Druhé letošní číslo revue Paměť a dějiny se celkem pochopitelně zabývá děním v Československu v roce 1968. Hned v úvodním textu se autor Tomáš Vilímek věnuje Pražskému jaru a následným reakcím východnoněmecké společnosti. Dozvíme se z něj, jak na okupaci Československa reagovali oficiálná přestavitelé NDR a také běžní východní Němci. Text se zabývá i účastí, nebo spíše neúčastí východoněmeckých vojáků na okupaci. Pravdou asi je, že východoněmecké pluky stály na hranicích a k nám se vlastně až na ojedinělé výlety vojáků za hraniční čáru nedostaly. I když spisovatel Heinrich Böll se tehdy nacházel v Praze a referoval, že své východní krajany v uniformách viděl i na pražském předměstí. Mohl se mýlit, nebo narazit na nějaké průzkumníky, kdo ví, jak to tenkrát opravdu bylo.

Martin Šmok v dalším článku, tentokrát o útoku palestinského komanda na československý vlak na rakouském území v roce 1973, načíná sérii textů o terorismu, atentátech či ozbrojených akcích a únosech. Palestinci si tehdy vzali na mušku Židy, kteří odjížděli ze Sovětského svazu do Izraele. Tato kapitola novodobých dějin není příliš známá a jelikož se díky útoku na cestující v československém vlaku našeho státu bezprostředně týkala, jistě bychom o ní měli vědět.

Jaroslav Pažout zpracoval téma násilí při protirežimních aktivitách během normalizace, šlo zejména o vykonstruovaná obvinění disidentů, kteří obvykle reagovali na ozbrojené složky státu pasivně a když už se odhodlali nějaký ten úder vrátit, většinou to tvrdě odskákali. Ale je nutné vědět, že byly odpalovány komunistické pomínky, podpalovány schody a útočeno na veřejné činitele. Jméno Vladimír Hučín je jistě známo i širší veřejnosti.

“Teroristickým” metodám při překonávání státní hranice se věnuje Ivo Pejčoch. Poměrně podrobně popisuje všech 18 únosů československých letadel, překročení hranic zběhlými pohraničníky a také pokusy o upuštění republiky pomocí vozidel. Zajímavé je, že pokud se nejrůznější dobrodrizi při únosu letadla dupustili násilí, byli pak v SRN často (poprávu) odsouzeni na několik let a ne oslavováni, jak by si mnozí naši tehdejší papaláši a i veřejnost mohli myslet. Struktura těch, co utíkali, byl různá a nechyběli mezi nimi ani prostí kriminálníci, u nichž nemohlo být o politických důvodech k emigraci ani řeči.

František Bártík pak popisuje vzpouru muklů v Nápravně výchovném ústavu Bytíz. Za byla reakcí na okupaci v srpnu 1968 a jejím vílem bylo přerušení dodávek uranu do SSSR a někteří vězni dokonce chtěli podle protokolů dokonce vystoupit se zbraní v ruce proti sovětským vojákům. Petr Andreas pořídil rozhovor s autorem monografie o Gustávu Husákovi Michalem Macháčkem. Prokop Tomek v jednom z článků popisoval činnost kontrarozvědky v boji proti zvláštním formám trestné činnosti, tedy terorismu a ve druhém jeho článku se čtenáři dozví o sérii čtyř výbuchů náloží u budov státní správy a nejrůznějších úřadů v letech 1986-1989.

Petr Mallota se věnuje Květoslavu Prokešovi, který byl vůdcem plánovaného a tajemstvím zahaleného povstání proti režimu v roce 1949. Četba studií v revue Paměť a dějiny čtenářům často přibližuje případy, kdy jednotlivci i větší skupiny odbojářů mysleli na ozbrojenou protikomunistickou vzpouru. Řeči o tom, že protikomunistický odboj prakticky neexistoval, jsou pak v tomto světle naštěstí úplné nesmysly.