Výstava: 175 let českých železnic (4. 11. – 31. 12. 2014)

Když 6. června 1839 poprvé přijel z Vídně na břeclavské nádraží vlak tažený parní lokomotivou, znamenalo to spojení našich zemí novodobou železnicí s okolní Evropou a začátek velkých společenských změn, které v následujícím období vybudování železniční sítě českým zemím přineslo. Letošní 175. výročí přelomové události připomíná výstava v Národním technickém muzeu.

Logo Národní technické muzeum

Železniční dopravě od 19. století až po současnost je věnováno dvacet velkoplošných panelů doprovozených textovými a fotografickými publikacemi. Výstavu rovněž doplňují historické exponáty se železniční tématikou. Jsou zde také instalovány projekce s prezentačními materiály Správy železniční a dopravní cesty, jež se podílela na realizaci výstavy, a dalších partnerů. Současnou železniční techniku reprezentuje například unikátní bezstykový spoj koleje používaný dnes na koridorových tratích, po kterých se vlakové soupravy pohybují rychlostí až 160 km/h.

Výstava, která je koncipována jako putovní, byla zahájena v budově Českého rozhlasu v Praze, následně se přesunula do auly Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice a zakončena je v Národním technickém muzeu v Praze.

Cílem výstavy je tedy připomenutí letošního 175. výročí existence železnice v českých zemích. Usilujeme ale nejen o to prezentovat minulost a historické exponáty, ale chceme představit železnici i jako perspektivní způsob dopravy.

Zdroj: http://www.ntm.cz/aktualita/411-3112-2014-175-let-ceskych-zeleznic

Audiokniha: Zatím dobrý – Mašínovi

Audioknihu Zatím dobrý – Mašínovi načetl z originálního románu Jana Nováka Jiří Ornest. Nejdříve je potřeba podotknout, že nejde o literaturu faktu, ale o prózu podle vyprávění hrdinů příběhu, který lze s klidem označit za neuvěřitelný.

Zatím dobrý - Mašínovi

Začátkem padesátých let minulého století se dala dohromady parta českých mladíků, kterým komunismus moc nevoněl. Chtěli bojovat za svobodnou republiku, chtěli utéct za hranice, vstoupit do americké armády a ze své země komunisty vyhnat. Jejich působení bylo podle mnohých sporné, před a při svém útěku do Západního Berlína totiž zabíjeli. Esenbáky, východoněmecké vojáky, ozbrojeného účetního…

Jejich příběh je z jako amerického filmu. V Československu řádili jak černá ruka, ozbrojili se a vydali se na dlouhou cestu, během které je v komunistickém východním Německu naháněly desítky tisíc vojáků. Josef Mašín, Ctirad Mašín a Milan Paumer se nakonec po mnoha týdnech do západního Berlína probojovali. Zázrakem přežili masivní zásahy bezpečnostních složek, zažili dobrodružství, které by vydalo na mnohem tlustší knihu, delší audioknihu a nebo i mnohadílný televizní seriál.

Audiokniha je zpracována bez zbytečných efektů, ale hlas Jiřího Ornesta obstará vše podstatné. Jiří Ornest je jedním slovem skvělý. Zdá se, že si vzal příběh za svůj, prožívá ho, posluchače napíná. Těžko si mohu představit lepší zpracování. A když je dobrý příběh, kniha i její audio zpracování, výsledek je prostě bezchybný.

Jiří Ornest perfektně načetl dramatické rozhovory uprchlíků, a umím si představit, že opravdu tak nějak debaty probíhaly. Mašíni a jejich spolubojovníci nejednali v rukavičkách a rozhodně nemluvili jako salónní gentlemani.

Zajímavé je, že začátek audioknihy se věnuje osudům rodiny během druhé světové války. Josef Mašín, otec bratrů Mašínů, byl totiž významným protinacistickým odbojářem a členem skupiny “Tři králové”. Posluchač se tak dozví, jak byli Mašíni vychováváni a proč vlastně tolik lpěli na tom, aby žili ve svobodné zemi. Jejich otec nenáviděl nacisty, oni sami komunisty.

Audiokniha Zatím dobrý – Mašíni nabízí skoro devět hodin napínavého a dobrodružného příběhu. Jde o ideální zábavu na dovolenou, během několika dnů prožijete dramatický útěk spolu s hlavními hrdiny. Nebude se vám chtít přestat poslouchat, příběh vás zcela pohltí. Cena 249 Kč je adekvátní.

