Paní Olgu Iofe prostě musím obdivovat

V úterý 23. srpna proběhla na půdě Knihovny Václava Havla beseda (pozvánku jste mohli najít tady) s ruskou disidentkou Olgou Iofe. Tato velmi zajímavá osobnost je další z řady odpůrců sovětského režimu, kteří přijali pozvání do Prahy a setkali se s veřejností při neformální otevřené besedě. Vloni jsem měl možnost poslouchat neméně zajímavého hosta, Michase Kukobaku.

Úvodem je třeba napsat, že tyto akce jsou absolutně perfektní a mně osobně pomáhají bojovat s předsudky, které vůči občanům Ruska nebo bývalého Sovětského svazu chovám. Je úžasné vidět člověka, který je skromný, chová vůči Čechům respekt, nechvástá se činy jakkoliv obdivuhodnými a moderátorka z něj musí všechno podstatné téměř páčit. Možná vám slovo disident může znít trochu jako nadávka, ale disidenti typu paní Iofe jsou zvláštní druh a nad jejich činy a morálním kreditem mnohdy zůstává rozum stát.

Olga Iofe v Knihovně Václava Havla

Olga Iofe mi přišla přesně taková – skromná, bezprostřední, nenápadná a přesto úžasná a zábavná. Kdybyste jí viděli někde na ulici, těžko by vás napadlo, že jde o ženu, která v době studií podpořila veřejně na svépomocí uspořádané minimanifestaci Československou svobodu a připomněla osobu Jana Palacha, který krátce před tím svým činem vzbudil celosvětovou vlnu solidarity s Československem a jeho usudem.

Jistě, je to obdivuhodné – umíte si představit, že se dvě mladičké studentky (druhou dívkou byla Irina Kaplunova) postaví s transparenty v roce 1969 na jedno z moskevských náměstí a začnou tiše demonstrovat? V době, kdy byl sice zlomen kult Stalina, ale v Sovětském svazu sakra přituhovalo? Paní Olga Iofe by byla pozoruhodnou osobností, i kdyby neudělala nic jiného. Tato její akce ale nebyla jediná, šířila protirežimní letáky a samozřejmě neušla pozornosti KGB. Byla zatčena, uvězněna a nakonec zavřena do psychiatrické léčebny v Kazani. Tedy na místo, kam byli uklízeni ti, kteří nesouhlasili se sovětským režimem a dali to veřejně najevo.

Tak to tehdy v Rusku fungovalo – disidenti končili v blázincích. Podvraceli režim a končili ve svěracích kazajkách pod sedativy. Paní Olga vyprávěla svůj příběh skromně, občas se pousmála nad absurditou toho co zažila. I po těch letech a mnoha podobných besedách, které absolvovala. Vyprávěla, jak si chtěla s jednou “spolupacientkou” zahrát lodě a brzo přišla na to, že není schopna se soustředit a onu hru zvládnout. Byla nacpaná prášky a jak při besedě potvrdila, skutečně se bála, že se z toho všeho zblázní.

Když se Olga Iofe dostala z kolotoče blázinců, pokračovala dál ve své činnosti. Když se jí během besedy zeptali, proč vlastně demonstrovala, řekla, že “demonstrovala, protože nemohla nedemonstrovat”. V roce 1978 se jí po běžným peripetiích s tím spojených podařilo vystěhovat na Západ a po těžkých začátcích se z ní stala novinářka v pařížském rusky píšícím exilovém listu Ruská mysl.

Tahle nenápadná paní si pražské publikum získala skromností, nesmělostí a zároveň bezprostředností svého vyprávění. Velmi vnímavá moderátorka Michaela Stoilova jí prostě vždy jen “naťukla” a nechala mluvit. Řeč samozřejmě přišla i na současnou situaci v Rusku. Ani Olga Iofe není mezi bývalými bojovníky proti sovětskému režimu výjimkou – k Putinovi a spol je kritická.

Je dobře, že návštěva paní Olgy Iofe v Praze vzbudila pozornost. Rozhovor s ní se objevil hned následující den po besedě v MfD a přijal jí i ministr zahraničí Zaorálek. Pro mnoho lidí musí být velkým překvapením fakt, že rok 1968 v Československu mohl v někom z Moskvy vzbudit absolutně neočekávané emoce. Navzdory sovětské propagandě o bratrské pomoci a potřebě rozehnat kontrarevoluci.

Paní Olga Iofe měla vlastní rozum a chápala, že jde o zásah do suverenity cizího státu a nehodlala se s tím smířit. Takových lidí bylo v Sovětském svazu málo, ale existovali. Známe třeba příběhy lidí, kteří v roce 1968 demonstrovali na moskevském Rudém náměstí proti okupaci Československa. Jména jako Gorbaněvská nebo Fajnberg bychom si měli pamatovat, tito lidé nám dali strašně moc. Svým činem přišli o svobodu a později “bezstarostný” život mezi miliony ostatních, mlčících Rusů.

Jestliže mnozí Češi vidí za pojmem “ruský hrdina” vojáka Rudé armády, který osvobozuje Československo v roce 1945, já mám toto sousloví spojeno spíš s protirežimními disidenty, kteří měli nezištnou touhu nazývat události pravými jmény. I když je můj osobní pohled na Rusy značně rozporuplný (je to rozpínavý agresivní národ, znáte to…), některé Rusy prostě musím milovat. Paní Olga Iofe je ten druhý případ…

One thought on “Paní Olgu Iofe prostě musím obdivovat”

Komentáře nejsou povoleny.