V lednu 1968, po odvolání Antonína Novotného z nejvyšší partajní funkce, zbývalo ho sesadit z prezidentského stolce, což bolševici z čistě formálních důvodů po partajní linii nemohli, k tomu bylo potřeba Národní shromáždění. Jak se zbavit Novotného rychle bez nutnosti delšího přesvědčování každého poslance po partajní linii jeho strany, aby odhlasoval zbavení prezidenta úřadu, když to SSSR potřeboval rychle? Někoho z bolševiků napadlo využít hlas lidu obdobně jako 50. letech v procesu s Miladou Horákovou, kdy celé kolektivy pro ni žádaly potrestání nejvyšší. K tomu ale bylo nutné vyřadit na čas cenzuru, aby nepřekážela v rychlosti zveřejňování požadavků lidu po sesazení prezidenta, které by se rychle přenesly i na poslance zákonodárného shromáždění bez nutnosti na ně působit po stranické linii. A tak se ÚV KSČ rozhodl 4. 3. 1968 zrušit cenzuru tisku. Předpoklad vyšel, A. Novotný nevyčkav ortelu Národního shromáždění abdikoval 22. 3. 1968 sám. Docílivše kýženého odstoupení Novotného ze státních funkcí, se soudruzi pokusili opět zavést cenzurní zásahy, jenže zjistili, že nejsou s to tak učinit bez represí – lidu se bezcenzurní stav zalíbil. Tedy svobodu československému lidu nadělil ÚV KSČ, nikoliv, jak se traduje, že si ji lid vynutil sám. Další události jsou dosud víceméně v povědomí obyvatelstva, není však známo, proč měl být Antonín Novotný vlastně odstraněn.
V druhé světové válce se začalo používat místo ničení výhradně vojenských cílů mezinárodním právem zakázané bombardování civilního obyvatelstva, obytných domů. Není mi znám žádný článek přibližující české veřejnosti strategii kobercových bombardování, takže se do toho musím pustit sám. Z dalšího textu vysvitne, proč se historici tématu vyhýbají.
Řeč je o nacistické exekuci Lidic a Ležáků. Nedávno se objevilo nově v médiích tvrzení, že četnický strážmistr Evžen Ressl označil ve svém poválečném svědectví jednu obyvatelku Lidic, že pár dní před lidickou exekucí udala kvůli židovskému původu svou podnájemnici, která byla odvlečena a později zavražděna. A strhla se mela očividně vedená snahou, že takovou pomluvou se nesmí znesvětit památka národního utrpení.
Den, kdy se vzpomíná, připadá na 27. 1., kdy v roce 1945 Rudá armáda údajně osvobodila komplex koncentračních táborů (KZ) pod souhrnným názvem KZ Auschwitz (Osvětim). V českém kalendáři je zanesen jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, mezinárodně má název Den vzpomínky na oběti nacionálního socialismu. Posuzováno z vícero hledisek není spornější lokality pro vzpomínku na šoa, než je KZ Auschwitz. Proč?
Po Putinově projevu v Petrohradu k představitelům Společenství nezávislých států (SNS) zabývajícím se okolnostmi vzniku druhé světové války jsem dostal řadu e-mailových dotazů, co že říkám této ruské slátanině či propagandistické interpretaci dějin.
Zatímco v Česku musejí oběti bolševické zvůle dokazovat, že se aktivně zúčastnily odboje proti komunistickému režimu, aby dostaly jednorázové odškodnění ve výši 100 000 CZK a jejich starobní důchody byly zvýšeny alespoň na celostátní průměr, tak Němci nyní zvyšují kompenzace postiženým za bolševický útisk v bývalé Německé demokratické republice vyplácené jim již před (!) vznikem nároku na starobní důchod, bez ohledu na věk. A nově usnadňují i podmínky pro jejich získání. Všem politicky perzekvovaným, tedy nikoliv pouze účastníkům protikomunistického odboje jako v ČR!
Nejvyšší životní úroveň v celé historii a též nejvyšší míru svobod po roce 1918, ve srovnání s přechozím Rakouskem-Uherskem však nižší. S čím jsou obyvatelé ČR dnes nespokojeni? Se svou životní úrovní ve srovnání mezi sebou i s obyvatelstvem západní Evropy a s fungováním vlastního státu, do čehož spadá též korupce.
Naprostou raritou bylo, že až na zcela zanedbatelný počet několika desítek jedinců neměl nikdo z obyvatelstva budoucího státu o snahách československých exulantů T. G. Masaryka (podle cestovního pasu Rakušana, pak dvakrát po sobě Srba a nakonec Brita), E. Beneše a Francouze M. R. Štefánika tušení. Češi po celou dobu války toužili, stejně jako před ní, po větší míře národní autonomie v rámci Rakouského císařství, po něčem obdobném, co si vynutili v roce 1867 Uhři, ne po samostatném státě. Neporovnatelně vyšší počet Čechů, než československých legionářů bojoval za války v řadách rakousko-uherské armády. I syn Masaryka, Jan, vyznamenaný za statečnost rakouským císařem.
K výročí mnichovské konference uzavřené Mnichovskou smlouvou (dohodou) se zase v českých médiích objevují plačtivé vzpomínky, jak nás spojenecké velmoci zradily, když v Mnichově vydaly Hitlerovi československé pohraničí a že jednaly o nás bez nás.
Obvykle se uvádí, že Německo přepadením Polska 1. 9. 1939, avšak Ministerstvo zahraničí Ruské federace dodnes označuje za jediného viníka druhé světové války Polsko, protože v roce 1939 dvakrát mobilizovalo proti Německu a vytrvale odmítalo s ním jednat o sporných otázkách. Odmítnutí projednávat sporné otázky a požadavky s druhým státem pokládala Společnost národů od roku 1924 za agresi, ostatně k tomu bylo Polsko povinováno i mezinárodní bilaterální arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925. Mobilizace se všeobecně považovala od roku 1892, od podepsání francouzsko–ruské vojenské konvence přímo za válečný akt. Poznamenejme, že Německo proti Polsku nemobilizovalo (ani v roce 1938 proti Československu).