_____________

Za pozornost stojí i oficiální text distributora:

Zřejmě žádná událost z našich moderních dějin nevyvolává tolik otazníků a protikladných soudů jako „případ“ bratrů Mašínových. Jaké stanovisko zaujmout k tomu, co se tehdy stalo?

Kniha Jana Nováka Zatím dobrý je bezesporu strhující četba. Napínavý příběh, hrdinové, dobrodružství. Ti hrdinové jsou navíc postavami našich nedávných dějin a jsou vylíčeni kladně, bez dvojznačností, ironie, skepse. Takový přístup je přece docela zvláštní a neobvyklý. Většinou se na naše vlastní dějiny díváme raději s nadhledem a odstupem.

I když posluchače příběh bratří Mašínů a především jejich útěk na západ a takřka neuvěřitelně dobrodružná anabáze přes východní Německo uchvátí a nadchne, neměli by zapomínat, že jde o román, o fikci. V nekonečných sporech o bratry Mašíny a význam jejich odbojové činnosti proti komunistickému režimu jakoby někteří novináři či politici znali právě jen verzi, kterou podává Jan Novák. On je ovšem spisovatel a má plné právo na autorskou licenci a na výstavbu příběhu tak, jak uzná za vhodné.

Že Jan Novák takřka ve všem líčí příběh bratří Mašínů podle memoárů, které oni sami napsali a podle rozhovorů, které poskytovali, a navíc ještě leccos přikrášluje, je zkrátka jeho autorská metoda. Měřítkem může být jen dílo samotné a jeho literární kvalita. Jenomže jeho kniha těžko může být chápána jako slovo k debatě o našich dějinách. I když ambice autorova asi taková byla a trochu na zapřenou se v aktuální diskusi o bratrech Mašínech angažuje také. Svědčí o tom například úvahy a vnitřní monology, jež nechává projít hlavou svým hrdinům a v nichž oni jakoby už tehdy, na počátku padesátých let v duchu shledávají argumenty na obranu svých skutků a vypořádávají se s kritickými hlasy, jež ve skutečnosti zazní v diskusích vedených o čtyřicet nebo padesát let později. Ve skutečnosti totiž leccos bylo trochu jinak, než jak na to bratří Mašínové po letech vzpomínali a jak to Jan Novák vypráví. Opravdu zainteresovaný čtenář nebo posluchač o tom může najít řadu informací v dnes již skutečně rozsáhlé „mašínovské“ historiografii.

Bratři Mašínové, Milan Paumer a další jistě byli odhodlaní a nebojácní lidé, rozhodnutí postavit se komunistickému režimu (a velmi pravděpodobně opravdu i dostát pověsti a památce svého otce). Že ale jejich konkrétní činy režimu žádné velké škody nezpůsobily a že debata o etickém rozměru jejich akcí a o mrtvých, kteří jejich činnost provázejí, je zcela legitimní a rozhodně neznamená popírání oprávněnosti odporu proti komunismu včetně odporu ozbrojeného, by snad mohlo být také uznáno. Jejich útěk do západního Berlína ovšem skutečně mimořádnou událostí byl a ve své době také vyvolal přiměřenou pozornost. Byl ovšem více než čím jiným projevem a výsledkem těžko uvěřitelné neschopnosti a naprostou blamáží východoněmeckých policejních sil. Odhodlanost a nebojácnost uprchlíků v tom příběhu jistě ale hrála také důležitou roli.

Jsou tedy bratři Mašínové a jejich spolubojovníci nutně takovými ikonami boje proti komunismu, za jaké je mnozí – a jistě i oni sami sebe – považovali a považují? Spíše ne. To ale neznamená, že je takovými nemůže ve svém románu vidět spisovatel a už vůbec to neznamená, že se takový román dobře nečte – nebo neposlouchá.

Výstava: Rituály smrti (31. 10. 2014 – 20. 9. 2015)

Smrt mnoho z nás bere jako obávaný moment ukončení radostného a naplněného života. Chápou to však takto i lidé v jiných kulturách? Výstava s názvem Rituály smrti v Náprstkově muzeu ukáže, jak smrt vnímaly velké starověké civilizace i současné kultury v různých částech světa.

