Druhé letošní číslo mojí oblíbené revue Paměť a dějiny mi tentokrát dorazilo do poštovní schránky nečekaně a o to větší radost jsem z něj měl. Vzal jsem si ho totiž na dovolenou a za pár hodin bylo kompletně přečtené. Texty věnující se totalitním režimům se jako obvykle věnovaly nacismu a komunismu tak půl napůl.

Úvodní text Pavly Plaché se zabývá kulturními a uměleckými aktivitami českých vězeňkyň koncentračního tábora Ravensbrück. Autorka podrobně popisuje, jak se Češky snažily využívat to minimum času, kdy nemusely tvrdě pracoval a mohly se věnovat odpočinku. Podmínky pro pěstování kulturních aktivit v ženském koncentračním táboře nebyly žádné, přesto se vršovalo, kreslilo, četlo, tancovalo a hrálo divadlo. Obrázky Niny Jirsíkové, které studii doplňují, jsou úžasně vyvedené a ukazují, jak to v koncentráku vypadalo a že tam fungovaly jen těžko představitelné umělecké aktivity, které mohly na chvíli pomoci uniknout z reality.

Stanislav Kokoška se ve svém textu “Zastavte práci!” věnuje stávkovému hnutí v protektorátu a čtenářům předkládá velmi zajímavé informace o tom, proč a jak se na začátku okupace stávkovalo. Šlo především o peníze, stávkovat z politických důvodů bylo nemyslitelné. Zmíněn je legální protest proti okupaci, během něhož se do jediné povolené strany Národní souručenství přihlásilo 99,2 % oprávněných občanů, tedy Čechů starších jednadvaceti let s árijským původem. Tato manifestace udivila nejen vedení strany… Protektorátní vláda stávky oficiálně zakázala už v létě 1939, ale nejrůznějším tajným akcím samozřejmě zabránit nemohla.

Ivo Pejčoch píše o Štítu národa, protižidovském časopise, který není tak známý jako Vlajka nebo Arijský boj (který Štít národa následoval), ale osudy jeho redakce jsou velmi zajímavé. Seznámíme se s Janem Vladimírem Břetenářem, původně legionářem, který si před válkou vzal za svůj mediální boj proti Židům. Kromě ukázek textů a karikatur samozřejmě nechybí informace o autorech a o tom, jak později skončili. O tom, jak byla po druhé světové válce u nás dořešena takzvaná židovská otázka, referuje v dalším článku Petr Sedlák. V letech 1945 – 1948 byli například někteří Židé odsunuti společně s Němci, hned v roce 1945 došlo v Topolčanech k násilnostem na Židech a o rok později se Jan Masaryk zasadil o to, aby se mohli Židé z Polska přes naše území přesunout na cestě za klidnějším životem. Je zřejmé, že antisemitismus byl pěstován dál a podporovaný novým režimem po roce 1948.

Dále doporučuji přečíst rozhovor s historikem Stanislavem Bimanem, který se kromě jiného zabývá projektem “kdo byl kdo” v Sudetech. Těm se věnuje i článek Jana Zumra “Himmlerova elita v Sudetech”. Text plný zajímavostí pojednává o dvacet tisících obyvatel Sudet, kteří se stali dobrovolně členy Allgemeine-SS, tedy té “nejmírnější” a prozatím neozbrojené části SS. Dozvíme se třeba, že Sudety byly velmi aktivní v dodávání těchto dobrovolníků ve srovnání s jinými části Říše, tedy co se přepočtu na obyvatele mužské populace týče.

Další článek je stručnou biografií Heinze Pannwitze, gestapáka, který vyšetřoval atentát na Heydricha. Tento esesák toho prošel hodně, od kriminální policie (Kripo), z SA přestoupil do SS, působil v několika semích a nakonec zamřel v klidu v roce 1975 jako autor memoárů, za své válečné zločiny nikdy nepotrestaný. Následující text je o rodině Smržových, která pomáhala parašutistům před útokem na Heydricha.

Na posledním místě zmíním článek, který mě zaujal nejvíc. Je o ilegálním protikomunistickém Oddíle Blesk. Petr Mallota představuje unikátní skupinku patráctiletých karlínských studentů, kteří se rozhodli bojovat proti režimu v letech 1948-1949 po svém, poškozováním nástěnek se Stalinem střelbou z praků a šířením letáků. Vlastně ještě děti pracovaly na struktuře skupiny se vší vážností a její zakladatel Ivo Mikuláštík by dnes mohl být klidně hrdinou mládeže, kdyby… Snad mohu prozradit, že tento student nakonec po zatčení skupiny a nějaké době ve vězení nakonec skončil ve vojenské kontrarozvědce a StB a stál tedy na té druhé straně barikády. Tento příběh je opravdu strhující a nevymyslel by ho ani ten nejnápaditější prozaik.