Kniha: Chtěli jsme být svobodní…

Tématika Varšavského povstání v roce 1944 mě začala zajímat až v poslední době. Jde o velmi smutnou kapitolu historie druhé světové války. Pokud i vás zajímá, co se vlastně během těch několika týdnů srpna a září 1944 ve Varšavě dělo, doporučuji knihu Chtěli jsme být svobodní… Proč byste si jí měli přečíst? To se dozvíte v této recenzi.

Chtěli jsme být svobodní...

Prvním lákadlem je fakt, že ke knize je přiloženo DVD s unikátním dokumentem složeným z autentických záběrů z Varšavy roku 1944. Tvůrci ze záběrů vytvořili fiktivní příběh kameramanů, kteří mají za úkol zdokumentovat běžný život a samozřejmě i bojové akce při povstání. Už film samotný divákovi umožní trochu poznat atmosféru Varšavy v roce 1944. O pár ulic vedle se bojuje, přesto tradiční městský život funguje v téměř nezměněné podobě dál.

Kniha samotná je na poměry podobných publikací poměrně útlá, ovšem o to čtivější a rozmanitější. Obsahuje několik samostatných textů, od esejí historiků po vzpomínky přímých účastníků. Tento koncept mi vyhovuje – do problematiky mě uvede historik a své vlastní zkušenosti mi vyprávějí přímí účastníci prostřednictvím výpovědím novinářů.

Pokud se chcete bavit četbou hrdinských vyprávěnek, tak kniha Chtěli jsme být svobodní… poslouží jenom částečně. Ano, účastníci povstání nebo civilisté můžeme s klidem označit za hrdiny, stanuli proti okupantům mnohdy s holýma rukama, hladověli a umírali. To je hrdinství, ovšem i v tomto případě doprovázené strachem a utrpením. Výpovědi pamětníků jsou velmi upřímné, nebojí se přiznat strach a beznaděj. Nebojí se říct, že po pár dnech povstání začali litovat, že k něčemu takovému došlo. Polská zdravotnice zachází do otřesných podrobností a přiznává, že když jí donesli k ošetření Němce, nebyla schopná se ho dotknout. Přiznává nenávist k veškerým Němcům a při těch hrůzách, které se ve Varšavě děly, se jí není co divit.

Dlouho jsem nečetl tak silně protiválečnou knihu. Možná to nebylo záměrem editorů, ale z většiny příběhů přímo čouhá klíčové sdělení – zabíjení je špatné, ať už vraždí kdokoli kohokoli. Poláky, kteří bojovali v povstání, jsem vždycky obdivoval. Záviděl jsem, že tenhle národ se vzepjal k jedné z největších odbojových akcí historie nejen druhé světové války. Obdivuji je stále, ale s vědomím osudu stovek tisíc mrtvých civilistů, žen a dětí, je snad ještě více lituji.

Je dobře, že se v knize objevuje i příběh viděný z druhé strany. Očima ženisty na německé straně pozorujeme konflikt úplně stejně děsivý. Smrt, násilí, vraždy, strach… Voják mluví o setkání s šéfem SS jednotek Dirlewangerem, o zabíjení dětí…  Každý z příběhů, i ty zmíněné jenom na okraj a velmi zběžně, by vydaly na samostatnou knihu.

Kapitola věnovaná období po povstání a válce, mnoho optimismu nepřináší. Obnova Varšavy zbořené a vypálené vlastně nikdy neskončila. Jednu totalitu reprezentovanou okupanty německými následovala totalita sovětská. Tedy ta, která v roce 1944 čekala kousek od Varšavy, až nacisté vyvraždí polskou elitu a pak si Polsko vezme do své sféry vlivu na dlouhá desetiletí…

Některé knihy se čtou těžko, tahle je jednou z nich. Jde o popis koncentrovaného utrpení, který by si přesto každý z příznivců historie měl přečíst. I vás určitě napadne, jak by vypadalo podobné povstání v Praze, kdyby k němu došlo.

Díky za poskytnutí knihy k recenzi patří Občanskému sdružení PANT.

Sponzorovaný hosting od WebSupport.cz