V lednu 1968, po odvolání Antonína Novotného z nejvyšší partajní funkce, zbývalo ho sesadit z prezidentského stolce, což bolševici z čistě formálních důvodů po partajní linii nemohli, k tomu bylo potřeba Národní shromáždění. Jak se zbavit Novotného rychle bez nutnosti delšího přesvědčování každého poslance po partajní linii jeho strany, aby odhlasoval zbavení prezidenta úřadu, když to SSSR potřeboval rychle? Někoho z bolševiků napadlo využít hlas lidu obdobně jako 50. letech v procesu s Miladou Horákovou, kdy celé kolektivy pro ni žádaly potrestání nejvyšší. K tomu ale bylo nutné vyřadit na čas cenzuru, aby nepřekážela v rychlosti zveřejňování požadavků lidu po sesazení prezidenta, které by se rychle přenesly i na poslance zákonodárného shromáždění bez nutnosti na ně působit po stranické linii. A tak se ÚV KSČ rozhodl 4. 3. 1968 zrušit cenzuru tisku. Předpoklad vyšel, A. Novotný nevyčkav ortelu Národního shromáždění abdikoval 22. 3. 1968 sám. Docílivše kýženého odstoupení Novotného ze státních funkcí, se soudruzi pokusili opět zavést cenzurní zásahy, jenže zjistili, že nejsou s to tak učinit bez represí – lidu se bezcenzurní stav zalíbil. Tedy svobodu československému lidu nadělil ÚV KSČ, nikoliv, jak se traduje, že si ji lid vynutil sám. Další události jsou dosud víceméně v povědomí obyvatelstva, není však známo, proč měl být Antonín Novotný vlastně odstraněn.

V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa, sousedícího s Rakouskem a SRN coby nástupiště vojsk. Na rozdíl od Polska, NDR a Maďarska v něm sovětská vojska dislokována nebyla a přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám, Západ by tak byl předem varován. Při trvalé dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily větší pozornost. Jenže Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky třikrát odmítl. 

Jak k tomu došlo? Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba sto padesát tisíc mužů, a to již bylo na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně 10 % mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy, ve skutečnosti SSSR vytrvale odmítal, ale byl ochoten souhlasit s nižším podílem československé účasti ve Varšavské smlouvě, pokud ČSSR umístí sovětská vojska na svém území.

V jednom však musela československá vláda zcela ustoupit a to v otázce umístění raketových nosičů jaderných zbraní, poté i jaderných hlavic na svém území. Začátkem 60. let dostaly armády Československa, Maďarska a Polska sovětské operačně taktické raketové systémy typu R-11M/8K11 (R-170, dolet 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A, v Československé lidové armádě od r. 1961) a taktické raketové systémy 2K6 Luna (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA od r. 1962). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly. Raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení vliv. 

Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měly paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské a maďarské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizí přes šumavské hřebeny. Cílem byla pro ČSLA německo–francouzská hranice na Rýnu, přičemž bylo zřejmé, že při svém postupu bude z velké částí zničena. V druhé fázi operace měli být přeživší českoslovenští vojáci (pokud by nějací zbyli) vystřídáni druhosledovými jednotkami sovětské armády, postupujícími za první vlnou se zpožděním 70 hodin. Plán pro takové využití ČSLA byl schválen Antonínem Novotným v roce 1964.

Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální kompletační jednotky“ přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy z SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodiny, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich.

Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý ministr obrany tajnou Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její podstatou bylo vybudování tří skladišť jaderných hlavic na československém území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raket hlavicemi na tři hodiny. Podle stavebních plánů oněch tří objektů pro odpalování raket SCUD A a skladů jaderných hlavic měl mít každý z nich budovy pro ubytování cca 170 vojáků, tedy celkově i s důstojníky by jich bylo na československém území kolem šesti set. Výstavba oněch tří objektů, kterou zcela financovala československá strana, měla být dokončena do konce roku 1967. To se nestihlo a depa byla předána sovětským jednotkám až během roku 1969. 

První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy z prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však s umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy přál Sovětský svaz. Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 odletěl Brežněv místo zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, v žargonu tajných služeb tzv. krtkem. SSSR pak zařídil po stranické linii vystřídání Novotného v čele KSČ. Tak se stalo 5. 1. 1968. 

Politické uvolnění za Novotného vlády v Československu, zejména pak po jeho svržení, bylo pro sovětské jestřáby vítanou záminkou, jak odstranit anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale vojensky Sovětským svazem nekontrolované. Brežněv ale nepočítal se slabostí svého vyvolence. Alexander Dubček (13 let prožil v SSSR) místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu (prakticky pouze sovětské armády) na československém území. Následně prodlužovala svůj pobyt v Československu i sovětská armáda, dlící tam na spojovacím vojenském cvičení Varšavské smlouvy (27. 5. – 3. 8. 1968), čekajíc, až si to Dubček rozmyslí a její pobyt odsouhlasí. Ten k tomu nenašel odvahu, a tak sovětská armáda musela na dva týdny zemi opustit. Dubček nebyl schopen po uvolnění cenzury kontrolovat masy a média, ani ji znovu nastolit, a tak s ním Moskva začala jednat jako s agentem, který selhal a svůj úkol nesplnil.