V roce stého výročí zahájení I. světové války připravila tv stanice BBC ve spolupráci s polskými kolegy pětidílnou minisérii Passing Bells (umíráček či zvony loučení).

Pokud čekáte potoky krve, střety pacifistických vojínů se zupáckými poddůstojníky a důstojníky, “vysokou hru patriotů” a podobně, nedočkáte se. Středem pozornosti je intimní příběh. Vlastně dva – mladého Angličana Thomase (Paddy Gibson) a Němce Michaela (Jack Lowden). To, co se zdá zprvu jako výhoda, se však ukáže jako problém.

Drama bez drama

Ti dva sedmnáctiletí se ani jednou nesetkají se šikanou, všichni vojáci jsou kamarádi. Nikdo takřka nepochybuje o tom, že by rozkazy mohly být špatné a že se vrhají na jatka. Vojáci umírají bezkrevně, a to často doslova. Nevolám po potocích krve a povalujících se končetinách a vyhřezlých vnitřnostech, ale taková válka přece bývá a obejít se takřka bez toho dělá z dramatické situace plakátek.

Místo toho divák čeká, kdy se hlavní hrdinové z opačných stran (kteří oba narukují dobrovolně, nadšeně a lžou o svém věku, aby mohli do boje) setkají. Protože to je nabíledni, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné.

150 minut jde tak nějak příliš po srsti, ačkoli se seriál všemožně snaží být ponurý a dramatický. Zobrazení bojových scén jinak, než na plné pecky, prostě dnes nemůže fungovat. Taková je doba a na méně citlivé duše a cyniky to jinak nezabírá. Čítanková ukázka nedokáže běsi a děsy zprostředkovat, bez hlasité bolesti je válečné drama méně uvěřitelné.

Bod zlomu Somma?

A přes všechno, co dosud padlo, jsou některé okamžiky mrazivé. Předpokládá to ovšem alespoň povšechnou znalost průběhu války. Když seržant burcuje před bitvou mužstvo se slovy, že teď přijde onen průlom, že teď Němec uvidí, zač je toho loket a uzaře svůj motivační proslov slovy “…zde, na Sommě”, padne divákovi čelist, protože ví, že za pár měsíců se spojenci posunou asi o tři kilometry a sbírat budou půl milionu mrtvých. Protože ví, že se ocitl uprostřed britského traumatu, srovnatelného s tím, čím je Verdun pro Francouze nebo Kosovo Pole pro Srby.

Několik takových okamžiků jsem si “užil”, netuším ale, kolik z nás je tak citlivých duší. Každopádně pro milovníky “intimního osvětlení” je tento seriál zjevně určený a určitě si takový divák přijde na své.

Svou sílu má, když matka jednoho z hrdinů prohlásí, že nedokáže na ulici potkávat sousedky, protože se cítí provinile, že její syn ještě žije a jeich nikoli. Když rodiče i vojáci přemítají, co napsat v dopise a nakonec lžou obě strany, protože pravda (hlad, smrt, stesk, bída, šílenství) přece nikomu nepomůže.

Když polská ošetřovatelka líčí, že zatímco ona patří k britské straně, její otec bojuje na straně Spolku. „My Poláci bojujme na jakékoli straně”, s tím, že bez ohledu na válčící stranu doufá v nezávislost Polska, pochopíme, že nešlo jen krvavé bitvy, ale i osudy celých národů.

Buď jak buď, ty dvě a půl hodiny nebyly úplně ztraceným časem, BBC umí své filmy točit. Možná jsem jen očekával víc, než jen “pomalý” příběh z učebnice či čítanky. Ale i za ten krátký čas postřehnete, jak se z nadšených puberťáků hrajících si na vojáky stanou strhané zničené okoralé bytosti, kterým válka víc vzala než dala. Dejte i přes mé výhrady šanci Passing Bells, pojmenované po prvním verši básně vojáka Wilfreda Owena, který zemřel 4. listopadu 1918, týden před koncem války. Snad vás jako mě nebude iritovat, že i poslední pruský vesničan či vojín hovoří dokonalou BBC english.

The Passing Bells (TV seriál)

BBC One
Válečný / Drama
Velká Británie / Polsko, 2014, 5×30 min