář a sakra odvážnej chlap. Chtěl se a kamarády vrátit domů a bojovat proti komunistům, takových lidí moc nebylo.

Paumer mi na moje povzbuzení odpověděl, poděkoval. Říkal jsem si, že by bylo fajn ho pozdravit osobně a potřást mu rukou. Párkrát před tím jsem tu šanci měl, viděl jsem ho myslím na odhalení památníku československým letcům z RAF v Dejvicích a na nějakých dalších akcích.

Když jsem zjistil, že online rozhovor pomalu končí, seběhl jsem dolů do vrátnice s nadějí, že tam Paumera potkám. Podařilo se – setkali jsme se na chodbě, já jsem ho pozdravil, on odpověděl. Setkali jsme se očima, usmál jsem se, aby věděl, že vím, kdo je a že jsem na jeho straně. Ruku jsem mu nepodal, nic jsem mu neřekl. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych měl říkat. Poděkovat za to, jaký byl a co proti komunistickému režimu udělal? Takových musel potkávat desítky za den, ne? A nebo možná ne…

Prostě jsem vyměkl, dostal strach, nechtěl ho rušit – těch výmluv zpětně nacházím docela dost. Teď mě strašně mrzí, že jsem mu pár vět neřekl, svojí šanci jsem propásl a napravit se to už nedá. Těch propásnutých šancí bylo víc, neměl jsem odvahu v době studentských let, nešel jsem za generály Peřinou a Fajtlem, i když jsem je měl na dosah. Bál jsem si, že budu obtěžovat. Teď jsem si stoprocentně jist, že bych je neotravoval, spíš naopak. Udělal bych jim radost. Když se na to totiž dívám zpětně, dochází mi, že pár vět by možná trochu pomohlo k umazání malinkatéhou kousku z obrovského dluhu, který vůči těmto lidem máme.

Hrdinů moc není, poslední z těch, kteří bojovali proti nacismu a později proti komunismu, umírají v těchto časech. Prosím, budete-li mít někdy příležitost, poděkujte jim a povzbuďte je. Času je málo…

Recenzi audioknihy Zatím dobrý – Mašínovi si přečtěte tady.