Britská vláda se od 29. 8. 1939 snažila zprostředkovat přímá jednání německo–polská, které Poláci již několik měsíců odmítali. Hitler s touto aktivitou Velké Británie souhlasil, požadoval však vyslání polského zplnomocněnce do Berlína k jednání, které se mělo konat 30. 8. Otázkou je, nakolik se Velká Británie o dohodu obou zemí snažila a nakolik to bylo britské alibi pro případ vzniku války. Polsko Německu neodpovědělo, zmocněnce nevyslalo a polský ministr zahraničí Józef Beck zakázal Józefu Lipskému, polskému vyslanci v Berlíně převzít jakýkoliv dokument s německými návrhy a o nich jednat. Němci se o tom dověděli, Beckovu depeši s tímto sdělením zachytili a rozšifrovali.
Již v roce 1924 definovala Společnost národů jako útočníka nejen stát, který první zaútočí, nýbrž i stát, který se zdráhá účastnit se vyjednávání smíru. A Polsko odmítalo počínajíc únorem 1939 s Německem jednat a pokusit se dohodnout.
Britský ministr zahraničí lord Halifax doporučil 30. 8. v 17:30 polské vládě:
„a) Nestřílet na německé uprchlíky a tzv. podněcovače nepokojů, nýbrž je zavřít,
- b) neuplatňovat násilí proti německé menšině,
- c) nebránit příslušníkům německé menšiny v překračování hranic (do Německa),
- d) zastavit štvavou rozhlasovou propagandu.“
Na to reagoval týž den v 19:15 polský ministr zahraničí Józef Beck těmito slovy: „Polský ministr zahraničí… zakazuje britské vládě bez zmocnění polské vlády vyjadřovat názory a mínění k polským problémům… Přes polské otázky je příslušná výhradně samotná polská vláda.“
30. 8. Polsko vyostřuje situaci částečným zastavením dopravy do Východního Pruska přes polské území, 31. 8. polská armáda vyhazuje do vzduchu hraniční železniční most v Dirschau (Tzcew) a Polsko zablokovává veškerou pozemní dopravu do Východního Pruska.
Německo požádalo Anglii oficiálně o zprostředkování 29. 8. v 19:25. Londýn německý návrh oznámil Varšavě buď 30. 8. okolo půlnoci nebo 31. 8. v 10:55 (zdroje se v časovém určení rozcházejí). Britská veřejnost se o německém návrhu Polsku dověděla dokonce až 31. 8. ve 12:25 hodin, tedy o 40 hodin později, přičemž britská oficiální zpráva tvrdila, že německý návrh dorazil britské vládě příliš pozdě. Když ve stejný den večerní vydání listu Daily Telegraphu pravdivě nastínilo celý časový průběh předávání německého návrhu, bylo okamžitě zabaveno a nahrazeno vydáním novým, ve kterém se časový průběh už nenacházel. Jiný zdroj tvrdí, že to bylo především kvůli tomu, že článek obsahoval informaci o mobilizaci polských branných sil navzdory výzvě k jednání o německých návrzích.
Hlavní body onoho posledního německého návrhu:
Ø Svobodné město Danzig, tj. území města s okolními městy Zoppot, Praust, Tiegenhof, Neuteich (dnes Sopot, Pruszcz Gdański, Nowy Dwór Gdański, Nowy Staw, celkem 252 obcí, 1950 km²) se připojí k Německu;
Ø v severním koridoru, tj. od Baltského moře po linii Marienwerder–Graudenz–Kulm–Bromberg včetně těchto měst (dnes Kwidzyn, Grudziądz, Chełmno /neplést s Chełmnem nad Nerem, kde byl později německý koncentrační tábor/, Bydgoszcz) a pak na západ k Schönlanke (dnes Trzcianka), obyvatelstvo nejdříve po 12 měsících rozhodne prostou většinou, zda území bude patřit Polsku nebo Německu; oprávněni hlasovat budou Němci, kteří měli k 1. 1. 1918 v tomto území bydliště nebo se k dnešnímu dni zde narodili, a ostatní, tj. Poláci, Kašubové a podobně, kteří k dnešnímu dni zde mají bydliště nebo se zde narodili. Hlasování se zúčastní tedy i Němci z tohoto území vyhnaní. Území koridoru bude okamžitě podřízeno mezinárodní komisi složené ze zástupců Itálie, SSSR, Francie a Velké Británie; polské vojsko, policie a úřady toto území v domluvené nejkratší lhůtě vyklidí;
Ø z území koridoru se vyjímá přístavní město Gdingen (dnes Gdynia), které je polským výsostným územím; hranice kolem něho s Německem bude stanovena dodatečně, případně pomocí mezinárodní arbitráže;
