V 90. letech 19. století Německo začalo, dvě desetiletí po svém vzniku v roce 1871, soupeřit s Velkou Británií, tehdejší největší mocností světa. Vrhalo milionové částky do stavby bitevních lodí, které by v době války udržely trasy do německých kolonií průjezdné. Soutěžení bylo finančně velmi zatěžující, takže Karl Haushofer, pozdější profesor geopolitiky, začal formulovat zásady německé geografické politiky jiným způsobem. Přišel na nápad, že by se Německo mohlo zcela vzdát zámořských kolonií a místo toho usilovat o vytvoření německého impéria na pevnině absorbováním etnických germánských skupin mimo hranice Německé říše spolu s dostatečným územím. Obrovské budoucí impérium se mělo podle něj táhnout za příznivých okolností od Baltu až po Pacifik. Haushofer při svých úvahách sice nezdůrazňoval skutečnost, že většina území na východě patřila v té době Rusku, předpokládal však, že rozšíření německého říše nastane výhradně mírovými prostředky (!) a to během asi sta let.
V interview v Parlamentních listech se novinářka zeptala: „Je podle vás stejně důležité si připomenout, že loni uběhlo 80 let od vyhnání Čechů ze Sudet, stejně jako to, že příští rok uplyne 75 let od vyhnání Němců z Československa?“
Nezabývejme se úrovní znalostí dotyčné novinářky, vyhnání Čechů ze Sudet je blud sdílený celou českou společností. Když se po více než sedm desetiletí v českých sdělovacích prostředcích, ve školách za vehementní podpory historiků a politiků lživě líčí, jak Němci po odstoupení pohraničí v roce 1938 odtud Čechy vyhnali, zanechá to nutně v myšlení Čechů stopy. Pokud si sami nezjednají pravdivé informace, věří, že vyhnáni byli, protože celonárodní diskurs k tomu dodnes neproběhl.
Ačkoliv se po připojení Rakouska k Německu spekulovalo se snahou Říše přičlenit německá sídelní území v ČSR k Německu, není dodnes nic takového doloženo (!). Karl Hermann Frank uvedl po válce do soudního protokolu, že nikdo z vedení SdP (Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecká strana) do 21. 9. 1938 nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než získání autonomie, vedení SdP připojení k Říši neplánovalo. Existuje i svědectví, že teprve koncem srpna nebo v září 1938 řekl Henlein své ženě: „Sám nevím, zda nám Hitler pomůže… dosáhnout autonomie, nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí.“ Henlein se až 12. 9. 1938 dověděl od samotného Hitlera, se kterým se sešel po norimberském sjezdu NSDAP v Bayreuthu, že je odhodlán rozbít Československo vojensky. Že chtěl Hitler připojit pohraniční oblasti českých zemí k Německu, je výmysl českých historiků, neshody se Sudetoněmeci v ČSR využil jako nátlakový prostředek na Československo, jeho cílem bylo zničení vojenského ohrožení Německa z jihovýchodu československou armádou, která byla po francouzských ozbrojených silách vojensky nejsilnějším protivníkem Německa v Evropě, nepočítáme-li Rudou armádu.
První světová válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracii, termíny šířené Wilsonem, Masarykem a dalšími, jsou bludy, které v české společnosti přetrvávají dodnes. Ne, že by takové vznešené myšlenky Wilson, francouzští liberálové a svobodní zednáři nevzývali, leč příčiny války byly prozaičtější. Vedla se o udržení nebo získání větší moci mocností. To není marx-leninský názor, nýbrž závěr vycházející z fakt. Francie chtěla odčinit porážku z války v roce 1870–1871, získat zpět Alsasko, Lotrinsko a navíc německá území na levém břehu Rýna, Rusko mělo válečné cíle dalekosáhlejší, oslabit Německo, rozčlenit Rakousko-Uhersko, zvýšit vlastní vliv na Balkáně, proniknout ke strategicky důležitým místům v Turecku, požadovalo Halič, Bukovinu, Východní Prusko a Slezsko [Brod 2002]. Německo válečné zisky naplánovalo nemělo, jeho cílem bylo zabránit válce na dvou frontách. Nejvíce si přála hospodářsky zničit Německo Velká Británie, i válkou.
