Odpověď je pro mě jasná – nikdo. Vloni jsem byl před předáváním státních vyznamenání napnutý jak kšandy, právě kvůli Josefovi Františkovi. Pro mě to byl největší československý válečný hrdina, bohužel z určitých důvodů zapomenutý. Co se týče armády, tak tam je její pomerně chladný vztah k Františkovi zřejmý. Považte sami, jedno z top es Bitvy o Británii je dosud jenom plukovníkem? V době, když téměř každý odbojář oprašuje generálské výložky?

Naše armáda měla vždycky raději Fajtla a Peřinu. Teď budu trochu jízlivý, ale zrovna tito pánové měli štěstí v tom, že přežili a byli po mnoho desetiletá dostatečně velkohubí. Peřina se chlubil bojem proti čtyřicetinásobné přesile, prý se do těžké vojenské práce pustil dobrovolně. Fajtl psal knihy a byl na Východě, komunisté ho sice moc nemuseli, ale netrpěl tolik, co ostatní.

Josef František sloužil u poslké stíhací perutě v RAF. Traduje se, že se nemusel s československými vojenskými autoritami. Plácl si s Poláky a pak už s nimi zůstav v dobrém i ve zlém.  Naší armádu nemusel a jednou prý o sobě v rozhovoru s místními prohlásil “I`m Polish”. Ano byl minimálně z poloviny Polákem, ti ho vzali mezi sebe a milovali ho.

Když se podívám na to, jak poslké instituce připomínají svoje hrdiny z války, je to jako nebe a dudy ve srovnání v našimi přopomínkami. Tlačí své hrdiny horem dolem a pravdou je i to, že Františka berou za svého, nikdy, ale opravdu nikdy na něj při výčtu es z Bitvy o Británii nezapomínají. Řekl bych, že je společně se Zumbachem na druhém děleném místě za Urbanowitzem, velitem celé perutě.

Vraťme se do současnosti. Je mi úplně jedno, jestli dostal metál společně s Frantičkem i komunista nebo prorežimní hudební skladatel. Je mi jedno, že Františka vyznamenal prezident, který je jinak spíš pro smích a za kterého se mnozí stydí. A le mi konečne jedno, že František dostal vyznamenání až teď, po mnoha a mnoha letech, kdy k tomu byla příležitost.

Josef František byl chlap jako každý jiný. Neukázněný, holkař, frajírek, přesto skromný. Možná právě kvůli jeho skromnosti se mu v záznamech ztratilo jeho 11 sestřelů z Francie (ve které na zozdíl od historiků pevně veřím, ptorože mi je osobně potvrdil jeho kamarád Josef Balejka) a také bojové zásluhy z Polska z kraje války.

Josef František byl hrdina. To co dělal, dělat nemusel. Nemusel utíkat “jen” proto, aby zase usedl do letadla a bojoval proti nepříteli, který mu ukradl jeho milovanou zem. Nebyl vlastenec dnešního ražení, nemlel pantem, ale konal. Věděl, že vsází svůj život a dost možná po zkušenostech z Anglie věděl, že do prohraje. Bojoval do posledních sil a právě vyčerpání ho podle mého názoru nakonec stálo život.

Důležitá je jedna věc. I když zemřel během Bitvy o Británii, nikdo ho nedokázal porazit. Zahynul při nehodě, která je dosud opředena tajemstvím. Už se nikdy nedozvíme, proč zemřel. Bylo to kvůli lehkomyslnosti (frajeřil před dívkou?) nebo únavě? Nebo ho zradilo zdraví, konkrétně problémy s očima? Josef Balejka mi vyprávěl, že František při prudké změně tlaku přestával vidět. Nesedělo by to do příběhu jeho smrti, kdy se vracel z boje a měl málo paliva na to, aby si udělal nad letištěm kolečko a šel dolů pomalu a na jistotu?

Františkův příběh je plný tajemství a záhad, je neúplný. Moc o ěm vlastně nevíme. Jiří Rajlich o něm napsal poměrně rozsáhlou knihu, která ale stejně neposkytuje odpovědi na všechny otázky. Základní mezery v příběhu o Františkovi jsou pro mě jeho osobnost a základní vlastnosti. Neexistují jeho filmové záběry (snad kromě krátkého snímku, kdy dostává vyznamenání), nevíme, jaký vlastně byl. Já si ho představuju jako smíška, který nezkazí žádnou legraci, a zároveň drsného mstitele, který jde po nepříteli tvrdě a nesmlouvavě, chce zabíjet…

Trvalo to mnoho let, než se František dočkal zadostiučinění. Mnoho lidí ho dosud neznalo, takže teď jsou tu jeho minuty slávy. A je jedno, že se jméno hrdiny spojuje se jménem F. R. Čecha a ostatních diskutabilních kolegů vyznamenaných. Prezident Zeman má u mě za Františka plus. I když jak si představuju Josefa Františka jako rebela bojujícího proti autoritám, nespoutaného a odvážného, určitě by si názor na prezidenta nenechal pro sebe. Když už by vyznamenání přijal, rýpnul by si. A jako hrdina by na to měl plné právo a národ by mu měl naslouchat.