Po odstoupení území Německu v říjnu 1938 se vkládaly naděje do nové slovanské solidarity, ke které dojde, až německý vliv zachvátí všechny slovanské země a vyvolá mezi nimi odpor. Hlavní silou, která obnoví ČSR v hranicích z roku 1937, bude sovětské Rusko. Na rozdíl od představ Karla Kramáře se již připouštělo, že to bude Rusko bolševické. Zde Padl i návrh na přejmenování republiky na Novoslávii. Zde je patrný vliv panslavistických mýtů ražených buditeli českého národa a je jasné, že Češi začali tímto okamžikem dobrovolně směřovat do budoucího sovětského područí.
V duchu jsem svěřil vylíčení atentátu na Heydricha jiným a předpoklad vyšel. K výročí vysazení Gabčíka a Kubiše 29. 12. 1941 se objevily články, které české aktéry atentátu oslavovaly, například na aktuálně.cz. Každý sice může nahlížet na atentát různě, ale měl by se v popisu činu vždy pokud možno vypořádat se všemi rozhodujícími událostmi kolem něj, i s těmi, které nejsou vůbec obdivuhodné. Atentát, mnohými adorovaný jako hrdinský čin, byl ukázkou diletantismu československého odboje v Londýně i parašutistů samých. U parašutistů to bylo způsobeno především nekvalitním výcvikem a nekázní. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zahynul jen shodou náhod, vlivem infekce zanesené do těla střepinou bomby, chybným svým rozhodnutím a svého vojenského šoféra.
Před 77 lety začaly paravýsadky do protektorátu. První skupinu o devíti mužích vysadil SSSR 31. 8. 1941 u Varšavy a ona pak proklouzla do protektorátu. Gebhart s Kuklíkem ale tvrdí, že prvními parašutisty z SSSR byla v únoru 1940 skupina pěti bývalých československých vojenských letců v Polsku prošlých zpravodajským výcvikem v SSSR, která se dostala do protektorátu pozemní cestou z Maďarska a ze Slovenska. Navázala kontakt s NKVD v sovětském konzulátu v Praze a během měsíce byla pochytána Gestapem, s ní byly zatčeny asi dvě stovky osob.
Alfréd Bartoš, velitel výsadku Silver A, foto: Wikipedia (neznámá osoba)
Češi by měli být kritičtější a konečně přestat adorovat tatíčka Masaryka tak, jak to například činí Zdeněk Čech ve svém posledním článku. Na pravdě si Tomáš Masaryk, soudě podle jeho verbálních a písemných projevů velmi zakládal, ve skutečnosti ji ale nectil, lhal, až se mu od úst prášilo. Češi, nemajíce dostatek vhodných vzorů, uctívají lháře.
Návrat T. G. Masaryka z exilu. Zastávka v Táboře, 21. prosince 1918. TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan Foto: Josef Jindřich Šechtl – This photo was released under GFDL/CC by inheritors of copyrights, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=910118
Aby soukromníci ve Velké Británii v čele s Edvardem Benešem byli uznáni za československou exilovou vládu a prezidenta, bylo nutné před světem předstírat kontinuitu první Československé republiky, že nezanikla, a že oni jsou jejími reprezentanty. Umělá právní konstrukce jimi nazvaná teorie kontinuity praví, že právní kroky československého státu a jeho politiků, později protektorátu a Slovenské republiky, byly počínajíc 30. 9. 1938 vynuceny a tudíž jsou od počátku in toto neplatné. Což je v rozporu s pravdou, protože ne všechny kroky vlád na území ČSR po tomto datu byly Německem vynuceny a nakonec i protektorátní vláda dokázala prosadit dost svých záměrů. V teorii kontinuity jde hlavně o tvrzení, že Edvard Beneš navzdory své abdikaci 5. 10. 1938 nikdy nepřestal být prezidentem Československé republiky. Beneš ale abdikoval dobrovolně, byť pod tlakem československé generality a politiků.
Určitě je značný rozdíl, když se tam třetí požadavek z celkových osmi karlovarských požadavků z 24. 4. 1938 českému čtenáři podává ve zmanipulovaném překladu coby „uznání nedotknutelnosti německého sídelního území“ místo „stanovení a uznání německého sídelního území“, jak zní korektní překlad.
Nevím, co si mám počít s vývody pana A. Frieda, který dezinterpretuje stanovisko britské vlády k Mnichovské smlouvě z dopisu britského ministra zahraničí A. Edena svému československému kolegovi J. Masarykovi z 5. 8. 1942 a čtenáře, který si nedá práci pořádně si přečíst anglický text, tak bezostyšně vodí za nos, protože v něm britská vláda neprohlásila Mnichovskou dohodu, tedy co 30. 9. 1938 podepsala, za neplatnou, jen ji pokládala Němci (od 15. 3. 1939) za zničenou, což je podstatný a obrovský rozdíl.
K Sovětskému svazu se Češi po vzniku protektorátu 15. 3. 1939 doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.
Čeští historici unisono tvrdí, že bez dobrovolného přihlášení se k německé národnosti to pro osoby bývalé české národnosti (oficiálně československé, česká k dispozici při sčítáních lidu v létech 1921 a 1930 nebyla) možné nebylo. Neříkají však pravdu. Existovaly statisíce osob české národnosti s německou státní příslušností a desítky tisíc z nich sloužily ve Wehrmachtu a v jednotkách SS (!), aniž se někdy vzdaly české (československé) národnosti, protože Německo se nikdy, tj. od svého vzniku v roce 1871 dodnes, nezajímalo a nezajímá o národnost svých obyvatel: „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, zní definice Němce podle zákona.
Státy prakticky až do posledních desetiletí 18. století byly dány výkonem moci panovníka. Tím mohl být král, císař, kníže, vévoda, hrabě a podobně s příslušným územím, které mu podléhalo. Národy v dnešním pojetí neexistovaly, tehdejší státy tehdy měly své panovníky, šlechtu, poddané. Počínajíc 12. století k tomu v Evropě přibývala města s povinností platit daně panovníkovi, v nichž platily jiné zákony než mimo ně, jejichž obyvatelé už nebyli nevolníci, nýbrž svobodní měšťané.