Do moderních dějin téměř všech evropských států je nutné zakalkulovat cenzuru historiků a jejich manipulaci s důkazy. Zejména to platí o obou světových válkách a o výkladu zločinů německého nacionálně socialistického státu, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé světové válce vybrali do knižního vydání oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí. Důvodem bylo, aby se světová veřejnost nedověděla, že i spojenci v druhé světové válcše nesli svůj nemalý podíl za její rozpoutání.
Nejjednodušší a nejpřiléhavější odpověď zní: Protože se Hitlerovi nepodařilo uzavřít s Velkou Británií mír. Že vám to čeští historici a učitelé dějepisu nesdělili? Inu, snaží se ze všech sil zmanipulovat minulost.
Typickou ukázkou aplikace českých dějepisných lží je článek “Do jednotek Waffen-SS nevstupovali jen Němci. I Švýcaři či Švédové měli ,,spasit” svět od židů”. U jen sám titulek článku sugeruje čtenářům nepravdu. Převažující motiv u dobrovolníků-cizinců pro vstup do německých Waffen-SS se lišil podle země jejich původu. U středo- a východoevropských národů převažovala představa boje proti bolševismu a likvidace komunistického režimu v SSSR, u západo- a severoevropských zase pangermánské představy, likvidace židů hrála trochu roli snad jen u islámských divizí Waffen-SS. Naprosto nepravdivou je informace v článku, že „cizinci mohli být přijímáni do Waffen-SS, protože zde nepanovala tak přísná kritéria na ,čistotu´ rasy jako v jiných německých vojenských či paramilitárních organizacích,“ bylo to přímo opačně. Článek navíc opomíná, že do Wehrmachtu, Allgemeine SS a Waffen-SS se mohli lidé dostat i z donucení, nedobrovolně. Jak to tedy vlastně bylo s povoláváním a vstupováním do německých ozbrojených sil?
Připomeňme, že za první republiky se žid, byť se hlásil k národnosti československé, nemohl dostat k vojenskému letectvu, panoval pro ně nulový numerus clausus. To pokračovalo za války i u československých perutí v rámci britské RAF, až si nedostatek pozemního personálu a ztráty leteckých posádek vynutily uvolnění onoho omezení. Nicméně i nadále platilo, že kdo chtěl se stát vojenským pilotem, musel svůj židovský původ zapřít, jinak se pilotem neměl šanci stát.
Článek autora Martina Nekoly s názvem v nadpisu v uvozovkách vyšel 27.04.2019 v časopise 100+1 zahraniční zajímavost a tradičně obsahuje i 74 letech po válce množství nepravd a dezinterpretací.
V článku se píše: „Devětadvacátého září 1940 zasedli oba nejmocnější muži protektorátu von Neurath a K. H. Frank) k poradě u Hitlera, který stanovil tři potenciální řešení: Čechům mohl být jednak ponechán určitý typ autonomní správy, což ovšem vůdce považoval pouze za krajní možnost, kdyby mezinárodní situace nedovolila jinak. Tvrdil, že česká mentalita a svéráz by vedly k odboji a sabotování Říše zevnitř. Druhou variantu představovalo neustále probírané vysídlení přebytečného národa jinam. Ani Hitlerovi nevadila brutalita a civilní ztráty, jež by tak rozsáhlou operaci zcela jistě provázely; nepřál si však vakuum, které by po Češích vzniklo a jež by ani kolonisté německého původu povolaní z celé Evropy nemohli uspokojivě zaplnit. Za stávajících podmínek se proto přikláněl k postupné asimilaci.“
S výročím konce světové války v Evropě se v českých sdělovacích prostředcích již po desetiletí opakují nepravdy lži a dezinterpretace historie, týkající se dohody spojenců, kdo a až kam postoupí v bojích proti Wehrmachtu, proč a kdy byla stanovena demarkační linie mezi Rudou armádou a Američany, přeceňuje se význam Pražského povstání, nehorázně se přehání počet českých obětí německé okupace a hlásá se, že transfer československých Němců nařídili na konferenci v Postupimi spojenci.