Ø do plebiscitu bude Německu umožněno silniční a železniční spojení s Východním Pruskem za poplatek nepřevyšující skutečné náklady za přepravu včetně nákladů na údržbu těchto dopravních cest;
Ø extrateritoriální dopravní koridor pro železnici a silnici (dálnici) maximálně kilometr široký (neplést tento úzký dopravní koridor s výše uvedeným koridorem zajišťujícím přístup Polska k moři) povede podle výsledku plebiscitu v koridoru za stejných podmínek buď z Německa do Východního Pruska přes polské území přibližně z Bütowa (dnes Bytów) na Danzig (Gdańsk), případně Dirschau (Tczew) nebo z Polska do Gdyně přes území německé;
Ø pokud koridor (polský přístup k moři) připadne Německu, tak Německo prohlašuje, že připraveno na výměnu obyvatelstva s Polskem v rozsahu přiměřeném koridoru;
Ø případná polská zvláštní práva v Danzigu budou paritně poskytnuta v Gdingen Německu;
Ø území měst Danzig, Gdingen budou demilitarizována;
Ø poloostrov Hel s městem Hela (dnes Mierzeja Helska s městem Hel), který připadne hlasováním buď Polsku, nebo Německu, bude demilitarizován;
Ø stížnosti německé menšiny v Polsku a polské v Německu budou postoupeny mezinárodní komisi a budou jí posouzeny, oba státy vyplatí poškozeným odškodnění podle pravidel určených onou komisí;
Ø Německo a Polsko se zavazují, že hospodářská a jiná poškození vzájemných menšin od roku 1918 plně odškodní, případně jim vrátí vyvlastněný majetek; že zabezpečí práva vzájemných menšin na svém území a jejich příslušníky nebudou povolávat k výkonu vojenské služby;
Ø v případě dohody na základě těchto návrhů Polsko a Německo okamžitě demobilizují své branné síly.
31. 8. 1939 kolem 11. hodiny dopolední zasahuje do polsko–německého sporu Mussolini a zve předsedy vlád Francie, Velké Británie k mírové konferenci, která by se měla konat 5. 9. s cílem revidovat články Versailleské smlouvy, které jsou příčinou současných anomálií. Mezitím by měl britský ministr zahraničí Halifax vyvinout tlak na polskou vládu, aby vyslance Lipského zmocnila k jednání s německou vládou. Ministerský předseda Édouard Daladier požaduje, aby konference byla svolána teprve, až ztroskotají přímá polsko–německá jednání. Mussolini hodlá předložit svůj plán Hitlerovi až poté, co s ním bude Velká Británie a Francie souhlasit. Po vypuknutí války Mussolini plán modifikoval na jednání o příměří obou stran, které nechají armády tam, kde nyní jsou, s tím, že se do dvou tří dnů svolá mezinárodní konference. Když před rokem měl Mussolini pro přípravu mnichovské konference tři dny, tak nyní to byl jen necelý den.
31. 8. 1939 v 11 hodin dopoledne Józef Lipski, vyklízející s předstihem polské vyslanectví a balící věci, sděluje osobně britskému diplomatu Georgemu Ogilvie-Forbesovi, který za ním s Birgerem Dahlerusem zašel, že nemá příčinu se zajímat o nóty a nabídky německé strany, že zná situaci v Německu a je přesvědčen, že v Německu po vzniku války vypuknou nepokoje a polské vojsko bude pochodovat na Berlín.
Týž den, 31. 8., nechává britská vláda mobilizovat své válečné loďstvo, a protože se předpokládají mohutné německé nálety, začíná se i s evakuací obyvatel Londýna.
31. 8. 1939 večer v 18:40 se v Berlíně setkal polský vyslanec Lipski s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentrop, který se ho dvakrát dotázal, zda je zmocněn projednat německý návrh výše uvedený, což Lipski dvakrát popřel. Poté stanovil Hitler začátek útoku na 1. 9. 1939, 4:45.
Beck ještě týž den, 31. 8., tvrdil britskému vyslanci ve Varšavě, že polská vláda je připravena k přímé „výměně názorů“ s Německem.
Ve 21:15 téhož dne odvysílaly všechny německé rozhlasové vysílače i pro posluchače v Polsku plný text výše uvedené německé nabídky. Ve 23 hodin to komentoval varšavský rozhlas ve svém vysílání coby nestydatý německý návrh s tím, že polská odpověď bude pouze vojenská.