Výstava Rituály smrti

Smrt nebyla a není jen děsivým koncem. Někde se na ni lidé připravují celý život, jinde je jen jedním z mnoha momentů neustálého koloběhu životů. Ani pohřební obřady nejsou vždy smutné a vážné. Naopak, musí se pořádně oslavit. A zatímco někde zemřelý dostává bohaté dary na svoji další cestu, jinde je mrtvé tělo jen přítěžkem. A bát se zemřelých? Někde přicházejí s chutí strašit živé, jinde však jen žadoní o pokrmy a vodu, kterých se jim v posmrtném stavu nedostává.

Mezi vystavenými vzácnými exponáty vynikají preparované lidské hlavy zvané tsantsy z Ekvádoru, lebka předka domodelovaná hlínou a zdobená lasturami z Nové Guinee, japonská plastika stařeny sedící u řeky Zapomnění nebo indická malba obřadu Satí, rituálního sebeupálenívdovy na pohřební hranici manžela.

Otevírací doba a vstupné: Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Praha 1

Zdroj: http://www.nm.cz/Naprstkovo-muzeum/Vystavy-NpM/Ritualy-smrti.html

Diskuze: Jak se psalo o sametové revoluci do Washingtonu (6. 11. 2014)

Jak se psalo o Sametové revoluci do Washingtonu? A jaké mělo velvyslanectví kontakty s českými disidenty a vládními představiteli? A jak reagovalo na studentské protesty 17. listopadu? Diskuze s americkými diplomaty, kteří působili v roce 1989 v Praze.

Kdy: 06.11.2014 – 18:00 – 19:30
Kde: Americké centrum, Tržiště 13, Praha 1 – Malá Strana
Vstup: Volný

V panelu zasedne bývalý vicekonzul Robert Kiene, velvyslanec Cliff Bond, který v roce 1989 působil jako politický tajemník, Michele Bond, jež pracovala na konzulárním oddělení a další.

Diskuze proběhne v angličtině, přihlásit se můžete zde.

Sdružení bývalých politických vězňů protestuje proti exhumaci faráře Toufara

Sdružení bývalých politických vězňů SBPV protestuje proti zamýšlené neetické exhumaci na Čestném pohřebišti popravených a umučených politických vězňů v Praze – Ďáblicích. Pokud by se konala exhumace jedné z obětí, musí se zároveň přistoupit k exhumaci, identifikaci a pietnímu uložení ostatků všech osob i v ostatních hromadných hrobech, aby nedošlo k degradaci piety ostatních obětí komunismu.

Sdružení bývalých politických vězňů SBPV se seznámilo z médií se záměrem Rady hl. m. Prahy exhumovat ostatky umučeného kněze římskokatolické církve P.Josefa Toufara v areálu Čestného pohřebiště politických vězňů III. odboje na Hřbitově Ďáblice.

Připomínáme, že pietní místo bylo zřízeno úsilím našeho zemřelého předsedy Stanislava Stránského, dalších politických vězňů a doc. ing. Jiřího Nedomy, CSc., po roce 1990, jako symbolické místo odpočinku našich sester a bratrů popravených a umučených komunistickým terorem v 50. letech.

Vzhledem ke skutečnosti, že exhumace ostatků Otce Toufara bude vyžadovat manipulaci s dalšími lidskými ostatky, mezi nimiž je také řada zavražděných komunistickým režimem, nelze k exhumaci přistoupit bez souhlasu příbuzných těchto obětí. Byl by to neetický, necitlivý a velmi politováníhodný čin a naše organizace je tímto záměrem velmi pobouřena. Pokud by se konala exhumace jedné oběti, musí se zároveň přistoupit k exhumaci a identifikaci lidí v ostatních hromadných hrobech, aby nedošlo k degradaci významu ostatních obětí komunismu.

Žádáme proto upustit od záměru exhumace a nerušit klid zde odpočívajících nebo provést kompletní exhumaci všech obětí pohřbených v hromadných hrobech. Jejich ostatky identifikovat a vrátit jejich rodinám nebo pietně individuálně pohřbít. Taková celková exhumace by se měla financovat z finančních prostředků bývalých členů KSČ, která tato zvěrstva prováděla, monopolizovala si moc ve státě a nese tak plnou odpovědnost.

Ladislav Bergmann

Předseda

SBPV – sdružení bývalých politických vězňů

Na Bělidle 34, 159 00 Praha

info@politicti-vezni.cz

Zdroj: http://www.politicti-vezni.cz/tiskova-zprava-2/