Po 44 hraničních incidentech jen mezi 25. a 31. 9. 1939, vpádech za hranice na německé území, vypalování německých statků a domů, začal 1. 9. německý a slovenský (!) útok proti Polsku. O některých z těchto pohraničních incidentů v posledních dnech před válkou, zejména o přepadení vysílače v Gleiwitzu (dnes Gliwice) 31. 8. 1939, o hraničních incidentech v Hohenlindenu (dnes Stodoły, část Rybnika) a v Pitschenu (dnes Byczyna) se tvrdí, že byly zinscenovány SD a SS coby důvod k válce, i když útočníci měli na sobě polské uniformy. Jenže Hitler pak celému světu lživě předstíral, že polská vojska jako první začala 1. 9. střílet na německé území, že německý vpád do Polska byl právě touto polskou agresí vynucen. Jakýpak by v této souvislosti měly smysl inscenace předchozích incidentů a přepadení v Gleiwitzu, si nikdo z historiků nepoložil. Dne 31. 8. 1939 (udává se i datum 30. 8.) byl v Krakově zavražděn německý konsul Schallinger, což kupodivu nikdo nevydává za německou inscenaci.
Tvrzení, že ony incidenty byly zinscenovány německou stranou, aby vina padla na Poláky, nelze věrohodně doložit. Přepadení vysílače v německém Gleiwitzu, odvysílání výzvy k polskému povstání proti Němcům doprovázelo zavření personálu vysílače do sklepa a zanechání mrtvoly jednoho Slezana, kterého den předtím v blízké vesnici zatklo Gestapo. Dodnes není jasné, na co zemřel. Vše je založeno na jediné výpovědi Alfreda Naujockse, spolupracovníka SD, který ho převzal v bezvědomí se zakrváceným obličejem. Mrtví vězni z koncentračních táborů navlečení při přepadu vysílače do polských uniforem nejsou vůbec doloženi. Účast esesáků navlečených v polských uniformách při jiných přepadech objektů na německém území, aby se útoky mohly vydávat za polské, je též sporná, neboť tato skutečnost se podle amerického pomocného žalobce majora Warrena F. Farra u Mezinárodního vojenského tribunálu (IMT) 20. 12. 1945 v Norimberku zakládá pouze na výpovědí jediného korunního svědka žaloby IMT (!), vedoucího sabotážního oddělení Abwehru Erwina von Lahousen. Ničím jiným to není doloženo. Přičemž korunní svědek za svou výpověď před soudem získává nižší trest, než kdyby nevypovídal, nebo, což je nevysloveno, nevypovídal tak, jak si přeje žaloba.
1. 9. 1939 v 9:50 je britská vláda od švédského prostředníka Birgera Dahleruse informována, „že (a) Göring kvůli vyhození do vzduchu železničního mostu v Dirschau (dnes Tczew) polskou armádou, násilnému uzavření tranzitních cest do Východního Pruska a bojům v okolí Danzigu dostal rozkaz vytlačit polskou armádu od hraniční linie a zničit polské letectvo dislokované poblíž hranic, že (b) odmítáním Polska vyjednávat je prokázáno, že říšská vláda sama nemohla ve věci nic více učinit.“ Polsko zablokovalo zásobovací cesty do Východního Pruska, což je též casus belli (viz obdobné zablokování Tiranské úžiny Egyptem u Šarm aš-Šajchu, přístupové mořské cesty k izraelskému přístavu Eljat bezprostředně před šestidenní válkou v roce 1967). Týž den v 16:45 odpovídá britská vláda ultimatem o jednostranném zastavení bojů Německem a okamžitém stažení německých branných sil do 3. 9. do 11 hodin dopoledne, jinak že se bude nacházet ve válečném stavu s Německem.
2. 9. 1939 odpoledne Hitler přijímá Mussoliniho plán o příměří v Polsku a prohlašuje, že německá vláda zpracuje požadavky do 24 hodin. Hitler také hodlá vyslat Hermanna Göringa do Londýna k jednání o britském ultimatu z 1. 9., protože ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby před začátkem jednání o zastavení bojů někdo stáhl svá vojska zpět. Francouzská vláda návrh Mussoliniho přijala, britská a polská vláda jej odmítly. Britský ministr zahraničí Edward Halifax tvrdil ve svém prohlášení v Horní sněmovně, že „britská vláda se však nemůže zúčastnit konference v době, kdy je Polsko vystaveno vpádu“. Britský vyslanec Henderson v neděli, 3. 8. v 9:00 předal ultimatum německému ministerstvu zahraničí požadující zastavení bojů a stažení německých jednotek zpět do Německa týž den do 12:00. Francouzi nakonec pod tlakem Britů své stanovisko změnili, připojili se k britskému, a tak obě země i s Novým Zélandem, Austrálií, Jižní Afrikou a Kanadou se 3. 9. 1939 v 17 hodin vypovězením války ocitly ve válce s Německem. Novozélandská vláda kvůli časovému posunu, aby do války vstoupila ve stejný okamžik, své vyhlášení války antedatovala (!).
17. 9. 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu. Stalin relativně dlouho oddaloval zábor východopolských území, zřejmě se obávaje, že by mohl vyprovokovat Francii a Velkou Británii k vyhlášení války i proti Sovětskému svazu, které by z něj učinilo válečného partnera Německa.
